ECLI:CZ:US:2008:1.US.2750.07.1
sp. zn. I. ÚS 2750/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. J. T., právně zastoupené JUDr. Ivou Čackou Pavlíkovou, advokátkou, se sídlem Praha 6, Myslbekova 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. června 2007, č.j. 53 Co 229/2007-222, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a po odstranění vytknutých vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí obecného soudu a tvrdí, že jím byla porušena základní práva její a zároveň základní práva stěžovatelčiny vnučky, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 2, odst. 3, čl. 6 odst. 2, čl. 16 odst. 1, čl. 18 odst. 1, čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dále čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí. Rovněž stěžovatelka namítá rozpor se zásadou č. 2 Deklarace práv dítěte.
Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 15 Nc 92/2005 (nyní sp. zn. 39 P 106/2007) zjistil Ústavní soud k průběhu řízení následující:
Stěžovatelka se (později doplněným) návrhem s odkazem na ustanovení §27 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, domáhala úpravy, aby se mohla jako prarodič stýkat s nezletilou vnučkou Janou (jedná se o pseudonym). Navrhovala, aby soud rozhodl, že je oprávněna se s vnučkou stýkat každou první sobotu v měsíci v době od 15 do 18 hodin po dobu prvních tří měsíců a dále každý první víkend v měsíci v době od pátku 17 hodin do neděle 17 hodin. Dále v době letních prázdnin vždy prvý celý týden v červenci od pondělí 9 hodin do neděle 18 hodin. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu ze dne 15. února 2007, č. j. 15 Nc 92/2005-189 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je oprávněna stýkat se s nezletilou vnučkou vždy prvé úterý v měsíci od 15 do 17 hodin na půdě Fondu ohrožených dětí (dále jen "FOD") se sídlem Praha 1, Na Poříčí 6, a to první 4 styky za účasti psychologa FOD, další styky za účasti sociálního asistenta FOD. Dále byla rodičům uložena povinnost zajistit přítomnost nezletilé vnučky v uvedenou dobu styku ve FOD. Obvodní soud vyšel mj. ze zjištění, že rodiče nezletilé Jany neudržují se stěžovatelkou běžný kontakt a jejich vztahy jsou konfliktní, ačkoliv se pokoušeli vztahy urovnat za pomoci psychologů. Oba rodiče se za této situace vyslovili proti úpravě styku a předložili zprávy psychologů, kteří v této situaci styk nezletilé Jany se stěžovatelkou nedoporučili. Rovněž vzal v úvahu, že stěžovatelka se bezproblémově stará o jiné vnouče, k čemuž její rodina poskytuje vhodné podmínky. Konstatoval, že role babičky je nezastupitelná v životě dítěte a že dítě má právo znát své prarodiče a být s nimi ve styku. Proto umožnil styk babičky s nezletilou Janou, a to za pomoci pracovníků FOD.
Proti tomuto rozsudku se odvolali rodiče nezletilé Jany a opatrovník k Městskému soudu v Praze. Ten svým rozsudkem ze dne 28. června 2007, č.j. 53 Co 229/2007-222 (dále jen rozsudek městského soudu"), napadené rozhodnutí změnil a rozhodl tak, že se návrh stěžovatelky zamítá. V odůvodnění především uvedl, že rodinné vztahy mezi stěžovatelkou a rodiči nezletilé Jany jsou zjevně nepřátelské. Dovodil to z výpovědi samotné stěžovatelky a její korespondence se synem. Za situace, kdy ani za odborné psychologické pomoci se nepodařilo vztahy mezi stěžovatelkou a rodiči nezletilé Jany zlepšit, považoval za nemyslitelné, aby se nezletilá Jana stýkala s osobou, která má ambivalentní vztah k lidem jí nejbližším a pro její zdravý citový vývoj nejdůležitějším - k jejím rodičů. Uvedl, že rodiče mají výsostné právo rozhodovat o výchově svého dítěte a tedy i tom, kdo se na této výchově bude podílet. Z obsahu spisu městský soud nezjistil žádnou skutečnost, která by podpořila tvrzení stěžovatelky, že rodiče nezletilé vyvolávají konfliktní situace záměrně. Rovněž shledal, že styk se stěžovatelkou ani není v zájmu dítěte, neboť nelze připustit, aby nezletilá Jana byla vystavena napjatým situacím při předávání a možnosti, že ze strany stěžovatelky na ni bude přenášena její nespokojenost s tím, jakým (podle jejího názoru nevhodným) způsobem se k ní rodiče nezletilé chovají. Nedostatek kontaktů se stěžovatelkou nezpůsobuje nezletilé Janě citovou újmu, neboť si ještě nestačila citové vazby na babičku vytvořit. Uvedl rovněž, že úprava styku stěžovatelky s nezletilou Janou by za daných okolností sotva přispěla k urovnání rodinných vztahů, naopak by mohla vést k narušení dosud harmonického manželství rodičů nezletilé.
Stěžovatelka proto tomuto rozsudku podala ústavní stížnost, kterou obsáhle odůvodnila převážně popisem narušených rodinných vztahů, které vyústily v podání původního návrhu. V ústavní stížnosti odkazuje na shora uvedená ustanovení ústavních předpisů a tvrdí jejich porušení v neprospěch jí samotné i její vnučky Jany. Zpochybňuje hodnocení důkazů provedené soudem druhého stupně a obšírně vytýká dosavadní jednání a postoje rodičům nezletilé, jejichž cílem má být znemožnění jakéhokoliv styku stěžovatelky s nezletilou. Dále zpochybňuje hodnocení jednotlivých důkazů, především objektivnost a pravdivost odborných vyjádření PhDr. B. a MUDr. C., se kterými neuskutečnila pohovor. Naopak zdůrazňuje zdravotní a psychologická rizika, která jí aktuální rodinná situace přináší. Odvolací soud, podle názoru stěžovatelky, izoluje nezletilou vnučku od rodiny, čímž u ní údajně navozuje pocit vykořenění a porušuje její lidskou důstojnost. Domnívá se, že je v zájmu každého dítěte, aby jeho psychické a fyzické zdraví nebylo narušováno a mohlo se pozitivně vyvíjet. Odvolací soud tak, jak stěžovatelka uvádí, rozhodl, aniž dostatečně zvážil zájmy dítěte, a rozhodl ve prospěch rodičů. Dále naznačuje, že odvolací soud rozhodl pouze na základě svévolného rozhodnutí rodičů, že si styk stěžovatelky s nezletilou nepřejí. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že mají-li možnost se na výchově nezletilé podílet prarodiče, pak to mají být všichni prarodiče. Výše shrnuté důvody stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí opakovaně a uzavírá návrhem na zrušení napadeného rozhodnutí.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jejích příloh a ověření si tvrzených skutečností ve spise Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 15 Nc 92/2005 (nyní sp. zn. 39 P 106/2007), dospěl Ústavní soudu k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva obecnými soudy. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o žádný z uvedených případů.
K procesní stránce věci Ústavní soud zdůrazňuje, že pokud stěžovatelka tvrdí kromě porušení základních práv svých i porušení práv své vnučky, není tato argumentace věcně posouditelná Ústavním soudem. Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve svém §72 odst. 1 předpokládá oprávněnost podat ústavní stížnost u osoby, které tvrdí, že její ústavní právo bylo zásahem orgánu veřejné moci porušeno. Je zřejmé, že nezletilá vnučka stěžovatelky není v nyní projednávané věci souběžně druhou stěžovatelkou. Ústavní soud tedy nemohl posoudit tvrzený zásah veřejné moci do základních práv nezletilé vnučky, neboť v tomto směru byla ústavní stížnost podána osobou neoprávněnou. Na druhou stranu zde nejsou dány důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka sama zjevně podmínku oprávněnosti dle ustanovení §72 zákona o Ústavním soudu splňuje. V tomto směru je proto část argumentace stěžovatelky týkající se porušení základního práva vnučky neopodstatněná z toho důvodu, že nesměřuje k prokázání porušení základního práva samotné stěžovatelky, což je podstatou tohoto řízení. Ústavní soud se proto dále soustředil na posouzení tvrzeného porušení základního práva samotné stěžovatelky.
Znění klíčového ustanovení zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), je následující:
§27
...(4) Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci.
Ústavní soud předně připomíná, že styk s prarodiči nepochybně má vliv na psychický a citový vývoj dítěte, na rozvoj jeho schopností a dovedností. Ochrana integrity dítěte je natolik zásadním zájmem, že je zvláště zaručena v ústavní rovině i instituty mezinárodního práva, které jsou stěžovatelce, alespoň dle jejich výčtu v ústavní stížnosti, známy. Případné svévolné odtržení dětí veřejnou mocí od rodinných vazeb s prarodiči, jak se svou situaci snaží vylíčit stěžovatelka, by bylo kromě právního excesu i nežádoucím výchovným experimentem, který by stěží nalezl oporu v hodnotovém řádu demokratické společnosti.
Ochrana zájmů dítěte se projevuje v nejvyšší míře v situacích, kdy dochází k ohrožení jeho psychického, mravního či fyzického vývoje, a to zvláště při závažné kolizi zájmů rodičů dítěte nebo dokonce při naprostém selhání výkonu rodičovských povinností, kdy dítěti hrozí nevratná a nereparovatelná újma. Zájmem dítěte je vždy především zmírnění či odstranění sociálně-patologických jevů a situací z jeho sféry.
Do té doby leží plné právo na výchovu dětí na rodičích dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod: "Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů;..."; §32 odst. 1 zákona o rodině: "Rozhodující úlohu ve výchově dětí mají rodiče.") a rodiče mají právo na ochranu před zásahy státu do svého soukromého života a výchovy svých dětí.
Rodinné vztahy tří generací jsou však právně upravitelné o poznání hůře, neboť se v nich prolínají práva a povinnosti střední generace rodičů ke svým dětem (především nezletilým), a zároveň vztah jich samotných k rodičům svým. Pro všechny generace navíc platí obecná pobídka, že dítě je povinno své rodiče ctít a respektovat (§35 zákona o rodině), což je nepochybně zároveň obecným mravním ideálem (Exodus 20,12; Efezským 6,1-4). Povinnosti dětí a rodičů však mohou nabýt i zcela konkrétních hmotných rozměrů, jak předpokládá institut vyživovací povinnosti. Přestože §27 odst. 4 zákona o rodině umožňuje soudu upravit styk dítěte s prarodiči, nejedná se ani vzdáleně o ustanovení, které by právně zakládalo zásadní konflikt výchovných a rodičovských oprávnění prarodičů na jedné straně a rodičů dítěte na straně druhé, se kterým by se obecný soud měl vypořádávat. Rodičovská a výchovná odpovědnost se koncentruje právě do vztahu rodičů a dětí. Proti této ústavní zásadě vystupuje Ústavní soud toliko ve výjimečných případech.
Čl. 8 Úmluvy zaručuje každému právo na ochranu soukromého a rodinného života. Bezesporu pod pojem rodinný život spadají základní vztahy mezi rodiči a dětmi. Rodinný život chráněný čl. 8 Úmluvy však podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být za určitých okolností založen i vztahy mezi blízkými příbuznými, např. mezi prarodiči a vnuky, a to na základě úzkých osobních pout (Marckx proti Belgii, rozsudek ze dne 13. června 1979, odst. 45). I kdyby odvolací soud zjistil mezi stěžovatelkou a vnučkou určitý reálný a aktuálně existující vztah osobní závislosti, která je charakteristická pro rodinné vztahy, což však dlouhotrvající zásadní neshody a minimální fyzický kontakt téměř vylučují, je zcela v mezích ústavního pořádku, při zvážení konkrétních okolností, rozhodnout ve prospěch nejlepšího zájmu dítěte v konkurenci s individuálním právem.
Jinými slovy, ačkoliv Ústavní soud plně respektuje, a v intencích ústavního pořádku chrání institut tradiční funkční rodiny, která má jako taková v českém právním řádu privilegované postavení, musí zároveň konstatovat, že ústavní pořádek nezaručuje bez dalšího Ústavním soudem vynutitelné subjektivní právo prarodičů na vliv na svá vnoučata, a to zcela zásadně proti vůli rodičů dítěte za situace, kdy je učiněn závěr soudu (i rodičů dítěte) o nenaplnění ani jedné z podmínek ustanovení §27 odst. 4 zákona o rodině. Dle tohoto ustanovení má obecný soud povinnost zkoumat, zda autoritativní úpravu styku s prarodiči vyžaduje 1) zájem dítěte a 2) poměry v rodině. Právo prarodičů na soudní úpravu styku s vnoučetem tedy může převážit pouze za určitých okolností.
Oběma aspekty se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval a obecné soudy k takovému závěru vytvořily dostatečný podklad provedeným dokazováním.
Městský soud při svém hodnocení rodinné situace konstatoval zjištění, že poměry v rodině účastníků úpravu styku vylučují, neboť rodiče nezletilé s babičkou nezletilé mají nezastíraný otevřeně nepřátelský vztah, a to bez přímé souvislosti s nezletilou, který se nepodařilo urovnat ani po několika pokusech. Rozhodnutí soudu podle §27 odst. 4 zákona o rodině, podle přesvědčení Ústavního soudu, rozhodně nemá směřovat k takovému zásahu, který by fakticky přesahoval sféru dítěte a autoritativně měnil vztahy mezi dospělými lidmi či dokonce implicitně rozhodl, kdo na dlouholetých rodinných rozbrojích nese jaký podíl viny. V soudním řízení nebylo prokázáno, že by znemožnění styku stěžovatelky s vnučkou bylo důsledkem pouhé svévole rodičů, nýbrž naopak bylo zjištěno, že je odrazem dlouhodobě špatných rodinných vazeb. Logice městského soudu, že kladné rozhodnutí o návrhu babičky by pravděpodobně způsobilo ještě neutěšenější poměry v rodině, tak ve světle provedených důkazů není východiskem nepřípadným. Stav, kdy, podle zjištění obecných soudů, rodiče ve shodě plně a odpovědně pečují o své dítě a při tom mají konkrétní rozpory s jedním ze svých blízkých příbuzných, nevytváří takové poměry v rodině, které by samy o sobě odůvodňovaly rozhodnutí soudu. Takovými poměry by podle názoru Ústavního soudu naopak mohly nepochybně nastat například při rozvodu rodičů dítěte, úmrtí obou nebo jednoho z rodičů nebo za situace, kdy rodiče neplní řádně své rodičovské povinnosti či svá rodičovská práva zneužívají v neprospěch dítěte. V takových situacích je úloha členů širší rodiny již obvykle obtížně nahraditelná a jejich pomoc zpravidla žádoucí. Je však zároveň třeba mít na paměti, že nastanou-li takovéto poměry v rodině, které zásah soudu odůvodňují, má úprava vztahů mezi dítětem a prarodiči funkci a smysl pouze v případě, že nějaké takové vztahy vůbec existují, tedy že mezigenerační interakce nebyla zcela přerušena např. dřívějšími faktickými spory.
Co do posouzení zájmu dítěte se městský soud rovněž s argumentací stěžovatelky náležitě vyrovnal a sám dospěl k závěru, že v zájmu dítěte není, aby na něj byly jakkoliv přenášeny vyhrocené vztahy v rodině a nespokojenost babičky s výchovou a chováním syna a snachy, přičemž o riziku takového přístupu stěžovatelky měly obecné soudy dostatek podkladů pro vytvoření si vlastního úsudku. Městský soud rovněž zhodnotil dopad na citové vazby dítěte na babičku, přičemž dospěl k závěru, že takové vazby dosud neexistují, tudíž nebudou dotčeny. Ústavní soud se v obecné rovině ztotožňuje s jedním z východisek stěžovatelky, že zájmem dítěte je vytvářet si vazby v rámci celé rodiny, tedy i s prarodiči, nikoliv však za situace, kdy z dokazování vyplynula městským soudem specifikovaná rizika spojená s kontaktem s babičkou. K tomu je však nutno zdůraznit, že ústavní konformitu napadeného rozsudku nelze vykládat tak, že by aktuálně zjištěný zájem dítěte tím byl do budoucna daný a neměnný. Rozhodnutí soudu nemůže být chápáno jako státem vytvořená překážka jakéhokoliv budoucího spontánního vývoje směrem k vzájemným bezkonfliktním vztahům, včetně vytvoření skutečných rodinných vazeb mezi stěžovatelkou a vnučkou, nýbrž jen jako odraz současného neuspokojivého stavu.
Co do pochybností o dodržení zásad spravedlnosti procesu stěžovatelka v podstatě namítá nesprávné a jednostranné hodnocení důkazů. Dle názoru Ústavního soudu po seznámení se s obsahem soudního spisu však závěry městského soudu nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Zpochybňuje-li stěžovatelka především odborná vyjádření znalců týkající se částečně jejího psychického stavu, připomíná Ústavní soud, že je zásadně věcí obecného soudu, jak bude důkaz hodnotit, neboť ani znalecké vyjádření zpracované na základě písemností bez pohovoru s dotčenou osobou není důkazem nepoužitelným. Skutkový stav, z něhož vycházel městský soud ve svém rozsudku, je zcela zjevně vystavěn na řadě různých důkazů a na stanoviska znalců navíc není kladen zvláštní důraz.
Obiter dictum připomíná Ústavní soud na adresu syna stěžovatelky a jeho manželky, že je i na nich, aby svůj postoj k nemocné matce přehodnotili a pokusili se bez ingerence státu o umožnění jejího kontaktu s vnučkou Janou. Rodiče jsou svými postoji příkladem pro budoucí chování svých dětí a právě dětem je nutno připomínat, že v rodině se člověk musí naučit odpouštět a vědomě pracovat na obnově narušených vztahů tak, aby později byl schopný přenášet tyto návyky do širšího společenského kontextu. Ani demokratická společnost jako celek se neobejde při nutné vzájemné výměně názorů svých členů bez tolerance. Děti, jak již bylo zmíněno, jsou podle prastarého pravidla své rodiče povinny ctít; nemusí je milovat, ale mají jim projevovat úctu. Je to tvrdé pravidlo, které se neřídí tím, zda si někdo úctu zaslouží či nikoliv. Je to však základní pravidlo umožňující generační soužití; úctou ke svým, mnohdy problémovým rodičům, ukazujeme svým dětem, jak se chovat, až se jednou my staneme problémovými.
Ústavní soud konečně připomíná, že zákon o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně obsahu soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Napadené rozhodnutí obecného soudu proto není z výše uvedených důvodů zjevně v rozporu se základními právy stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu