infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19.02.2008, sp. zn. I. ÚS 2999/07 [ usnesení / DUCHOŇ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.2999.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:1.US.2999.07.1
sp. zn. I. ÚS 2999/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Alenou Rampasovou, advokátkou se sídlem Praha 2, V Tůních 3, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2004, čj. 14 Nc 971/2003 - 76, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, čj. 58 Co 143/2005 - 91, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 11. 2006, čj. P 425/2005 - 275, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, čj. 58 Co 97/2007 - 338, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o výchově a výživě nezletilé Radky H. (jedná se o pseudonym). Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, v čl. 4 odst. 1, v čl. 32 odst. 1 a 4, v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 5 Protokolu č. 7 k téže Úmluvě. Podle stěžovatele se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jeho právní argumentací a své rozhodnutí náležitě neodůvodnily. Rovněž nebylo namístě použít mimořádné ustanovení §85a odst. 1 zákona o rodině, neboť pro jeho použití nebyly splněny podmínky. Stěžovatel nezamlžoval pravdu o svých majetkových poměrech, naopak, předložil soudu veškeré relevantní důkazy a řádně prokázal své majetkové poměry. Uvedený postoj soudů je v příkrém rozporu se zásadou rovnosti v právech, rovnosti účastníků řízení a zákazem diskriminace. Stěžovateli bylo uloženo více povinností, než mu ukládá zákon. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného pro nezletilou dceru má pro stěžovatele likvidační důsledky. Obecné soudy se zabývaly pouze majetkovými poměry stěžovatele, aniž by důsledně řešily odůvodněné potřeby nezletilé. Z přiložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla nezletilá Radka, od 1. 9. 2002, svěřena do výchovy matky M. H. a stěžovateli byla uložena povinnost platit pro nezletilou výživné ve stanoveném rozsahu. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o vyživovací povinnosti, nedoplatku na výživném a nákladech řízení. Po doplnění dokazování následoval další rozsudek téhož obvodního soudu, ze dne ze dne 8. 11. 2006, čj. P 425/2005 - 275, kterým bylo stěžovateli zvýšeno výživné, rozhodnuto o nedoplatku na výživném a upraven rozsah styku stěžovatele s nezletilou Radkou. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé Radky, počínaje dnem 1. 9. 2002, částkou 7 000,-- Kč měsíčně a od 1. 9. 2005 částkou 10 000,-- Kč měsíčně. Nedoplatek na výživném ve výši 418 000,-- Kč mu uložil splácet po 5 000,-- Kč měsíčně. Ve výroku o styku s nezletilou byl výrok soudu prvního stupně potvrzen. Podle názoru odvolacího soudu je z obsahu spisu patrna snaha stěžovatele zamlžit pravdu o svých majetkových poměrech. Neochotu poskytnout soudu podklady pro objektivní posouzení svých majetkových poměrů a finanční situace stěžovatel demonstroval mj. i při jednání dne 28. 7. 2004, kdy výslovně uvedl, že účetní knihy nemá, rozhodl se, že je nepředloží a za dostatečná považoval svá daňová přiznání. Pokud se tedy stěžovatel rozhodl zamezit soudu v přístupu k právně významným informacím, jak to vyplývá i ze sdělení znalkyně, která marně požadovala podklady pro vypracování znaleckého posudku, učinil tak s rizikem užití zcela mimořádného ustanovení §85a odst. 1 ZR. Závěrem odvolací soud konstatoval, že v možnostech a schopnostech stěžovatele je platit výživné ve výši, jak je uvedeno ve výroku rozsudku. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením provedených důkazů a právními závěry obecných soudů a svou polemiku dokládá tvrzením, že výše soudem stanoveného výživného (viz předchozí odstavec) na jeho dceru je pro něho likvidační, neboť nemá tak vysoké příjmy. Přitom se nijak nesnažil svoje příjmy odpovědně doložit, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů. V této souvislosti je nutno připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, který by měl napravovat každé jejich (stěžovatelem tvrzené) pochybení, v tomto případě přepočítávat výživné, které bylo stěžovateli, jako otci, stanoveno pro jeho nezletilou dceru. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, nalezne-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že k porušení žádného základního práva stěžovatele nedošlo. S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů, tj. zejména soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle apod., lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněný rozsudek Městského soudu v Praze všechny tyto požadavky splňuje. Ústavní soud proto v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění zmíněného rozsudku a konstatuje, že v přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 19. února 2008 Ivana Janů předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.2999.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 2999/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 19. 2. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 23. 11. 2007
Datum zpřístupnění 7. 3. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán  
Soudce zpravodaj Duchoň František
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 94/1963 Sb., §85, §85a odst.1, §96
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstřík důkaz/volné hodnocení
výživné
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2999-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 57824
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08