ECLI:CZ:US:2008:1.US.2891.07.1
sp. zn. I. ÚS 2891/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti V. P., zast. advokátem Mgr. Janem Panošem, advokátem, V.P.Čkalova 5, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 18 Co 346/2007, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 9 C 178/73, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a po odstranění vad řádně podanou ústavní stížností stěžovatel navrhuje Ústavnímu soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů a tvrdí jejich rozpor se základními právy zaručenými čl. 36 (právo na spravedlivý proces).
Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. 9 C 178/73, byl otcem stěžovatele určen V. F. K. a tímto rozhodnutím byl tehdy nezletilý stěžovatel svěřen do výchovy matce. Žalovanému byla uložena povinnost platit na výživu nezletilého stěžovatele výživné, a dále soud rozhodl o nákladech řízení. Ve výrocích, kterými bylo určeno otcovství a rozhodnuto o výchově stěžovatele, nabyl rozsudek právní moci dne 14. 7. 1978, a k odvolání matky stěžovatele zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 11. 1978, č. j. 20 Co 287/78-2004, prvostupňový rozsudek ve výrocích o výživném a o nedoplatku na výživném. O těchto nárocích pak bylo znovu rozhodováno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 30. 6. 1980 pod č. j. 9 C 178/73-278a, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 1981 pod č. j. 20 Co 467/80-302. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 4. 1981.
Dne 19. 2. 2004, tedy po 26 letech, podal stěžovatel návrh na doplnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. 9 C 178/73. Domáhal se v něm ve smyslu §266 o. s. ř. doplnění o výrok, že „Jméno a příjmení nezletilého se určuje V. P.“. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 9 C 178/73 (dále jen „usnesení obvodního soudu“), návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že byl podán opožděně, po lhůtě 15 dnů dle ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 8. 2007, sp. zn. 18 Co 346/2007 (dále jen „usnesení městského soudu“), prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se městský soud nevyrovnal s odvolacími námitkami. Podstatou argumentace stěžovatele je, že rozhodnutí o ustanovení kolizního opatrovníka (Ústředí pro mezinárodní ochranu mládeže v Brně) ze dne 2. 8. 1974 nebylo doručeno matce stěžovatele. Proto v celém dalším průběhu řízení došlo, podle názoru stěžovatele, ke kumulaci vad řízení, neboť opatrovník nebyl řádně ustanoven, což podle stěžovatele nelze nijak zhojit. Uvedená skutečnost má podle stěžovatele důsledky i pro počátek běhu lhůty pro doplnění rozsudku ze dne 21. 11. 1977.
Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a jejích příloh a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv „běžné“ zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud zásadně proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace „jednoduchého“ práva obecnými soudy. Zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení práva na spravedlivý proces jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo. Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát konstatoval, že jeho pravomoc je dána také tam, kde právní závěry obecného soudu jsou v hrubém nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o žádný z uvedených případů.
Faktickou podstatou stěžovatelovy snahy je přimět soudy k doplnění několik desítek let starého rozsudku, a to co do výroku o jméně stěžovatele, tehdy nezletilého, neboť nesouhlasí s tvarem „V.“, nýbrž preferuje tvar „V.“. Z podání stěžovatele je mimo jiné patrno, že změny jména na „V.“ dosáhl ke dni podání ústavní stížnosti jinou cestou, aniž by tuto skutečnost Ústavnímu soudu blíže osvětlil, neboť tvar „V.“ používá při komunikaci s Ústavním soudem i svým zástupcem; v napadeném usnesení soud používá tvar „V.“, přičemž tuto nejasnost neměl Ústavní soud důvodu dále odstraňovat, neboť se nedotýká podstaty řízení. Právní podstatou problému, jak o něm rozhodovaly obecné soudy, totiž není důvodnost či nedůvodnost použití určitého tvaru jména, čehož se v podstatě domáhá stěžovatel, nýbrž posouzení, zda konkrétní návrh stěžovatele je návrhem včasným, resp. zda skutečnosti namítané stěžovatelem odůvodňují, aby návrh stěžovatele byl považován za včasný, a to zatím bez ohledu na obsah samotného návrhu.
Obecné soudy přesvědčivě dospěly k závěru, že návrh byl podán po lhůtě předpokládané ustanovením §166 o. s. ř., neboť rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 11. 1977, sp. zn. 9 C 178/73, nabyl právní moci dne 14. 7. 1978, přičemž návrh stěžovatele byl podán teprve dne 19. 2. 2004. Závěr obecných soudů navíc zcela koresponduje s pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 4. 2006, sp. zn. 30 UL 14/2006, který zamítl návrh žalobce na určení lhůty k doručení rozsudku, jehož doplnění se domáhal, jakkoliv stěžovatel nesouhlasí ani s tímto usnesením. Proto závěry obecných soudů v projednávané věci se Ústavnímu soudu nejeví jako nepřípadné, neodpovídající skutkovému stavu či jinak extrémně nespravedlivé vůči stěžovateli.
Ve světle stěžovatelovy argumentace Ústavní soud s odkazem na svou současnou judikaturu ve vztahu k procesním pochybením během řízení dodává, že ani v aktuálním systému ochrany základních práv a svobod určité procesní pochybení soudu obvykle neznamená automaticky natolik závažný důsledek, kterým by bylo celkové zpochybnění konečného pravomocného rozhodnutí a jeho účinků. S odkazem na ideu materiálního právního státu Ústavní soud odmítá formalistické nahlížení na právo. Zejména pak jakékoliv údajné pochybnosti účastníků řízení (navíc zastoupených kvalifikovaným advokátem) o účincích rozhodnutí o ustanovení kolizního opatrovníka lze (a je nutno) následně již v průběhu řízení, které trvá několik let, odstranit například při jednání soudů, která, jak je nepochybné, proběhla a skončila pravomocným rozhodnutím. I v tomto ohledu tedy obecné soudy v projednávané věci nevybočily z mezí daných ústavním pořádkem, když stěžovatelův návrh odmítly jako opožděný.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu