ECLI:CZ:US:2008:1.US.3073.07.1
sp. zn. I. ÚS 3073/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti J. Š. a M. Š., zast. JUDr. Alenou Jirovcovou, advokátkou, sídlem Šafaříkova 161, Jičín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.7.2007, č.j. 22 Cdo 3538/2006-203, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností napadli v záhlaví uvedený rozsudek Nejvyššího soudu vydaný ve sporu o zdržení se zásahu do vlastnického práva a o zřízení věcného břemene. V návrhu uvedli, že tímto rozsudkem Nejvyšší soud zamítl jejich dovolání, jímž se domáhali zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 12.10.2005, č.j. 25 Co 88/2005-128, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud") ze dne 12.10.2005 (pozn. správně má být "29.11.2004"), č.j. 3 C 41/2003-104, tak, že žalovaní (tj. stěžovatelé) jsou povinni zdržet se chůze a jízdy přes pozemek parc. č. 3798 v kat. úz. Nová Paka. Ke sporu doplnili, že odvolací soud opřel své rozhodnutí o zhodnocení obsahu smlouvy jako smlouvy o zřízení věcného práva odporující kogentnímu ustanovení §495 odst. 1 obč. zákoníku, ve znění platném v rozhodné době, a dospěl k závěru, že stěžovatelé užívají pozemek žalobců bez právního důvodu. Nejvyšší soud se s tímto právním názorem ztotožnil; poukazem stěžovatelů na vydržení věcného břemene chůze a jízdy se nezabýval, neboť tato námitka nebyla vznesena v nalézacím řízení a představuje novou skutečnost, kterou nelze v dovolání uplatnit. Podle přesvědčení stěžovatelů však nelze námitku vydržení pokládat za nepřípustnou skutkovou novotu ve smyslu §241a odst. 4 obč. soudního řádu. Stěžovatelé tvrdí, že došlo k porušení práva žalobců (správně má být "žalovaných") na spravedlivý proces tím, že dovolací i odvolací soud se dopustily omylu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy právní vztah účastníků řízení neposoudily podle §151o odst. 1 obč. zákoníku a pokládaly námitku vydržení práva za novou skutečnost, kterou nelze uplatnit v dovolání dle §241a odst. 4 obč. soudního řádu. Dále Nejvyšší soud přehlédl vady odvolacího řízení spočívající v porušení poučovací povinnosti soudu ve smyslu §213b obč. soudního řádu. Stěžovatelé se pro své onemocnění řádně omluvili z jednání nařízeného odvolacím soudem k projednání odvolání žalobců proti rozsudku prvoinstančního soudu, byli odvolacím soudem ubezpečeni o možnosti projednání věci bez jejich účasti, aniž je odvolací soud upozornil na zásadní změnu právního posouzení věci. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušil.
Znění příslušného článku Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") upravujícího správo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a vyjádřil názor, že jím neporušil žádná práva stěžovatelů. Upozornil, že stěžovatelé námitku vydržení poprvé uplatnili v podání ze dne 7.4.2006, jímž upřesnili dovolání, tedy až v dovolacím řízení. Soudy nižších stupňů neměly k dispozici nic, co by je opravňovalo k tomu, aby řešily otázku případného vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Dovolacímu soudu, jako soudu přezkumnému, pak nenáleželo, aby tuto otázku otevíral. Doplnil, že žalovaným nic nebrání v tom, aby svá tvrzení o vydržení (vycházející z jiných než dříve tvrzených skutečností) uplatnili novou žalobou. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti Nejvyšší soud neformuloval.
M. Ch., R. S. a P. Ch. se postavení vedlejších účastníků vzdali.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 3 C 41/2003 Ústavní soud zjistil, že M. Ch., R. S. a P. Ch., jako spoluvlastníci pozemku parc. č. 3798 v kat. úz. Nová Paka, se domáhali, aby soud uložil stěžovatelům povinnost zdržet se jízdy a chůze přes tento pozemek. Stěžovatelé se žalobou nesouhlasili, odkazovali na obsah smlouvy ze dne 16.6.1980 a v něm sjednaný závazek umožnit přístup před dotčený pozemek; současně navrhli zřízení věcného břemene soudem podle §151o odst. 3 obč. zákoníku. Se vzájemnou žalobou žalobci vyjádřili nesouhlas, protože - podle jejich názoru - nejsou splněny předpoklady pro zřízení věcného břemene soudem. V průběhu řízení navrhli žalobci smírné řešení sporu odprodejem části jejich pozemku, ke smíru však nedošlo. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 29.11.2004, č.j. 3 C 41/2003-104, všechny žalobní návrhy zamítl, přičemž žalobu vůči stěžovatelům zamítl jako nedůvodnou, protože jim nelze přístup na dotčený pozemek zakázat (vzhledem k tomu, že nedošlo k řádnému ukončení smlouvy). Žalobci napadli výrok o zamítnutí jejich žaloby (včetně souvisejícího výroku o nákladech řízení) odvoláním. V průběhu odvolacího řízení oznámili stěžovatelé krajskému soudu, že neobdrželi rozsudek soudu I. stupně, proto nevědí, o čem se bude dne 12.10.2005 jednat tudíž se nemohou dostavit (pozn. ze soudního spisu vyplývá, že rozsudek okresního soudu byl každému ze stěžovatelů doručován na adresu Z., Nová Paka, ani jeden z nich si po opakované výzvě zásilku nevyzvedl). Na oznámení stěžovatelů reagoval krajský soud přípisem s vysvětlujícími informacemi, každý z nich tento přípis převzal. Krajský soud rozsudkem ze dne 12.10.2005 č.j. 25 Co 88/2005-128, změnil rozsudek soudu I.stupně tak, že stěžovatelům uložil povinnost zdržet se schůze a jízdy přes pozemek ve vlastnictví žalobců, protože dovodil, že ujednání v kupní smlouvě ze dne 16.6.1981 (správně má být "16.6.1980") nemělo povahu závazkového právního poměru, nýbrž šlo v rozporu s kogentním ustanovením §495 odst. 1 obč. zákoníku, v tehdy platném znění, o zřízení věcného práva. V této části proto zhodnotil kupní smlouvu jako částečně neplatnou pro rozpor se zákonem a uzavřel, že stěžovatelé užívají pozemek žalobců bez právního důvodu. Stěžovatelé napadli tento rozsudek odvoláním a vznesli protinávrh, posléze (po získání právního zástupce) upřesnili, že tímto podáním mysleli dovolání, které podávají z důvodu nesprávného právního posouzení věci, též namítli, že odvolací soud pominul skutečnost užívání dotčeného pozemku k chůzi a k jízdě z titulu vydrženého práva. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů napadeným rozsudkem zamítl, protože dospěl k závěru, že není důvodné. V odůvodnění připomenul, že bývalá dikce §495 odst. 1 obč. zákoníku neumožňovala smluvní zřizování věcných břemen, avšak nevyloučila možnost převzetí závazku vlastníka pro někoho jiného něco konat, vůči někomu se něčeho zdržet a někomu něco trpět, že však musí jít o závazkový právní poměr, z něhož práva a povinnosti směřují jen proti určité osobě, nikoliv všeobecně vůči ostatním subjektům; z těchto důvodů shledal právní závěr odvolacího soudu správný. Námitkou žalovaných o vydržení práva cesty se nemohl zabývat, protože nebyla v nalézacím řízení vznesena a představuje tak novou skutečnost, kterou podle §241a odst. 4 obč. soudního řádu v dovolání nelze uplatnit.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a soudním spisem Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich práva na soudní ochranu.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení tohoto základního práva stěžovatelů nebylo zjištěno. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu plyne, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelů; obecné soudy se jejich návrhy zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejich tvrzeními. Stěžovatelé však musí respektovat, že poskytnutí právní ochrany je vázáno na využití adekvátních právních instrumentů. Jestliže v ústavní stížnosti napadají rozsudek dovolacího soudu, je třeba vzít na zřetel specifika této "třetí" fáze soudního řízení. Proto je v souladu s obč. soudním řádem, pokud se dovolací soud nezabýval jejich námitkou vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu. Ústavní soud neshledal ani relevantní námitku stěžovatelů směřující o poučovací povinnosti odvolacího soudu, ze spisu nevyplývá žádná jejich omluva z důvodu onemocnění.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu