ECLI:CZ:US:2008:1.US.2809.08.1
sp. zn. I. ÚS 2809/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 3. prosince 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. Š., zastoupeného JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou se sídlem Mikulášská tř. 9, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2008, č.j. 30 Co 206/2008 - 281, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 1. 2. 2008, č.j. 12 C 75/2007 - 151, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou faxem a elektronicky dne 14. 11. 2008 a doplněnou předložením jejího originálu dne 18. 11. 2008, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále jimi byly porušeny čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnictví k pozemkům parc. č. 2008/1 a 2008/2 v k.ú. Příbram, okres Příbram. Stěžovatel se domáhal určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Tyto souvisely s rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 4. 1982, č.j. 2 T 56/82, kterým byl uznán vinným trestným činem opuštění republiky a byl mu vysloven trest propadnutí majetku, včetně předmětných pozemků. Tento rozsudek byl v rámci rehabilitačního řízení zrušen Okresním soudem v Příbrami dne 7. 12. 1990, sp. zn. Rt 210/90. Základem žaloby bylo tvrzení stěžovatele, že mu (po zrušení uvedeného rozsudku) byly předmětné pozemky vydány, a to na základě rozhodnutí Okresního úřadu v Příbrami ze dne 23. 10. 1992 ve spojení s rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 1. 6. 1993, č.j. 221/1925/1993. Dle stěžovatele se jednalo o restituční rozhodnutí, na jejichž podkladě byl zapsán jako vlastník uvedených pozemků v katastru nemovitostí a tím bylo obnoveno jeho vlastnické právo. Dále stěžovatel tvrdil, že zrušením odsuzujícího rozsudku i všech na něj navázaných rozhodnutí, včetně výroku o propadnutí majetku, se obnovilo jeho vlastnické právo k předmětným pozemkům s účinností ex tunc. Zároveň stěžovatel poukazoval na to, že i kdyby citovaná rozhodnutí, na jejichž základě byl zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník, nebyla perfektní, založila tato rozhodnutí jeho dobrou víru, že je jejich vlastníkem. Proto je toho názoru, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyl i jejich vydržením.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Obecné soudy rozhodovaly za situace, kdy tomuto řízení předcházelo několik dalších řízení. Jednak řízení zahájené žalobou stěžovatele ze dne 23. 3. 1992 (vedeno pod sp. zn. 5 C 84/92), kterou se u Okresního soudu v Příbrami domáhal uzavření dohody o vydání předmětných pozemků. Toto řízení však bylo dne 8. 3. 1994 zastaveno, neboť ji stěžovatel vzal zpět s tvrzením, že se chystá dohoda o vydání mezi ním a žalovaným (STS Příbram). Dále řízení zahájené u Okresního soudu v Příbrami na základě žaloby ze dne 7. 3. 1994 (vedené pod sp. zn 11 C 64/99), kterou se Státní podnik zemědělské techniky domáhal proti stěžovateli určení vlastnictví k předmětným pozemkům. Tato žaloba byla rozhodnutím ze dne 17. 3. 1997 zamítnuta s konstatováním, že vlastníkem předmětných nemovitostí je stát a stěžovatelovo vlastnictví k předmětným pozemkům se usnesením o rehabilitaci neobnovilo. Dalším řízením bylo řízení u Okresního soudu v Příbrami, zahájené na základě stěžovatelovy žaloby ze dne 12. 11. 1998 (vedené pod sp. zn. 12 C 247/98), kterou se proti Státnímu podniku zemědělské techniky domáhal přikázání stavby do vlastnictví stěžovatele. Tato žaloba byla rozsudkem ze dne 17. 12. 2000 zamítnuta rovněž s právním názorem, že soudní rehabilitací nedochází k automatické obnově vlastnického práva, proto zápis do katastru nemovitostí o vlastnictví stěžovatele na základě usnesení o rehabilitaci je nesprávný. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozhodnutím ze dne 30. 10. 2000 tento rozsudek potvrdil. Dne 6. 8. 2001 bylo posléze Nejvyšším soudem odmítnuto dovolání stěžovatele, stejně tak byla odmítnuta i ústavní stížnost, a to usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 565/02. Stěžovatel dále podal v roce 2003 stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva, kdy mimo jiné namítal, že národní orgány porušily jeho právo pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. V této části byla stížnost prohlášena za nepřijatelnou, kdy ESLP konstatoval, že i když mohl zápis v katastru nemovitostí ve stěžovateli chovat naději, že se stane vlastníkem předmětných nemovitostí, skutečností zůstává, že se o tuto možnost připravil tím, že svůj návrh na restituci vzal zpět.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se ve vztahu k předmětným pozemkům dále podává, že dne 16. 12. 1992 byl stěžovatel na základě usnesení okresního soudu o mimosoudní rehabilitaci zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník. Dne 29. 1. 1993 byl proveden zápis vlastnictví těchto pozemků na LV č. 4331 pro STS Příbram. Dne 20. 7. 1993 byly pozemky opět zapsány na list vlastnictví stěžovatele č. 3823, a to na základě výše citovaných rozhodnutí okresního úřadu a ministerstva financí. Dne 19. 5. 2004 byly pozemky zapsány opět na list vlastnictví ČR - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, s odkazem na citovaný odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 30. 4. 1982. Dne 1. 11. 2004 byla provedena oprava zápisu bez listiny, kdy byly pozemky zapsány na list vlastnictví pro stěžovatele. Dne 3. 8. 2005 byly předmětné pozemky zapsány opět na list vlastnictví pro ČR, a to na základě rozhodnutí Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze, č.j. 0-9/104/2005-Ji ze dne 21. 3. 2005, kterým se zrušil předchozí chybný zápis evidující stěžovatele jako vlastníka.
Krajský i okresní soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích shodně dospěly k závěrům, že z hlediska tvrzení stěžovatele, že zrušením odsuzujícího rozhodnutí se mu vlastnické právo obnovilo s účinky ex tunc, nebyl dán naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Soudy v této souvislosti odkázaly na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.), týkajícího se vztahu určovacích žalob k žalobám o nárocích podle restitučních předpisů. K namítanému nabytí vlastnického práva stěžovatele vydržením předmětných pozemků, soudy konstatovaly, že v daném případě nebyly splněny podmínky stanovené zákonem pro vydržení vlastnického práva k nemovitosti. Konkrétně uvedly, že vzhledem ke skutkovým okolnostem posuzovaného případu, zejména zmíněná soudní řízení, v nichž se jednalo i o vlastnictví předmětných pozemků, musely u stěžovatele objektivně vyvolat pochybnost, zda je vlastníkem, a proto nemohl být v dobré víře oprávněného držitele. Rovněž ani citovaná rozhodnutí okresního úřadu a ministerstva financí nejsou takovými tituly, které by mohly založit dobrou víru stěžovatele, že je vlastníkem, neboť nejsou rozhodnutími způsobilými k nabytí vlastnického práva. Krajský soud ve vztahu k těmto rozhodnutím rovněž konstatoval, že předmětné pozemky nemohly být na jejich základě řádně vydány, jak namítá stěžovatel, neboť se týkala pouze převodu správy národního majetku - obou sporných pozemků a bylo jimi zrušeno rozhodnutí bývalého ONV Příbram ze dne 8. 7. 1982 o převodu z ONV Příbram na MěNV Příbram. K uváděným zápisům vlastnictví předmětných pozemků v katastru ve prospěch stěžovatele soudy uvedly, že zápisy v katastru mají pouze evidenční charakter a nelze o ně opřít tvrzení, že jimi došlo k faktickému vydání nemovitostí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, poté, co podrobně rekapituloval skutkové okolnosti případu, namítané porušení svých základních práv podpořil obdobnou argumentací, jakou použil již v určovací žalobě a v průběhu řízení před obecnými soudy. Nadto konstatoval, že obecné soudy svými rozhodnutími legalizovaly současný protiprávní stav, kdy je mu upíráno právo na soudní ochranu. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
II.
Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatele se závěry obecných soudů, které jeho žalobu zamítly z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, přičemž obě napadená rozhodnutí v zásadních bodech přímo odkazují na citované stanovisko pléna Ústavního soudu (sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05).
První senát Ústavního soudu se musí přiklonit k závěru, že tomu, aby se stěžovatel úspěšně domohl ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, skutečně brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu v citovaném stanovisku. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry citovaného stanoviska nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její menšinový názor pro posouzení věci relevantní.
Podle stanoviska totiž "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. (...) Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle §80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
V daném případě se stěžovatel sice původně domáhal navrácení předmětných pozemků cestou restituční žaloby (žaloba na vydání), nicméně následně ji vzal zpět, čímž se prakticky připravil o možnost úspěšně se v rámci příslušných restitučních předpisů domáhat konstituování svého vlastnického práva k předmětným pozemkům. Následně podaná žaloba na určení vlastnictví podle Ústavního soudu již nemohla být oním prostředkem, jímž se stěžovatel mohl úspěšně domáhat ochrany svého vlastnického práva, neboť předmětem řízení, z nichž napadená rozhodnutí vzešla, byla ochrana již existujícího vlastnického práva stěžovatele, podle něhož nikdy nepřestal být legitimním a legálním vlastníkem nemovitostí, uplatňovaná proti státu. Takovému závěru a takové formě ochrany vlastnického práva stěžovatele však brání výše citované stanovisko pléna Ústavního soudu.
Z tohoto důvodu by pak bylo zcela nadbytečným, aby se Ústavní soud zvlášť zabýval námitkami stěžovatele stran porušení práva na spravedlivý proces, když zde chybí hmotněprávní základ pro uplatnění tvrzeného práva před obecnými soudy. Jinak řečeno, tam, kde je vyloučena ochrana subjektivních hmotných práv, bylo by bezpředmětné zkoumat dodržení procesních postupů a práva na spravedlivý proces.
Další předložené argumenty, o nichž měl stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o porušení jeho základních práv, jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnil v určovací žalobě a v průběhu řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak okresní, tak i krajský soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatele vůči rozsudku okresního soudu se již zabýval krajský soud, který v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že okresní soud se po provedeném dokazování podrobně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které byly obsaženy v jeho žalobě (rekapitulace viz výše). Krajský soud nadto v napadeném rozhodnutí zevrubně zdůvodnil, proč okresní soud postupoval správně při hodnocení, zda byly v daném případě na straně stěžovatele splněny podmínky stanovené zákonem pro vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům. Krajský soud se rovněž podrobně vypořádal i s námitkou stěžovatele ohledně vydání předmětných pozemků na základě "restitučních rozhodnutí" (rozhodnutí okresního úřadu a ministerstva financí) či na základě "dohody o vydání věci" ze dne 11. 12. 1992, přičemž dospěl k závěru, že zmíněná rozhodnutí a dohoda o vydání nemohly mít za následek změnu vlastnictví, a proto i zápis v katastru nemovitostí, učiněný na jejich základě a evidující stěžovatele jako vlastníka předmětných pozemků byl chybný. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat, neboť odůvodnění krajského soudu považuje v tomto směru za dostatečné. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, Ústavní soud jej považuje za ústavně konformní a obecné soudy svými rozhodnutími neporušily ústavním pořádkem zaručená základní práva stěžovatele.
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. prosince 2008
Vojen Güttler
předseda senátu