ECLI:CZ:US:2008:1.US.2914.07.1
sp. zn. I. ÚS 2914/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Nemocniční 2902/13, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1033/2007, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2007, čj. 4 To 23/2007 - 1207, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2006, čj. 46 T 3/2006 - 1107, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. D. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 96 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ") spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ se spoluobžalovaným K. T. Skutek spáchali tím, že v úmyslu zmocnit se peněžních prostředků a věcí ze zastavárny použili násilí proti její majitelce P. T. (dále jen "poškozená"), kterou povalili na zem a páskou na koberce jí spoutali končetiny, zalepili ústa a oči. S cílem znemožnit jí pohyb ji připoutali k židli. Následně odcizili finanční hotovost ve výši 130 000,-- Kč, movité věci ve výši 804 425,-- Kč (šperky, revolver, elektrotechniku) a klíče od osobního vozidla poškozené v hodnotě 411 400,-- Kč. Poté poškozenou v zastavárně uzamkli a z místa činu odjeli osobním vozidlem poškozené. Svým jednáním způsobili poškozené a majitelům zastavených věcí škodu přesahující částku 1 400 000,-- Kč. Poškozená, v důsledku jejich jednání, trpí rozvinutou posttraumatickou poruchou s převládajícími poruchami efektivity a emotivity. Za to byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Stěžovatel tvrdil, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno jako trestný čin loupeže podle ustanovení §234 odst. 1, 2 písm. b) TrZ, neboť svým jednáním nezpůsobil poškozené těžkou újmu na zdraví a nesouhlasil ani s výší škody. V souvislosti s těžkou újmou na zdraví, kterou měl způsobit poškozené, uvedl, že z jednání poškozené po spáchání trestného činu nevyplynulo, že by byla citelně omezena ve svém obvyklém způsobu života podle ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) TrZ. Nebyla hospitalizována, nenavštěvovala psychiatrickou ambulanci, dostavovala se do práce, zpracovávala účetnictví, vyčíslovala škodu, dostavovala se k výslechu policejního komisaře a nadále vedla zastavárnu. Není tedy zřejmé, v čem konkrétně spočívala citelná újma a citelné omezení v jejím obvyklém způsobu života a bylo namístě vypracovat tzv. ústavní znalecký posudek. K otázce výše škody, zejména v souvislosti s osobním vozidlem poškozené, kterým odjeli z místa činu, stěžovatel tvrdil, že vozidlo chtěli použít pouze dočasně za účelem převezení uloupených věcí, což prokazuje i fakt, že po spáchání skutku spoluobviněný K. T. odvezl vozidlo za hranice České republiky, kde je odstavil. Nebyl prokázán úmysl k trvalé dispozici s cizí věcí (vozidlem). Z těchto důvodů hodnota odňaté věci (vozidla) nepředstavuje sama o sobě škodu způsobenou trestným činem loupeže. V závěru stěžovatel vyslovil rovněž nesouhlas s výší uloženého trestu, neboť soud zcela ignoroval polehčující okolnosti a to, že se ke skutku doznal, skutek podrobně popsal a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opakuje argumentaci, týkající se hodnocení důkazů, kterou uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Nabídl vlastní verzi hodnocení důkazů s cílem dosáhnout zmírnění právní kvalifikace svého jednání a v návaznosti na to i uloženého trestu. Tím však nerespektuje postavení Ústavního soudu. Z jeho ustálené judikatury je totiž známo, že skutková polemika není způsobilá sama o sobě založit dotčení ústavních práv. Ústavní soud se necítí být, a to z důvodu daných mezemi ústavněprávního přezkumu [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], oprávněn (pohledem "další odvolací instance") přehodnocovat obecnými soudy provedené myšlenkové operace upínající se k dokazování a činit odlišné skutkové závěry, s odkazem na přisouzení jiné váhy tomu či onomu provedenému důkazu, jakož i hodnocení celkové důkazní situace v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím či dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti. Pokud Ústavní soud nezjistí svévoli či extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením tak, jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Jeho tvrzení jsou tak pouhou polemikou s hodnocením důkazů, skutkovými a právními závěry obecných soudů, jak je patrno z průběhu odvolacího a dovolacího řízení. S uvedenou argumentací se obecné soudy zabývaly a vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, proč námitkám nepřisvědčily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o jaké důkazy opřely svá skutková zjištění, vzájemně je konfrontovaly, vyhodnotily a podrobně popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Myšlenkové úvahy soudů a jejich závěry, vztahující se k důkazní situaci, se zakládají na racionální argumentaci, která je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná ani nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry a vykonanými skutkovými zjištěními a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy. Napadená rozhodnutí jsou pečlivě vypracována a jejich odůvodnění je pak v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ.
Způsobená těžká újma na zdraví poškozené byla zjištěna nejen na základě výpovědi poškozené a jejího manžela, ale hlavně na základě znaleckého posudku. Zjištěná, po delší dobu trvající porucha zdraví, tj. posttraumatická stresová porucha s převládajícími poruchami efektivity a emotivity (projevy úzkosti, deprese, poruchy spánku a noční můry), způsobená v příčinné souvislosti s jednáním stěžovatele a spoluobviněného K. Tišera a psychické potíže s tím spojené, poškozenou citelně omezovaly v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů. Zmíněnými potížemi trpěla minimálně ještě v době rozhodování soudu prvního stupně, což znamenalo citelnou újmou v jejím obvyklém způsobu života (zásah do oblasti osobní, pracovní i sociální), neboť je odkázána na pomoc rodinných příslušníků, kteří s ní musí chodit do zastavárny, není schopna vycházet sama večer ven, musí brát antidepresiva, má stálé obavy, strach apod. (srov. str. 24 - 27 rozsudku, str. 20 - 22 usnesení odvolacího soudu, str. 5 - 7 usnesení Nejvyššího soudu). Obecné soudy shledaly jako nadbytečné vypracování tzv. ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, požadovaného stěžovatelem, neboť na závěru původního znaleckého posudku, který je úplný, přesvědčivý, logický a korespondující s dalšími ve věci provedenými důkazy, by to nic nezměnilo (srov. str. 25 rozsudku, str. 23 usnesení odvolacího soudu, str. 7 usnesení Nejvyššího soudu). Ve vztahu ke změně právní kvalifikace bylo mj. poukázáno na fakt, že stěžovatel i jeho obhájkyně měli možnost, po upozornění na změnu právní kvalifikace, resp. upozornění, že vedle dosud zjištěného znaku způsobení značné škody bude nadále shledáván i alternativní znak způsobení těžké újmy, které jim bylo doručeno dne 2. 11. 2006, navrhnout opětovný výslech poškozené v pokračujícím hlavním líčení dne 20. a 21. 11. 2006. Tento návrh nepodali a soud prvního stupně neměl, s ohledem na shromážděné důkazy, důvod výslech poškozené opakovat (str. 12 - 13 usnesení odvolacího soudu a str. 7 - 8 usnesení Nejvyššího soudu). Rovněž je z odůvodnění zřejmé, na základě jakých důkazů dospěly obecné soudy k závěru o výši způsobené škody a proč považovaly odvezení odcizeného vozidla poškozené mimo území České republiky za trvalé, a nikoli dočasné odnětí z dispozice poškozené (str. 27 - 28 rozsudku, str. 19 - 20 usnesení odvolacího soudu a str. 8 - 9 usnesení Nejvyššího soudu), při současném doplnění, že částka za vozidlo nebyla určující pro naplnění zákonného znaku způsobení značné škody, neboť i po jejím odečtení (cca 400 000,-- Kč) výše způsobené škody převyšovala hranici značné škody, kterou se podle ustanovení §89 odst. 11 TrZ rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000,-- Kč. Transparentní a logické je i odůvodnění výše uloženého trestu. Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí a listinných důkazů konstruovaly obecné soudy skutková zjištění a právní závěr o spáchání trestného činu stěžovatelem, neboť tyto skutečnosti byly sumarizovány v rozhodnutí odvolacího soudu a opětovně i v rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). Věc byla spravedlivě a veřejně projednána nezávislým a nestranným soudem, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet návrhy, tzn. bylo mu zaručeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obecné soudy dostály i ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení.
V projednávané věci tak nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. V tomto směru je vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 96 Ústavy. Citovaný článek, stejně jako čl. 90 a čl. 95 Ústavy, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu