ECLI:CZ:US:2008:1.US.302.08.1
sp. zn. I. ÚS 302/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti ing. L. Z. a E. Z., oba zast. JUDr. Magdalenou Hrdličkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Lomená 20, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2007, č.j. 22 Cdo 3124/2006-199, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 31.5.2006, č.j. 15 Co 771/2005-175, a proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 20.9.2005 č.j. 3 C 545/2003-137, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, a Okresního soudu v Pelhřimově, jako účastníků řízení, a Zemědělského obchodního družstva Božejov, se sídlem Božejov 134, zast. Václavem Dvořákem, advokátem, sídlem Hrnčířská 115, Pelhřimov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé ústavní stížností napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") pro tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návrhu uvedli, že dne 23.10.2003 podali u okresního soudu žalobu, kterou se domáhali, aby vedlejšímu účastníkovu byla uložena povinnost odstranit z jejich pozemku hromadu zeminy a kamení, kterou tam neoprávněně navezl. Okresní soud žalobu zamítl s odůvodněním, že právní předchůdce vedlejšího účastníka byl ve smyslu §37 odst. 3 zák. č. 122/1975 Sb. oprávněn provádět na pozemku, který měl v družstevním užívání, terénní úpravy. Stěžovatelé zdůraznili svoje námitky koncentrované do zpochybnění práva družstevního užívání, k čemuž odkazovali na důkazní návrhy přednášené v řízení před obecnými soudy (včetně postoje předchozí vlastnice pozemku). Upozornili, že soudy jejich návrhy (např. odvolací soud) pominuly a připomenuli, že soudy jsou povinny hodnotit všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, pokud této povinnosti nedostojí, má to za následek vadu řízení, promítající se do ústavně zaručeného práva účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Dovodili pochybení v procesu dokazování soudu I. a II. stupně, zejména nedodržení pravidel vyplývajících z volného hodnocení důkazů, takovým způsobem, že dosahuje ústavně právní roviny. Napadená rozhodnutí považují i za zásah do práva na ochranu vlastnického práva, neboť z nich vyplývá, že je možné i bez souhlasu vlastníka nakládat s cizím pozemkem. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že i rozhodnutím Nejvyššího soudu bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, protože se dostatečně nezabýval dvěma právními otázkami uvedenými v jejich dovolání. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud zrušil všechna tři napadená rozhodnutí.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení a vyjádřil přesvědčení, že tímto usnesením neporušil žádná práva stěžovatelů. Připomenul, že toto rozhodnutí se nedotklo věci samé, jeho jediným účinkem byl nezvratný závěr o nepřípustnosti dovolání, a i kdyby Ústavní soud shledal stížnost důvodnou ve vztahu k rozhodnutím soudu nižších stupňů, nebyl by to důvod pro zrušení usnesení dovolacího soudu.
Krajský soud je přesvědčen, že při rozhodování dané věci bylo postupováno plně v souladu s procesními předpisy, že v dané věci bylo prováděno rozsáhlé dokazování a že tento rozsah byl dostatečný pro přijetí právního závěru, že právním předchůdcem vedlejšího účastníka nebylo zasaženo do práv předchůdce stěžovatelů a ani samotných stěžovatelů. Podle jeho názoru by Ústavní soud měl ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
Okresní soud lapidárně odkázal na odůvodnění jeho rozsudku s tím, že ústavní stížnost pokládá za nedůvodnou.
Podle názoru vedlejšího účastníka obecné soudy provedly veškeré dostupné důkazy navržené účastníky, tyto důkazy správně posoudily, když dospěly k závěru, že jeho právnímu předchůdci svědčilo právo družstevního užívání a že z jeho strany nedošlo k neoprávněnému zásahu do práv stěžovatelů či jejich právní předchůdkyně. Upozornil, že se stěžovatelé nemohou a nechtějí ztotožnit s tím, že k předmětnému pozemku takové právo vzniklo, byť se s předchozím stavem a rozsahem užívání pozemku seznámili až v roce 1990, kdy nemovitost kupovali, tudíž získané informace hodnotí odlišně od skutečného stavu věci. Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za zřejmě neopodstatněnou, proto by ji měl Ústavní soud odmítnout.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovateli k případné replice.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 3 C 545/2003 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou domáhali, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost vyklidit pozemek nebo zaplatit částku 50 493 Kč. Uvedli, že pozemek nabyli v roce 2002 do společného jmění, nachází se na něm hromada zeminy a kamení, kterou tam neoprávněně v roce 1984 složil vedlejší účastník, což jim brání v řádném užívání pozemku. Alternativní petit obsahoval výši částky na odstranění této hromady zeminy a kamení. Vedlejší účastník s argumenty stěžovatelů nesouhlasil, upozorňoval, že pozemek koupili ve stavu, se kterými byli seznámeni, vznesl též námitku promlčení. Okresní soud po provedeném dokazování žalobu rozsudkem ze dne 16.4.2004, č.j. 3 C 545/2003-65, zamítl, kdy zaujal právní názor, že právní předchůdce žalovaného měl k pozemku právo užívání ve smyslu zák. č. 123/1975 Sb., které ho opravňovalo k provádění úprav potřebných k zajištění nebo zvýšení zemědělské výroby, včetně práva měnit podstatu pozemku. Na základě odvolání stěžovatelů krajský soud tento rozsudek usnesením ze dne 21.9.2004, č.j. 15 Co 496/2004-90, zrušil, protože tvrzení vedlejšího účastníka o existenci práva užívání ve smyslu zák. č. 122/1975 Sb. nebo zák. č. 123/1975 Sb. nebylo ničím prokázáno. Po doplnění dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 20.9.2005, č.j. 3 C 545/2003-137, žalobu opět zamítl, neboť zjistil, že právnímu předchůdci vedlejšího účastníka vzniklo k pozemku právo družstevního užívání podle zák. č. 122/1975 Sb., přičemž tento závěr obsáhle odůvodnil (str. 5 až 7 odůvodnění rozsudku). S tímto názorem stěžovatelé obsáhle polemizovali v dalším odvolání, krajský soud doplnil dokazování výslechem původní vlastnice a poté shledal odvolání nedůvodným, proto rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 31.5.2006, č.j. 15 Co 771/2005-175, potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, jehož přípustnost založili na právní otázce dosud neřešené, která se týká neoprávněného zásahu do vlastnického práva ve smyslu §126 odst. 1 obč. zákoníku a konkludentně učiněného právního úkonu ve smyslu §35 odst. 1 obč. zákoníku. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28.11.2007, č.j. 22 Cdo 3124/2006-199, odmítl jako nepřípustné, a zdůraznil, že zjištění, zda právní předchůdce účastníka dal dostatečně najevo souhlas s určitým jednáním, je zjištěním skutkového charakteru, které nemůže být podrobeno přezkumu dovolacím soudem.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a se spisem okresního soudu dospěl Ústavní soud ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení a z tohoto hlediska konstatuje, že žádné porušení jejich základních práv nebylo zjištěno.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení práva na spravedlivý proces teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelů. Obecné soudy se podrobně zabývaly jejich uplatněným nárokem, provedly řadu skutkových zjištění a na jejich základě formulovaly adekvátní právní závěry. Samotné nepříznivé rozhodnutí soudu není zásahem do práva na spravedlivý proces, protože obsah práva na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by jednotlivci bylo garantováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho právnímu názoru. Také tvrzení o zásahu do práva na ochranu vlastnického práva není důvodné, protože tvrzení stěžovatelů o neoprávněném nakládání s cizím pozemkem nebylo v řízení před obecnými soudy prokázáno.
Dlužno podotknout, že stěžovatelé staví Ústavní soud do role čtvrté instance, neboť v ústavní stížnosti opakují svoje tvrzení zařazená do dovolání (str. 3-6), pouze k nim doplnili jejich "povýšení" na ústavně právní úroveň (část na str. 5 a pět řádků na str. 6), bez bližšího zdůvodnění a námitky vůči názoru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání (část V. ústavní stížnosti). K posléze uvedené části Ústavní soud dodává, že ani porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces Nejvyšším soudem nebylo zjištěno, protože dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod neshledal, dovolání odmítl, aniž by se zabýval meritem věci (viz str. 4 odůvodnění napadeného usnesení). Usnesení Nejvyššího soudu má jen deklaratorní povahu, a protože meritorní projednání věci je vázáno na přípustnost dovolání, není na ně právní nárok (právo na dovolání není ústavně zaručeno).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu