ECLI:CZ:US:2008:1.US.300.08.1
sp. zn. I. ÚS 300/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem v Brně, Příkop 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1122/2007, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 To 116/2007, a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 3 T 99/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 11. 2006, sp. zn. 3 T 99/2006, uznán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Odvolání stěžovatele bylo Krajským soudem v Brně zamítnuto jako nedůvodné; z podnětu odvolání státního zástupce byl však rozsudek okresního soudu ve výrocích o uložených trestech krajským soudem zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) g) tr. řádu, neboť podle něj ve věci rozhodoval vyloučený orgán a rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dovolání bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto.
Podle stěžovatele mu obecné soudy odepřely ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). K zásahu do uvedeného základního práva mělo dojít tím, že se soudy dostatečně nezabývaly stěžovatelovou obhajobou a přednesenými námitkami a že z odůvodnění rozsudků není patrno, jak se s uvedenými námitkami vypořádaly. Soud prvního stupně ve výroku o vině neuvedl žádnou konkrétní skutkovou okolnost, která by naplňovala zákonný znak trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů. Jednání, za které byl stěžovatel uznán vinným, nenaplňuje všechny znaky trestného činu podle §187 odst. 1,2 písm. a), odst. 4 písm. c) tr. zákona. Soudy tedy svým rozhodnutím porušily čl. 38 odst. 1 Listiny. Při rozhodování zejména soud prvního stupně nehodnotil všechny důkazy ve vzájemných souvislostech (zvláště výpovědi spoluobžalovaných) a vycházel více z logických úvah než z provedených důkazů. Stěžovatel opakovaně vznesl námitku podjatosti soudkyně JUDr. Libuše Skřivanové, která je v blízkém příbuzenském poměru s A. P., jež je přítelkyní stěžovatele a jedním z důkazů soudem v řízení použitých byl odposlech telefonních hovorů mezi A. P. a stěžovatelem. Tato okolnost vylučuje soudkyni dr. Skřivanovou z rozhodování ve věci, což soudy neakceptovaly.
II.
Ze spisu vedeného u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, sp. zn. 3 T 99/2006, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. 11. 2006, č. j. 3 T 99/2006-960, byl stěžovatel spolu s M. O., P. Š., A. T. a J. M. uznán vinným, že spáchal dílem sám, dílem jako spolupachatel trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců (pozn.: zde se stěžovatel mýlí, pokud se v ústavní stížnosti zmiňuje o ustanovení §187 odst. 1, 2a, odst. 4c trestního zákona).
Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, ve kterém poukázal na to, že ze zjištěného skutkového stavu soud dovodil nesprávné právní závěry. Provedené důkazy nevyvrací jeho obhajobu a závěry o vině nemají oporu v provedených důkazech. Výrok o trestu považuje za nepřiměřeně přísný (č.l. 992). Dále měl zásadní výhradu týkající se možné podjatosti předsedkyně senátu L. Skřivanové; po vyhlášení rozsudku se totiž dověděl, že předsedkyně senátu je v blízkém příbuzenském poměru s A. P., přičemž mezi záznamy o odposlechu telefonních hovorů je zařazen i hovor A. P. se stěžovatelem a tímto důkazem se soud při rozhodování řídil.
Odvolání podal rovněž obžalovaný P. Š. Ten v této souvislosti namítl podjatost předsedkyně senátu L. Skřivanové, která měla být sestřenicí jedné z poškozených - Z. V. (č.l. 1035). Odvolání do výroků o trestu podal rovněž státní zástupce. Usnesením ze dne 29. 1. 2007, č. j. 3 T 99/2006-1040, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozhodl, že L. Skřivanová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení v projednávané věci.
Námitku podjatosti vznesl rovněž obžalovaný M. O. (č.l. 1041). Usnesením ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3 T 99/2006-1046, Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozhodl, že L. Skřivanová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestním řízení v projednávané věci (č.l. 1046).
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 3. 2007, č. j. 5 To 116/2007-1085, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o trestech a nově rozhodl tak, že stěžovatel se odsuzuje podle §187 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že odvolací soud doplnil dokazování tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Hodnotil důkazy jednotlivě i v souvislostech s důkazy, které provedl nalézací soud. Trestná činnost stěžovatele byla prokázána, neboť je usvědčován jak důkazy provedenými před soudem prvního stupně, tak důkazy provedenými před odvolacím soudem (výpovědi svědků, a spoluobžalovaných, záznamy odposlechů telefonních hovorů). Správná je podle krajského soudu i právní kvalifikace jednání stěžovatele. Toliko uložené tresty považoval za nepřiměřeně mírné, a to i u stěžovatele, který byl již 4x soudně trestán a trestné činnosti se dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění. Pokud jde o pochybnosti o nestrannosti rozhodování předsedkyně senátu Dr. Skřivanové, odkázal odvolací soud na své usnesení ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 To 117/2007, kterým byla zamítnuta stížnost spoluobžalovaného M. O. proti usnesení Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 7. 2. 2007, čj. 3 T 99/2006-1046 (č.l. 1046). V případě předsedkyně senátu L. Skřivanové nebyly zjištěny okolnosti, které jsou předpokládány v ust. §30 odst. 1 tr. řádu a proto předsedkyně senátu nebyla z úkonů v tomto trestním řízení vyloučena. To se týká i stěžovatele; navíc podle krajského soudu zejména odposlech telefonátu mezi stěžovatelem a P. nalézací soud při rozhodování jako důkaz nepoužil.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně dovoláním z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve kterém uváděl, že tento soud se nevypořádal dostatečně s námitkami podjatosti soudkyně L. Skřivanové. Dále namítal, že v řízení nebyly provedeny důkazy, které by dokazovaly, že by stěžovatel zajišťoval výrobu drogy pervitin a vyhodnocení důkazů soudem se vyznačuje vnitřní nelogičností. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2007, č. j. 6 Tdo 1122/2007-1210, dovolání odmítl. Uvedl, že stěžovatel v podstatě namítal, že dokazování bylo provedeno v rozporu s ust. §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy že je neúplné a brojí proti způsobu hodnocení jednotlivých důkazů. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy nebyl naplněn. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, Nejvyšší soud shledal dovolání jako zjevně neopodstatněné; otázkou podjatosti soudkyně Dr. Skřivanové se totiž soudy obou stupňů dostatečně zabývaly a ani Nejvyšší soud nemá o nestrannosti předsedkyně senátu žádné pochybnosti.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k ústavní stížnosti Nejvyšší soud, který uvedl, že okruh námitek uplatněných v dovolání je totožný s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti; proto odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Krajský soud v Brně, který však také pouze odkázal na odůvodnění svého napadeného rozsudku. Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí a ani je stěžovateli nezasílal k případné replice.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Právu na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel namítá, odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž se musí dostatečně vypořádat i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Je tedy dána povinnost obecných soudů vypořádat se s tím, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci (sp. zn. IV. ÚS 563/03, I. ÚS 301/02, I. ÚS 593/04) a další. Viz www.judikatura.cz). To se v souzené věci také stalo. Z předmětného spisu Okresního osudu ve Žďáře nad Sázavou vyplývá, že obecné soudy provedly všechny důkazy potřebné k tomu, aby mohly rozhodnout o vině stěžovatele. Podle názoru Ústavního soudu se vypořádaly dostatečně i se všemi námitkami, které stěžovatel (jeho advokát) v hlavním líčení přednesl. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti ani neuvedl, které konkrétní námitky měly obecné soudy opominout. Jak vyplývá z předmětného spisu, soudy dostály své povinnosti vyplývající z §2 odst. 5 tr. řádu; stejně pečlivě se zabývaly okolnostmi svědčícími ve prospěch i v neprospěch stěžovatele a své závěry založily na pečlivém zvážení všech okolností. Jejich postupu tedy neústavnost vytýkat nelze.
Pokud jde o nesouhlas s právními závěry obecných soudů, stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení. Staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny. V rámci volného hodnocení důkazů učinily obecné soudy závěr, že stěžovatel spáchal trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zákona. To, že s takovým závěrem nesouhlasí, nemůže samo o sobě zakládat porušení tvrzených ústavních práv či svobod. Pokud by totiž měla být porušením čl. 36 odst. 1 Listiny každá situace, kdy se strana ve sporu neztotožní se skutkovým či právním posouzením případu, pak by se Ústavní soud stal součástí soustavy obecných soudů, kterou z hlediska ústavního není ani být nemůže (srov. čl. 83 Ústavy).
Uvedené úvahy se týkají i výroku o trestu, který krajský soud podrobně a velmi přesvědčivě odůvodnil.
Pokud jde o námitku týkající se údajné podjatosti soudkyně L. Skřivanové, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1122/2007, ve kterém tento soud velmi podrobně vylíčil důvody, proč se v daném případě o podjatost soudkyně nejedná (viz str. 10 a 11 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud se s uvedenými závěry ztotožňuje.
V předmětné věci tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele a mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením věci neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími základní práva stěžovatele zjevně porušena nebyla,
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písmene a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu