ECLI:CZ:US:2008:1.US.288.08.1
sp. zn. I. ÚS 288/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. B., zastoupené JUDr. Dagmar Friedlovou, advokátkou, se sídlem Werichova 1145/29, 152 00 Praha 5 - Hlubočepy, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 36 Co 51/2005, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 40 C 34/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelka napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 4 Ústavy, čl. 90 Ústavy, čl. 95 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující:
Obvodní soud pro Prahu 4 platebním rozkazem ze dne 2. června 2003, č. j. 63 Ro 1712/2003-4, uložil žalované, aby do patnácti dnů od doručení zaplatila žalobci částku 60.000,- Kč s úroky a náklady řízení nebo aby v téže lhůtě podala proti němu odpor. Stěžovatelka se žalobou pro zmatečnost podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 17. února 2005 domáhala zrušení uvedeného platebního rozkazu. Uvedla především, že v období, kdy jí byl doručen platební rozkaz, byla ve velice špatném zdravotním stavu po několika mozkových příhodách, přičemž nemohla rozlišit závažnost soudních dokumentů. S ohledem na svůj zdravotní stav proto měla mít ustanoveného opatrovníka.
Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 18. července 2005, č. j. 40 C 34/2005-19, žalobu zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů. Obecný soud konstatoval, že stěžovatelka namítá svou procesní nezpůsobilost a absenci řádného zastoupení ve smyslu §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř v rozhodné době. Dospěl však k závěru, že z předložených lékařských zpráv nic takového neplyne a naopak nepříznivý stav stěžovatelky pominul nejpozději 10. května 2004, kdy v reakci na doručené usnesení o nařízení exekuce obratem proti němu podala odvolání. Uplatnění tohoto opravného prostředku podle názoru obecného soudu nesvědčí o tom, že by žalovaná ve vyřizování svých záležitostí postrádala jakoukoliv orientaci. Proto uzavřel, že stěžovatelka podala žalobu pro zmatečnost opožděně, neboť podle §234 odst. 2 o. s. ř. z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze žalobu podat ve lhůtě tří měsíců, která počíná běžet dnem, kdy byl účastníku ustanoven zástupce nebo kdy odpadla překážka, pro kterou nemohl před soudem samostatně vystupovat. Dokazování znaleckým posudkem z příslušného lékařského oboru za účelem zjištění, zda žalovaná ke dni 27. října 2003 (doručení platebního rozkazu) mohla či nemohla samostatně jednat, označil za nadbytečné.
K odvolání žalované Městský soud v Praze svým ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 6. října 2005, č.j. 36 Co 51/2005-36, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl mimo jiné, že odvolání proti usnesení o nařízení exekuce je koncipováno zcela srozumitelně a určitě, a to, že nebylo shledáno důvodným, neznamená, že stěžovatelka v té době neměla plnou procesní způsobilost. Konstatoval rovněž, že propouštěcí zpráva z nemocnice ze 4. srpna 2004 uvádí, že žalovaná je plně orientována místem, časem i situací a s lékaři spolupracuje. Podrobně zhodnotil i další lékařské zprávy, přičemž ani na jejich základě nezpochybnil závěr soudu prvního stupně o zdravotním stavu a schopnostech stěžovatelky v rozhodném období. Dovolání podané s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo Nejvyšším soudem odmítnuto usnesením ze dne 30. října 2007, č. j. 21 Cdo 3310/2006-81, odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy namítá, že obecné soudy nevěnovaly náležitou pozornost obsahu jí předložených lékařských zpráv a že soud bez odůvodnění neprovedl další navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, ačkoliv jedině ten mohl potvrdit stav rozumových schopností stěžovatelky v rozhodném období. Celkově namítá, že v rozporu s ustanovením §157 o. s. ř. napadená usnesení neobsahují dostatečné a jasné odůvodnění, proč nebyl proveden navrhovaný důkaz, pročež mají být napadená usnesení v důsledku libovůle nepřezkoumatelná.
II.
Ústavní dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak stěžovatelka sama v úvodu ústavní stížnosti připomíná, právo obecného přezkumného dohledu nad činností obecných soudů Ústavnímu soudu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Těžiště ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v námitce nesprávného hodnocení důkazů (především lékařských zpráv) a neprovedení navrhovaného důkazu (znaleckým posudkem).
K prvému Ústavní soud podotýká, že hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy se Ústavní soud zabývá pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což by v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud takový extrémní rozpor nezjistil. Především odvolací soud se stejnou námitkou v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval (str. 3) a vyložil jasně a srozumitelně, z jakých zdravotnických informací činí své závěry. Nelze říci, že by soudem vyslovené závěry byly nelogické či nepravděpodobné. V dalším postačí na odůvodnění usnesení odvolacího soudu odkázat.
Ani ve vztahu k námitce neprovedení navrhovaného údajně klíčového důkazu se Ústavní soud se stěžovatelkou neztotožňuje. Na základě zcela konkrétních zjištění soudy konstatovaly, že "snížená procesní způsobilost v roce 2003 pominula nejpozději v květnu 2004" (str. 3 usnesení odvolacího soudu, dole). Soud prvního stupně ze stejného důvodu před tím vzal za zřejmé (str. 2 usnesení soudu prvního stupně), že návrh na provedení důkazu směřujícího ke zjištění zdravotního stavu stěžovatelky před tímto obdobím je nadbytečným, neboť zjevně nic nevypoví ve vztahu k závěru o procesní způsobilosti stěžovatelky po 10. květnu 2004. Ani případné zjištění, že stěžovatelka měla po 27. říjnu 2003 sníženou procesní způsobilost, tak nemohlo ovlivnit závěry obou obecných soudů ve vztahu k počátku běhu lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost, což Ústavní soud nehodnotí jako projev libovůle. Proto se nejedná situaci uváděnou stěžovatelkou, kdy by soud pominul provedení důkazu s odůvodněním, že od něho nelze očekávat potvrzení pravdivosti tvrzené skutečnosti (s odkazem na doktrínu), nýbrž o situaci, kdy by ani takto dokázaná skutečnost neměla vliv na závěry soudu. Lze tedy uzavřít, že v intencích námitek stěžovatelky nedošlo v řízení před obecnými k nepřípustnému vybočení z mezí spravedlivého procesu, přičemž ani námitky stěžovatelky nezbytné ústavněprávní roviny nedosahují.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu