ECLI:CZ:US:2008:1.US.2931.07.1
sp. zn. I. ÚS 2931/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. Ch., zastoupené JUDr. Markétou Vaňkovou, advokátkou v Brně, Poštovská 6, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 5. 2005, č. j. 8 Co 132/2005-673 (pozn.: v petitu je mylně 21. 12. 2004), a proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 12. 2004, č. j. 8 C 153/1991-656, a o návrhu na odložení výkonu napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 8 C 153/91-359 ze dne 14. 2. 2001 bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví bývalých manželů M. Ch. a M. Ch. (stěžovatelka) k nemovitostem zapsaným na LV č. 362 pro obec a k.ú. Trojanovice, okres Nový Jičín, v rozsudku specifikovaným. Veškeré nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky, které byla zároveň uložena povinnost zaplatit M. Ch. částku 460.000,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě svým rozsudkem č. j. 10 Co 532/01-450 ze dne 13. 11. 2001 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně Okresní soud v Novém Jičíně napadeným rozsudkem č. j. 8 C 153/91-656 ze dne 21. 12. 2004 zrušil podílové spoluvlastnictví bývalých manželů, přičemž do výlučného vlastnictví stěžovatelky přikázal obytný dům č.p. 93, pozemek, na kterém dům stojí a bezprostředně sousedící pozemky. Do výlučného vlastnictví M. Ch. pak přikázal ostatní pozemky, které byly předmětem původního spoluvlastnictví. Stěžovatelce soud stanovil povinnost zaplatit M. Ch. v rámci majetkového vyrovnání částku 204.985,- Kč. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, č. j. 8 Co 132/2005-673, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2007, č. j. 22 Cdo 1604/2007-747, odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatelka uvádí, že předmětné nemovitosti byly historicky vždy majetkem její rodiny. Její rodiče, jako původní vlastníci nemovitostí, je v roce 1969 převedli kupní smlouvou a darovací smlouvou na ni a jejího manžela a oba se stali spoluvlastníky všech nemovitostí. Darované nemovitosti byly v podílovém spoluvlastnictví a koupené nemovitosti v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Kupní cena za pozemky, sjednaná ve smlouvě z roku 1969 nebyla nikdy zaplacena s ohledem na to, že se stěžovatelka do doby smrti rodičů o ně starala a nyní dále pečuje o svého nesvéprávného bratra. Všechny předmětné nemovitosti stěžovatelka dále užívá.
Manželství M. Ch. a stěžovatelky bylo v roce 1976 rozvedeno a majetek nebyl vypořádán. Po rozvodu se M. Ch. o nemovitosti nikterak nestaral. Z toho je zřejmé, že nebyl naplněn původní záměr rodičů stěžovatelky, kteří chtěli předat majetek své dceři a její rodině, tak, aby byl rodinný majetek zachován. S ohledem na nezájem M. Ch. o nemovitosti a na skutečnost, že se jedná o několikagenerační rodinný majetek stěžovatelky, požádala stěžovatelka žalobním návrhem o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem a navrhla, aby veškeré nemovitosti byly přikázány do jejího výlučného vlastnictví.
Stěžovatelka prohlásila, že soudy při svém rozhodování aplikovaly ve vztahu k předmětným nemovitostem ust. §142 obč. zákoníku s tím, že zohlednily velikost podílů a účelné využití věci. Podle názoru stěžovatelky je však takový přístup v rozporu s dobrými mravy. Formálně právně sice byli stěžovatelka a její bývalý manžel v rovnodílném spoluvlastnickém postavení, nicméně to vzniklo v důsledku nesprávného rozhodnutí jejích rodičů; ti nepředpokládali nemorálnost M. Ch., který svou manželku podváděl, o nezletilé děti a o domácnost se nestaral a domácnost nakonec opustil. Stěžovatelka se po odchodu manžela starala o dvě nezletilé děti, o duševně chorého bratra, o svou starou matku a určitou dobu i o synovce, kterého měla v pěstounské péči. Na nezbytné opravy domu si musela vzít půjčku, kterou splácela až do důchodu. Pokud by se realizovala práva a povinnosti založené napadenými rozsudky, stěžovatelka by přestala být vlastnicí několikageneračního rodinného majetku a navíc by byla ještě povinna bývalému manželovi, který se ani o získání majetku, ani o jeho opravy a údržbu žádným způsobem nezasloužil, vyplatit značnou částku.
Napadenými rozsudky bylo podle stěžovatelky zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, zejména do práva vlastnit majetek a práva na spravedlivý proces. Výkon práv a povinností z těchto rozhodnutí plynoucích by byl v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil. Zároveň navrhla, aby Ústavní soud odložil výkon napadených rozhodnutí, neboť by pro stěžovatelku znamenal nepoměrně větší újmu, než jaké při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 8 C 153/91, vedený u Okresního soud v Novém Jičíně. Z něj zjistil, že 8. 7. 1991 podala stěžovatelka proti odpůrci M. Ch. návrh na zrušení podílového spoluvlastnictví k nemovitostem v žalobě určeným a jejich přikázání do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Část nemovitostí byla původně v podílovém spoluvlastnictví a část v bezpodílovém spoluvlastnictví účastníků. Manželství účastníků bylo v roce 1976 rozvedeno, k vypořádání BSM nedošlo a účastníci se proto stali podílovými spoluvlastníky všech předmětných nemovitostí. Odpůrce se zrušením spoluvlastnictví i s jeho přikázáním do výlučného vlastnictví stěžovatelky souhlasil. Požadoval však zaplacení 1/2 hodnoty předmětných nemovitostí a nákladů řízení (č.l. 14). Rozsudkem ze dne 14. 2. 2001, č. j. 8 C 153/91-359, Okresní soud v Novém Jičíně zrušil podílové spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem a přikázal je do výlučného vlastnictví stěžovatelky. Zároveň ji zavázal, aby zaplatila žalovanému na vypořádání spoluvlastnictví 460.000,- Kč. Rozhodl rovněž o nákladech řízení.
Navrhovatelka (stěžovatelka) napadla tento rozsudek odvoláním, ve kterém především namítala, že žalovaný nemá právo na vypořádání spoluvlastnictví, protože výkon takového práva by byl v rozporu s dobrými mravy. Řízení o vypořádání spoluvlastnictví se vede již téměř 10 let, soud neprovedl některé navržené důkazy, aniž by řádně zdůvodnil proč. Krajský soud v Ostravě pak usnesením ze dne 13. 11. 2001, č. j. 10 Co 532/2001-450, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Následně Okresní soud v Novém Jičíně napadeným rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, č. j. 8 C 153/91-656, výrokem č. I. zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem. Výrokem č. II. přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky parcelními čísly specifikované nemovitosti - rodinný dům, pozemek, na kterém dům stojí a s domem související zahradu a louku. Výrokem č. III. přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného ostatní nemovitosti, rovněž ve výroku specifikované. Výrokem č. IV. soud přikázal stěžovatelce zaplatit žalovanému částku 204.985,- Kč a to tak, že částku 100.000,- Kč. zaplatí žalovanému do 6 měsíců od právní moci rozsudku a zbytek do 12 měsíců od právní moci rozsudku. Rozsudek odůvodnil v podstatě tím, že dům s některými pozemky tvoří funkční celek. Proto byly tyto nemovitosti přikázány do výlučného vlastnictví stěžovatelky, která v domě žije. Ostatní pozemky lze užívat samostatně a bylo tedy možné je přikázat do vlastnictví žalovaného. Soud vzal v úvahu i to, že kdyby přikázal všechny nemovitosti do výlučného vlastnictví stěžovatelky, značně by se zvýšila částka, kterou by stěžovatelka - nyní důchodkyně - byla povinna protistraně na vypořádání vlastnictví zaplatit. Stěžovatelka tak dostala do výlučného vlastnictví nemovitosti v hodnotě 629.000,- Kč, žalovaný v hodnotě 219.030,- Kč. Rozdíl, který činí 204.985,- Kč, proto soud uložil žalobkyni zaplatit ve stanovených lhůtách. Pohledávka stěžovatelky ve výši 200.000,- Kč za investice do domu byla usnesením téhož soudu ze dne 8. 10. 2004, č. j. 8 C 153/91-570, vyčleněna k samostatnému řízení.
