ECLI:CZ:US:2008:1.US.284.08.1
sp. zn. I. ÚS 284/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. M., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6, odboru sociálních věcí, oddělení sociální péče a prevence, ze dne 8. 6. 2005, čj. soc/Pro/2005/1690, rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 8. 2005, čj. SOC 142327/2005, rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 8. 3. 2006, čj. 4 Cad 97/2005 - 35, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007, čj. 6 Ads 75/2006 - 87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížností navrhl zrušení rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 6, odboru sociálních věcí, oddělení sociální péče a prevence, ze dne 8. 6. 2005, čj. soc/Pro/2005/1690, kterým mu nebyla přiznána jednorázová peněžitá dávka z prostředků sociální péče. Navrhl i zrušení rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví, ze dne 29. 8. 2005, čj. SOC 142327/2005, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto, a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, čj. 4 Cad 97/2005 - 35, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, odboru sociální péče a zdravotnictví. Konečně navrhl i zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2007, čj. 6 Ads 75/2006 -87, kterým byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta.
Stěžovatel zdůraznil, že si nemůže zvýšit příjem vlastním přičiněním, s ohledem na svůj věk, zdravotní stav a fakt, že je poživatelem starobního důchodu. Vzhledem k nízké reálné hodnotě a možnosti využití jeho majetku je vyloučeno i zvýšení příjmu prodejem nebo jiným využitím tohoto majetku. Stejný názor vyslovil i Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 3. 2005, sp. zn. 5 Cmo 51/2005, ve kterém posuzoval majetkové poměry stěžovatele a dospěl k závěru, že jeho majetkové poměry odůvodňují osvobození od soudního poplatku. Navíc, na základě usnesení o nařízení exekuce stěžovatel nemá možnost svůj majetek zpeněžit ani s ním nijak nakládat podle §44 odst. 7 exekučního řádu.
Ve své další argumentaci stěžovatel uvedl, že mu byl vyměřen starobní důchod ve výši 2 881,-- Kč měsíčně. Tato dávka je současně jediným příjmem stěžovatele. Jeho nezbytné náklady na bydlení činí měsíčně asi 2 500,-- Kč a nadále rostou, takže starobní důchod mu nemůže zajistit zdravé a důstojné životní podmínky. V blízké době si stěžovatel nebude schopen zajistit ani své základní bytové potřeby. V souvislosti s nabytím účinnosti zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů a zavedením poplatků ve zdravotnictví mu vzniknou další náklady spojené se zdravotní péčí, neboť navštěvuje lékaře několikrát měsíčně. Poukázal na ustanovení některých předpisů o sociálním zabezpečení, zejména na ustanovení §90 odst. 1 zákona č. 100/1998 Sb., §1 odst. 1, §3 odst. 2, 3 a 4 zákona č. 482/1991 Sb.
Zmíněnými rozhodnutími správních i soudních orgánů bylo, podle názoru stěžovatele, porušeno jeho právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci podle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přiznání starobního důchodu v uvedené výši nelze považovat za přiměřené hmotné zabezpečení, neboť tato částka není způsobilá dostatečně zajistit ani výživu, ani ostatní základní osobní potřeby stěžovatele. Uvedená částka nedosahuje ani společensky uznané a zákonem stanovené minimální hranice příjmu občana podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu.
Podle ustanovení §42 odst. 4 si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení vyjádření k ústavní stížnosti.
Městská část Praha 6 mj. uvedla, že celková sociální potřebnost stěžovatele v dubnu 2005 činila 3 088,-- Kč, proto nebyl, vzhledem ke svým celkovým majetkovým poměrům, ve hmotné nouzi.
Magistrát hlavního města Prahy ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatele nepovažoval za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosáhl částky životního minima. Stěžovatel disponoval několika tisíci v hotovosti, dále částkou 16 000,-- Kč na účtu u peněžního ústavu. Z toho mohl hradit své životní potřeby po dobu několika měsíců. Dále upozornil na skutečnost, že stěžovatel vlastní byt v rodinném domě, garáž, zahradu, chalupu s pozemkem a osobní automobil. S tímto majetkem mohl nakládat tak, aby mu přinesl užitek. Skutečnost, že splácí půjčku ve výši 850 000,-- Kč, není pro posouzení sociální potřebnosti rozhodná. Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, na které stěžovatel poukázal, posuzovalo zcela jinou situaci, neboť se jednalo o majetkové poměry stěžovatele ve vztahu k osvobození od soudních poplatků, nikoliv z pohledu sociální potřebnosti.
Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku a uvedl, že nesouhlas stěžovatele s jeho právním názorem neodůvodňuje tvrzení o porušení základních práv a svobod.
Rovněž Nejvyšší správní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku, němž je uvedeno, jakými úvahami se řídil při svém rozhodování.
Z připojených rozhodnutí správních orgánů Ústavní soud zjistil, že Úřad městské části Praha 6, odbor sociálních věcí, oddělení sociální péče a prevence (dále jen "Úřad"), nevyhověl stěžovateli, který žádal o přiznání měsíčně se opakující dávky sociální péče, protože dospěl k závěru, že stěžovatel nesplňuje podmínku sociální potřebnosti. Poukázal na majetkové poměry stěžovatele a v návaznosti na to odkázal na ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a ustanovení §3 odst. 2 písm. e) a odst. 3 písm. a) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu.
Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, odvolání stěžovatele zamítl. Na základě předložené dokumentace zhodnotil majetkové poměry stěžovatele a učinil závěr, že jeho majetkové poměry mu mohou zaručit dostatečné zajištění výživy, ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost. Proto nelze stěžovatele považovat za občana sociálně potřebného.
Městský soud v Praze žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy zamítl s odkazem na příslušná ustanovení zákona o sociální potřebnosti, č. 482/1991 Sb. Podle §3 odst. 2 tohoto zákona se občan nepovažuje za sociálně potřebného, i když jeho příjem nedosahuje částek životního minima, jestliže jeho celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost a toto zajištění vlastním přičiněním lze na občanu spravedlivě žádat. Oba správní orgány vycházely z dostatečně zjištěného posudkového a právního stavu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že především skutečnost, že stěžovatel měl v době podání své žádosti na účtu u peněžního ústavu částku přesahující 16 000,-- Kč, disponoval částkou několika tisíc korun v hotovosti, mohla vést správní orgán k nevyhovění jeho žádosti. Stěžovatel podal žádost dne 13. 4. 2005 a bylo o ní rozhodnuto 8. 6. 2005. Správní orgán mohl tedy důvodně předpokládat, že v době rozhodování o ní stěžovatel disponoval s převážnou částí peněz u peněžního ústavu a v hotovosti. Uvedené peněžní prostředky mohly zaručit dostatečné zajištění jeho výživy, ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost po dobu nejméně několika měsíců. Vedle svého bytu vlastní stěžovatel další nemovitosti, jejichž případným pronájmem nebo prodejem by mohl hradit, po určitou dobu, své osobní potřeby. Pokud stěžovatel namítal, že byla nařízena exekuce na jeho majetek, z obsahu správního spisu vyplývá, že mu J. Š. půjčil 500 000,-- Kč jako bezúročnou půjčku na zaplacení soudního palmáre ve věci sp. zn. 47 Cm 162/99, nákladů exekuce a nákladů právního zastoupení. Z toho lze dovodit, že stěžovatel uhradil částku, pro niž byla exekuce vedena, takže jeho námitka, že nemůže se svým nemovitým majetkem disponovat, je nedůvodná. V případě dluhu stěžovatele se Nejvyšší správní soud ztotožnil s názorem, že by bylo v rozporu se smyslem a účelem zákona, kdyby správní orgány při posuzování sociální potřebnosti občanů přihlížely k jejich dluhům a půjčkám. Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil s názorem, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze o osvobození stěžovatele od soudního poplatku není při posuzování otázky sociální potřebnosti stěžovatele zavazující.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova nespokojenost s rozhodnutími správních orgánů a soudů v jeho věci. Polemizuje s jejich právními závěry i hodnocením důkazů a předkládá své vlastní hodnocení svých majetkových a sociálních poměrů. K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného správními orgány nebo obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry správních orgánů nebo soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
V předmětné věci k takovému pochybení nedošlo. V řízení před správními orgány ani soudy nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Skutečnost, že tyto orgány veřejné moci rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti. Zejména Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě analyzoval majetkové i sociální poměry stěžovatele, zhodnotil všechny provedené důkazy a dospěl ke zcela přesvědčivým právním závěrům.
Zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., upravuje v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tak dává Ústavnímu soudu možnost posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru o meritorním rozhodnutí ve věci nálezem. V této fázi řízení je možno rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska všech účastníků řízení o ústavní stížnosti, případně jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud informace, které Ústavní soud získá, jej vedou k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bez dalšího odmítne.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto byla ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu