ECLI:CZ:US:2008:1.US.310.08.1
sp. zn. I. ÚS 310/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. února 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Matco, s. r. o., se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem Kotlářská 51a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2007, č. j. 51 Co 618/2007 - 16, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím krajský soud porušil její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Okresní soud v Ostravě platebním rozkazem ze dne 10. 9. 2007, č.j. 65 Ro 1002/2007-7, uložil žalované - M. K., aby stěžovatelce zaplatila částku 5.843,- Kč s 30% úrokem z částky 4.166,- Kč za dobu od 22. 6. 2004 do zaplacení, na nákladech řízení pak částku 12.024,- Kč k rukám zástupce stěžovatelky, čímž zcela vyhověl žalobě stěžovatelky.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozhodnutím platební rozkaz okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovatelce na náhradu nákladů částku 4.884,- Kč do tří dnů ode dne právní moci rozhodnutí. Dále rozhodl, že na náhradu nákladů odvolacího řízení nemá žádný z účastníků právo. V odůvodnění soud postupoval podle ust. §151 odst. 2 o.s.ř. a výši odměny advokáta, na rozdíl od okresního soudu, který při určení výše odměny za zastoupení advokátem vycházel z vyhl. č. 484/2000 Sb., určil podle příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., přičemž konstatoval, že účelem vyhl. 484/2000 Sb. bylo zjednodušení výpočtu odměn za zastoupení advokátem a paušální odměna představuje určitou průměrnou hodnotu, jež se odvíjí od průměrného počtu úkonů právní pomoci. "U penězi ocenitelných předmětů vychází cit. vyhláška z toho, že jde o průměrnou odměnu na 6 úkonů právní služby. Uvážil přitom, že "(...) předmětem řízení je nárok skutkově jednoduchý a advokát v řízení učinil 2 úkony právní služby. (...) Vedle toho nutno brát zřetel na výši žalované částky, kterou paušální odměna téměř dvojnásobně převyšuje, dále na osobní poměry žalované (...) a její příjmy (...), jakož i na chování žalované." (str. 2-3 usnesení).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti (postrádající ústavně právní argumentaci) jako hlavní důvod podání ústavní stížnosti označila skutečnost, že je přesvědčena o nesprávnosti postupu krajského soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení, při kterém užil ust. §151 odst. 2 o.s.ř., kterým žalované snížil povinnost k náhradě nákladů řízení, ačkoli neexistovaly okolnosti odůvodňující použití zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně. Dále uvedla, že krajský soud svým postupem zvýhodňuje stranu žalovanou a poskytuje ochranu stavu - finanční situaci, kterou si žalovaná strana vědomým jednáním přivodila sama. Porušení čl. 36 odst. 1 Listiny pak stěžovatelka spatřovala v tom, že rozhodnutí krajského soudu není řádně odůvodněno a je tedy nepřezkoumatelné, neboť soud neuvedl žádné konkrétní důvody, které jej vedly k užití zvláštního právního předpisu při stanovení náhrady nákladů řízení. Proto navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se závěrem Krajského soudu v Ostravě o určení výše náhrady nákladů řízení, přičemž její argumentace obsažená v ústavní stížnosti se toliko pohybuje v rovině jednoduchého práva. Jak Ústavní soud rovněž konstantně judikuje, problematika nákladů řízení, ač se často může citelně dotknout majetkové sféry některého z účastníků řízení, není zásadně předmětem ústavní ochrany, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity porušení ústavně garantovaných lidských práv a svobod. Výjimka je pak připuštěna v případě vadného procesního postupu, kdy je účastníku řízení odepřeno využití některého procesního práva uplatnitelného v procesu rozhodování o nákladech řízení či jestliže samotné rozhodnutí trpí tak závažnými nedostatky, že je neslučitelné s požadavky, jež Ústavní soud klade na obsah soudního rozhodnutí.
K obsahovým náležitostem rozhodnutí o nákladech řízení Ústavní soud konstatoval, že kautely upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny předepisují nutnost souladu výroku o nákladech s celkovým průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 454/04, Sb. n. u., sv. 36, č. 29, s. 337). Z těchto důvodů absence odůvodnění nebo odůvodnění vadné, spočívající v poukazu na skutečnosti irelevantní či skutečnosti nemající oporu ve spise, příp. pouhý formální odkaz na ustanovení občanského soudního řádu bez bližší konkretizace důvodů aplikace tohoto ustanovení, nese známky arbitrárnosti v rozhodování soudu. Současně takto formulované odůvodnění představuje porušení ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř., v ústavní rovině pak dotčení práva na spravedlivý proces. Tím spíše je soud povinen zásadu řádného odůvodnění ctít při uvážení, které mu v dané věci vzhledem k okolnostem dává ust. §151 odst. 2 o.s.ř. Soud je povinen v takové situaci hodnotit nejen majetkové, sociální a osobní poměry účastníků řízení, ale přihlíží i k okolnostem, které vedly k zahájení řízení, k chování účastníků v průběhu řízení a stejně tak i k dalším relevantním skutečnostem, které určitým způsobem individualizují situaci účastníků řízení v tom směru, že si zasluhuje specifické zacházení ve smyslu citovaného ustanovení.
V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal pochybení v argumentech Krajského soudu v Ostravě předložených v odůvodnění napadeného rozhodnutí, naopak musí ocenit jeho citlivý a rozumný přístup k dané situaci. Právní názor prezentovaný v napadeném rozhodnutí dosahuje vysokého stupně přesvědčivosti, své úvahy soud transparentně předestřel (viz str. 3 napadeného usnesení) a vysvětlil také, proč za 2 úkony právní služby a soudní poplatek přiřkl stěžovatelce částku 4.884,- Kč. Ústavní soud nemá důvod tyto logické a přesvědčivé úvahy stěžovatelce nyní opakovat. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu jeví jako spravedlivý a dané situaci naprosto přiměřený. Požadavek na přiznání nákladů řízení ve výši uplatňované stěžovatelkou překračuje hranici, kdy je možno hovořit o souladu s dobrými mravy; taktéž nectí obecnou zásadu, že každý při uplatňování svých oprávněných nároků musí šetřit práv druhých, kteroužto zásadu lze v konkrétní věci interpretovat jako zákaz vystavovat žalovanou stranu jiným než nezbytně nutným nákladům či ji jinak neúčelně a nadměrně vystavovat nepříznivým následkům nesplnění závazku, neboť ty jsou pokryty např. povinností uhradit náklady řízení a úroky z prodlení, jejichž nepřiměřená výše se v daném případě Ústavnímu soudu rovněž jeví za odporující obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2008
Vojen Güttler
předseda senátu