Stěžovatelka napadla uvedený rozsudek odvoláním, ve kterém namítala, že na jí přikázaných pozemcích nemůže vypěstovat dostatek píce pro krávu, kterou chová, čímž jí soud znemožnil zajistit vlastní obživu (č.l. 663). Rovněž zpochybnila hodnotu pozemků, jak je stanovil znalec. Pozemky se nalézají v chráněné krajinné oblasti a nejsou proto využitelné jinak, než jako pole nebo pastviny. Cena pozemků měla podle ní navíc být určena podle ceny ke dni rozvodu. Navrhla zrušení napadeného rozsudku tak, že nemovitosti budou přikázány do jejího vlastnictví.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2. 5. 2005, č. j. 8 Co 132/2005-673, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním hodnocením okresního soudu, který věc posoudil podle §142 obč. zákoníku, přihlédl k účelnosti dělení pozemků, i k osobám a majetkovým poměrům stěžovatelky, které měly vliv na vyplacení úplného vyrovnání podílu. Soud také správně vycházel při určování ceny nemovitostí z ceny ke dni rozhodnutí soudu.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu podaném podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 8. 2007, č. j. 22 Cdo 1604/2007-747, jako nepřípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. Toto usnesení není ústavní stížností napadeno.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Ostravě, který však pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu jak obecné soudy aplikovaly ust. §142 občanského zákoníku. Namítá zejména, že aplikace vedla k výkonu práv a povinností, které jsou v rozporu s dobrými mravy, protože "kdyby původní vlastníci nemovitostí (rodiče stěžovatelky) tušili, jak se bude M. Ch. po převedení nemovitostí chovat, nikdy by na něj předmětné nemovitosti nepřevedli". Rodiče stěžovatelky chtěli, aby rodinný majetek byl zachován i pro další generace. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že původní vlastníci část předmětných nemovitostí manželům Ch. darovali a část prodali, aniž by za ně obdrželi stanovenou kupní cenu. Protože po rozvodu manželství Ch. nedošlo k vypořádání tehdejšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, účastníci se stali podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, přičemž podíly každého z nich byly stejné. Ze spisu dále vyplývá, že rozvod účastníků neměl původ v neshodách týkajících se majetku (viz rozsudek ze dne 8.10.1976, sp.zn. 8 C 168/76, kterým se manželství M. Ch. a M. Ch. rozvádí, č.l. 701 soudního spisu. Podle cit. rozsudku příčinou manželského rozvratu bylo chování navrhovatele - manžela, který několikrát onemocněl pohlavní chorobou a pak navázal známost s jinou ženou, s níž očekával dítě.). Úvahy stěžovatelky o tom, že by za určitých okolností nemovitosti na M. Ch. nepřevedli, nejsou ve spise ničím doloženy a jedná se tedy jen o názor stěžovatelky. Výkon práv a povinností M. Ch., jako vlastníka části předmětných nemovitostí není tedy možné bez dalších důkazů (např. o zneužívání práva) považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Ta okolnost, že příčiny manželského rozvratu spatřoval soud na straně manžela stěžovatelky, nemůže ani v této konkrétní souzené věci takový závěr odůvodnit.
Ostatně, nelze přehlédnout, že námitku rozporu s dobrými mravy zmínila sice stěžovatelka při odvolacím jednání, leč její reálné odůvodnění je obsaženo nikoli v odvolání, nýbrž až v této ústavní stížnosti. Proto se jí odvolací soud nemohl zabývat
Stěžovatelka tedy vytýká obecným soudům nesprávnou aplikaci §142 obč. zákoníku. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci jen potud, pokud ji lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat (srov. obdobně kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, III. ÚS 671/02, a další, www.judikatura.cz). O takový případ aplikace práva se však v projednávané věci nejedná. Obecné soudy provedly v řízení dostatečné dokazování, jednotlivé důkazy hodnotily v souladu s ust. §132 o. s. ř., to jest každý zvlášť a všechny ve vzájemných souvislostech a své závěry řádně odůvodnily. Pokud některé důkazy soud neprovedl (znalecké posudky znalců O., J., F. a S., výslechy svědků Ch., H., P., H.), odůvodnil to tím, že se navrhované důkazy týkaly investic stěžovatelky do nemovitostí a tato otázka byla vyloučena k samostatnému projednání (str. 3 rozsudku okresního soudu). Co se týče vypořádání podílového spoluvlastnictví v užším slova smyslu, řídily se soudy ustanovením §142 občanského zákoníku, podle kterého nedojde-li k dohodě o zrušení spoluvlastnictví, zruší toto spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Přitom přihlédne k velikosti podílu a k účelnému využití věci. Jejich postup byl v souladu s příslušnými ustanoveními zákona a tedy ústavně konformní.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatelky a mezi jejich skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti přijatelná.
Za tohoto stavu Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
S ohledem na výsledek řízení je zjevné, že nebylo možno ani vyhovět návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu