ECLI:CZ:US:2008:1.US.3111.07.1
sp. zn. I. ÚS 3111/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. Š. a 2) J. Š., zastoupených JUDr. Josefem Vaške, advokátem se sídlem Hradec Králové, Škroupova 957, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2006, čj. 20 Co 72/2006 - 635, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3112/2006 - 655, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé navrhli zrušení obou výše označených rozsudků obecných soudů, vydaných v řízení o uzavření dohody o vydání nemovitostí, ve kterém vystupovali jako žalovaní. Označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl změněn rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 25. 6. 2003, čj. 5 C 64/2001 - 534, tak, že stěžovatelům byla uložena povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání označené ideální poloviny domu a pozemků, v katastrálním území Nové město nad Metují. Jejich dovolání Nejvyšší soud zamítl.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedli, že ve zmíněném řízení bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 Listiny, který chrání vlastnické právo každého. V řízení nebylo totiž prokázáno, že by nabyli nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy. Požadovat od nich důkaz o tom, že nebyly porušeny předpisy o prodeji nemovitostí, je nedůvodné a v daném případě, po 40 letech, nemožné. Proto se dovolali nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98, kde je uvedeno širší interpretační pravidlo pro posuzování obdobných věcí. Podle jejich přesvědčení žádný z obecných soudů k tomuto interpretačnímu pravidlu nepřihlédl.
Ze shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové Ústavní soud zjistil, že právní předchůdce žalobce J. B. se žalobou ze dne 16. 12. 1991 domáhal vydání jedné ideální poloviny nemovitostí (tak, jak jsou specifikovány v rozsudku), protože stěžovatelé jsou povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tj. že stěžovatelé nabyli nemovitosti od státu v rozporu s tehdy platnými předpisy. Krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Náchodě tak, že stěžovatelům uložil povinnost uzavřít se žalobcem dohodu, podle níž mu vydají jednu ideální polovinu označených nemovitostí. Zmíněný krajský soud zrekapituloval průběh dosavadního řízení, které již jednou prošlo odvolacím i dovolacím řízením. Po kasačním rozhodnutí dovolacího soudu řešil pouze otázku, zda v roce 1966 bylo při prodeji předmětné nemovitosti stěžovatelům postupováno v souladu se Směrnicí č. 10 MF pro prodej rodinných domů z národního majetku občanům. Vyšel ze skutečnosti, že tehdy bylo povinností státu nabídnout nemovitost ke koupi v prvé řadě všem dosavadním uživatelům, přičemž v této nabídce musela být stanovena přiměřená lhůta k projevení zájmu o koupi a musely být splněny i další podmínky, za kterých se nemovitost prodá. Odvolací soud, vázán závazným právním názorem dovolacího soudu, učinil závěr, že nebylo prokázáno, že by všechna, ve Směrnici č. 10 MF uvedená pravidla, byla při prodeji domu stěžovatelům dodržena.
Dovolání stěžovatelů zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2007, čj. 28 Cdo 3112/2006 - 655. K uplatněnému dovolacímu důvodu stěžovatelů, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, vyšel ze závěrů, obsažených v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Uzavřel, že odvolací soud měl správně na zřeteli zásadní výkladový závěr, vyjádřený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 118/98, že při interpretaci ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. je třeba mít na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, který spočívá ve snaze státu o zmírnění následků majetkových i jiných křivd, takže způsob interpretace tohoto ustanovení by měl být orientován na snahu o navrácení věci původním vlastníkům - oprávněným osobám - ve všech případech, kdy by věc měla nabýt fyzická osoba, která ji nabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy. Nabytí věci způsobem, který by byl v plném souladu s tehdy platnými právními předpisy, se v tomto případě nepodařilo stěžovatelům dokázat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti tak spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelů, zakotvená v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud přezkoumal ústavnost řízení před obecnými soudy. Nelze ignorovat skutečnost, že věc byla dvakrát předmětem odvolacího i dovolacího řízení, krajský soud i Nejvyšší soud se podrobně zabývaly argumentací stěžovatelů a příslušnými ustanoveními zákona č. 87/1991 Sb. i platností a účinností Směrnice MF, která upravovala podmínky pro prodej nemovitostí v době, kdy je stěžovatelé od státu koupili. Právní závěry obecných soudů jsou v souladu s obecným právem, procesní práva stěžovatelů, jako účastníků řízení, byla plně respektována. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavně právní roviny, protože k porušení žádného ze základních práv stěžovatelů, jak bylo tvrzeno v ústavní stížnosti, nedošlo. Důvod k derogačnímu zásahu Ústavního soudu tak není dán.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu