ECLI:CZ:US:2008:1.US.273.08.1
sp. zn. I. ÚS 273/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. J. S., zast. JUDr. Tomášem Chlostem, advokátem, sídlem Na Zámecké 7, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2007, č.j. 26 Odo 774/2006-464, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27.1.2006, č.j. 51 Co 306/2004-426, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhal se jejich zrušení. V obsáhlém návrhu uvedl, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 9.4.2003, č.j. 13 C 219/97, uložil stěžovateli a J. S. povinnost zaplatit společně a nerozdílně L. H. částku 4 mil. Kč a současně rozhodl o nákladech řízení. Městský soud napadeným rozsudkem rozhodl, že odvolací řízení se nepřerušuje, výrok o uložení povinnosti zaplatit se potvrzuje a dále změnil nebo potvrdil, event. nově rozhodl o nákladech řízení. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, který Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost a vyjádřil názor, že odvolací soud ho zbavil práva na spravedlivý proces před nestranným soudem dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), přičemž tento zásah se skládá z celé řady dílčích zásahů do jeho základních práv garantovaných Ústavou, Listinou a Úmluvou, když:
1. obecné soudy a soud dovolací nejednaly v souladu s čl. 90 Ústavy, to znamená, že nesplnily jejich povinnosti, že "jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům" žalovanému,
2. v rozporu s čl. 2 odst. 4 Ústavy byla stěžovatel zatížen důkazním břemenem,
3. byl zbaven ekonomické svobody v rozporu s čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny,
4. byl zbaven dle čl. 10 odst. 1 Listiny práva na to, aby byla zachování stěžovatele lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno a dle čl. 8 odst. 1 Úmluvy práva na respektování stěžovatele soukromého a rodinného života,
5. obecné soudy a soud dovolací nejednaly ve smyslu čl. 5 protokolu č. 7 k Úmluvě, že "při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou",
6. byl zbaven dle čl. 13 Úmluvy práva na účinné opravné prostředky,
7. byl zbaven práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny.
K jednotlivým dílčím zásahům formuloval podrobná zdůvodnění založená na údajném porušení řady hmotně právních i procesně právních předpisů v řízení před obecnými soudy.
V průběhu řízení doplnil stěžovatel svoji ústavní stížnost o další argumentaci směřující k posouzení účinků smlouvy ze dne 25.10.1994.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 2 odst. 4 Ústavy:
Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 8 odst. 2 Listiny:
Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Čl. 10 odst. 1 Listiny:
Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 37 odst. 2 Listiny:
Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
Čl. 8 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence.
Čl. 13 Úmluvy:
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Čl. 5 Protokolu č. 7 k Úmluvě:
Při uzavírání manželství, za jeho trvání a při rozvodu mají manželé rovná práva a povinnosti občanskoprávní povahy mezi sebou a ve vztazích ke svým dětem. Tento článek nebrání státům přijmout opatření, jež jsou nezbytná v zájmu dětí.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud opakovaně - stejně jako v odůvodnění napadeného usnesení - položil důraz na vymezení podmínek přípustnosti dovolání a na dovolací důvody. Konstatoval, stěžovatel v dovolání použil zásadně nezpůsobilé dovolací důvody, proto muselo být odmítnuto. V otázce promlčení práva na plnění z kupní smlouvy odkázal též na odůvodnění napadeného usnesení. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Městský soud uvedl, že svůj právní názor na věc vyjádřil zejména na str. 7 a 8 odůvodnění rozsudku a na tomto názoru trvá; v podrobnostech odkázal na tento rozsudek a na obsah spisu obvodního soudu.
L. H. se postavení vedlejšího účastníka vzdal, J. S. na výzvu k vyjádření nereagovala.
Vzhledem k obsahu lapidárních vyjádření účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.
Ze spisu obvodního soudu sp.zn. 13 C 219/97 Ústavní soud zjistil, že žalobce (L. H.) se domáhal vůči žalovaným (Ing. J. S. a J. S.) úhrady částky 4 mil. Kč., včetně příslušenství (tj. s úrokem z prodlení od podání žaloby), jako údajného nedoplatku kupní ceny za prodej ideálního spoluvlastnického podílu k nemovitostem v kat. úz. Dejvice. Žalobce již v žalobě požádal o osvobození od placení soudního poplatku, jeho žádosti bylo vyhověno (srov. usnesení městského soudu ze dne 27.10.1999, č.j. 25 Co 561/99-28). Po řadě ústních jednání obvodní soud rozsudkem ze dne 5.3.2001, č.j. 13 C 219/97-58, žalobě vyhověl, protože dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, neboť k úhradě požadované části kupní ceny nedošlo, byť v kupní smlouvě bylo konstatováno, že kupující převzali celou kupní cenu. Oba žalovaní (každý samostatně) podali proti rozsudku odvolání, na jehož základě městský soud usnesením ze dne 13.3.2002, č.j. 39 Co 408/01-102, prvostupňový rozsudek zrušil, protože shledal, že soud I. stupně se dopustil několika procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (např. dne 5.3.2001 jednal, ačkoliv žalovaní o tomto jednání nebyli vyrozuměni, žalovaní byli zbaveni možnosti vyjádřit se k některým provedeným důkazům, nedůvodně neprovedl výslech svědků, neposkytl účastníkům poučení podle ustanovení 118a odst. 1 a 3 obč. soudního řádu, pominul účastníky poučit ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 obč. soudního řádu). Po doplnění dokazování obvodní soud rozsudkem ze dne 9.4.2003, č.j. 13 C 219/97-195, rozhodl o uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci požadovanou částku s příslušenstvím (výrok I.), jelikož dospěl k závěru, že žalobní návrh je důvodný, jakož i o nákladech řízení (výroky II.-V.). Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku obsáhlé odvolání, které spojil s návrhem na osvobození od soudních poplatků, s námitkou podjatosti soudce a dovoláním se neplatnosti kupní smlouvy, v průběhu odvolacího řízení vznesl stěžovatel i námitku podjatosti členů odvolacího senátu a žádal o ustanovení zástupce z řad advokátů, posléze požadoval i přerušení odvolacího řízení. Samostatnými usneseními bylo rozhodnuto o tom, že soudci nejsou vyloučeni z projednávání a z rozhodování věci, o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, žádosti o ustanovení zástupce nebylo vyhověno. V průběhu odvolacího řízení vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně stěžovatele Ing. A. S., jeho současná manželka, a dále obchodní společnost PREFA MAJETKOVÁ, a.s., s odůvodněním, že stěžovatel je členem její dozorčí rady. Městský soud rozsudkem ze dne 27.1.2006, č.j. 51 Co 306/2004-426, rozhodl o tom, že odvolací řízení se nepřerušuje, enunciát o povinnosti zaplatit požadovanou částku potvrdil, nákladové výroky zčásti potvrdil, zčásti změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. K tomu uvedl, že neshledal důvody pro přerušení řízení, protože ústavní stížnost proti procesnímu rozhodnutí nebrání v pokračování řízení. V meritu věci konstatoval, že odvolání není opodstatněné, protože soud I. stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci a takto zjištěný stav posoudil podle přiléhavých právních ustanovení. Konkrétně připomenul, že bylo prokázáno uzavření kupní smlouvy o prodeji ideálních 3/8 specifikovaných nemovitostí, podle níž měla být uhrazena kupní cena v hotovosti při jejím podpisu, avšak z provedeného dokazování je nepochybné, že k této úhradě nedošlo v plné výši; žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně svých tvrzení, že uhradili i doplatek kupní ceny. Odvolací soud zhodnotil i nadbytečnost výslechu svědkyně, ztotožnil se se závěrem o platnosti kupní smlouvy a s nedůvodností námitky promlčení, potvrdil existenci společného závazku žalovaných - bývalých manželů a správnost přísudku příslušenství, byť ho žalobce požadoval až od podání žaloby. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29.8.2007, č.j. 26 Odo 774/2006-464, jako nepřípustné odmítl. Přitom zdůraznil, že způsobilým dovolacím důvodem, je zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) obč. soudního řádu (z námitek v dovolání by to byla jen otázka délky promlčecí doby, přičemž správnost právního posouzení vysvětlil Nejvyšší soud v odůvodnění na str. 5), není jim důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (v této souvislosti upozornil stěžovatele, že k takovým námitkám lze přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné, samy o sobě takové vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají - str. 4 odůvodnění).
III.
Po seznámení s předloženými podklady a spisem obvodního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podstatou sporu je údajná existence společného solidárního závazku stěžovatele a jeho bývalé manželky vůči žalobci, který měl vzniknout v důsledku nedoplatku kupní ceny. Obecné soudy po obsáhlém dokazování dospěly k závěru, že tento závazek existuje (viz obsáhlé odůvodnění prvostupňového rozsudku a také odůvodnění rozsudku soudu II. stupně) a správně též posoudily důkazní povinnost žalovaných ohledně tvrzení, že kupní cena byla uhrazena v plné výši, jakož i povahu společného závazku pro provedeném vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatel již v řízení před obecnými soudy, dále též v ústavní stížnosti se snaží o prosazení svých vlastních představ o rozličných právních institutech, včetně jejich ústavně právní relevance. Okolnost, že soudy tyto představy neakceptovaly, nemůže vyvolat zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní soud dále dodává, že v řízení před obecnými soudy nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces, protože podle jeho konstantní judikatury by k takovému následku došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, obecné soudy se všemi hmotně právními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu