ECLI:CZ:US:2008:1.US.2814.08.1
sp. zn. I. ÚS 2814/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou v Brně, Pellicova 8a, proti rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 40/2007 ze dne 30. října 2008 a o návrhu na odklad vykonatelnosti tohoto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Brně sp. zn. 19 Co 40/2007 ze dne 30. října 2008, kterým byl ve výroku ve věci samé potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 52 C 25/2004-153 ze dne 21. září 2006. Rozsudkem soudu prvního stupně mu byla uložena povinnost vyklidit část nemovitosti - domu č.p. 252 na pozemku p. č. 849 a zahradu p. č. 849 v katastrálním území Husovice - a vyklizenou odevzdat žalobci ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku. Současně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu. Napadeným rozhodnutím byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy ČR.
Stěžovatel dále uvedl, že proti označenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal dovolání, o němž dosud nebylo rozhodnuto. S odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") žádal, aby byla jeho ústavní stížnost posouzena jako přípustná vzhledem k tomu, že u dovolacího soudu dochází k značným průtahům.
Ze sdělení Městského soudu v Brně sp. zn. 52 C 25/2004 ze dne 8. prosince 2008 vyplývá, že stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně dovolání a předmětný spis byl postoupen Nejvyššího soudu, který ještě o dovolání nerozhodl.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním procesním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech procesních prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud jeho základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, v platném znění, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z uvedeného tedy plyne, že pokud stěžovatel neuplatnil mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, a podal-li ústavní stížnost, nelze ji za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, připadá v úvahu aplikace ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění. Podle něho platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodu závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovateli zůstává zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání dříve než ústavní stížnost, kterou předložil následně ve značném časovém odstupu od doručení rozhodnutí Krajského soudu v Brně, zřejmě pouze z důvodu jeho ochrany proti výkonu rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému, i se zřetelem ke značnému časovému odstupu podání této ústavní stížnosti se jí v současné době Ústavní soud nemůže zabývat; to ani s odvoláním na ustanovení §75 odst. 2 písm. b) citovaného zákona, podmínky jehož splnění neshledal. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovateli běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně i z toho, že stěžovatel podal dovolání, lze usoudit, že on sám se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze v rámci dovolacího řízení odstranit. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Jestliže by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání; tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu, Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Je třeba též dodat, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by jeho dovolání neuspělo, bude moci popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout. Současně odmítl-li ústavní stížnost, odmítl i návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu; návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí totiž zásadně sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2008
Vojen Güttler
soudce zpravodaj