ECLI:CZ:US:2008:1.US.3155.07.1
sp. zn. I. ÚS 3155/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem v Ostravě, Sokolská 21, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3460/2006-88 ze dne 6. 9. 2007 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 168/2006-74 ze dne 12. 7. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3460/2006-88 ze dne 6. 9. 2007, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 168/2006-74 ze dne 12. 7. 2006, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že jeho žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání byla zamítnuta. Původním rozsudkem Okresního soudu v Ostravě č. j. 61 C 209/2005-52 ze dne 7. 3. 2006 byla stěžovateli přiznána náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání ve výši 281.610,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 26 odst. 3, čl. 28, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, práva na spravedlivou odměnu, práva na přiměřené zabezpečení při nezpůsobilosti k práci a práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel se proti vedlejšímu účastníkovi - OKD, a. s., domáhal povinnosti zaplatit mu výše uvedenou částku jako náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1. 6. 2003 do 31. 5. 2005. Okresní soud v Ostravě žalobě zcela vyhověl a náhradu za ztrátu na výdělku v důsledku onemocnění nemocí z povolání v pracovním poměru u vedlejšího účastníka v době od 16. 2. 1981 do 30. 12. 1993 mu v plném rozsahu přiznal. Po právní stránce tento nárok odůvodnil ustanovením §195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce v tehdejším znění (dále jen zákoník práce).
Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že odnětím částečného invalidního důchodu nedošlo u stěžovatele k žádné podstatné změně poměrů, která je nezbytná pro postup podle §202 odst. 1 zákoníku práce, neboť u něj nedošlo ke zhoršení zdravotního stavu; k odnětí částečného invalidního důchodu došlo z důvodu změny právní úpravy. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele se stejným odůvodněním zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že odnětím částečného invalidního důchodu u něho došlo k podstatné změně poměrů, která zakládá možnost nového rozhodnutí o náhradě, a že interpretace ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce, tak ji provedly odvolací a dovolací soud, není ústavně konformní. Domnívá se, že toto ustanovení je nutno vykládat tak, aby byl naplněn účel zákona, tj. odškodnění zaměstnance, který utrpěl pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Nejvyšší soud ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl - pokud jde o námitku stěžovatele týkající se nesprávného výkladu jednotlivých aplikovaných ustanovení zákoníku práce - že plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Poukázal také na to, že stěžovatel nenamítá, že by mu postupem soudu bylo odňato právo na soudní ochranu. Krajský soud v Ostravě se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že ve vyjádření Nejvyššího soudu nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k tomuto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli ho také k případné replice nezasílal.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 61 C 209/2005 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti z titulu nemoci z povolání. Ztrátu na výdělku spatřoval v tom, že mu byl rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 13. 12. 2000 s účinností od 18. 2. 2001 odňat částečný invalidní důchod. Žalobu dále opíral o skutečnost, že u něho byla zjištěna nemoc z povolání, v jejímž důsledku byl převeden na méně placenou práci a vedlejší účastník mu při uznání částečné invalidity doplácel náhradu za ztrátu na výdělku. Stěžovatel pak pracoval od 10. 1. 1994 do 30. 9. 2000 u společnosti Severomoravská plynárenská, a. s., kde, jak uvádí v ústavní stížnosti, dosahoval takových výdělků, které s připočtením částečného invalidního důchodu převyšovaly rozhodný valorizovaný průměrný výdělek před vznikem škody. Vedlejší účastník proto náhradu za ztrátu na výdělku přestal doplácet. Tento krok vedlejšího účastníka stěžovatel nežaloval. Od 1. 10. 2000 byl zaměstnán u společnosti Český Telecom, a. s. Odnětím částečného invalidního důchodu mu - podle jeho názoru - vznikla opět ztráta na výdělku, kterou by měl vedlejší účastník doplácet. Okresní soud v Ostravě rozsudkem č. j. 61 C 209/2005-52 ze dne 7. 3. 2006 žalobě vyhověl a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 281.610,- Kč. Soud prvního stupně se opřel o ustanovení §195 odst. 1 zákoníku práce, podle něhož je ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti rozdíl "pracovního potenciálu poškozeného zaměstnance mezi stavem, jaký by tu byl, nebýt nemoci z povolání, a jaký tu je i s nemocí z povolání". Tento rozdíl je vyjádřen v penězích jako rozdíl výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec mohl dosáhnout, nebýt nemoci z povolání, a výdělku, jehož může dosahovat i s následky nemoci z povolání.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 16 Co 168/2006-74 ze dne 12. 7. 2006 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Z hlediska skutkového konstatoval, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v dostatečném rozsahu. Dále uvedl, že zanikl-li nárok poškozeného na náhradu za ztrátu na výdělku z toho důvodu, že poškozený dosahoval pravidelně výdělku (se zahrnutím částečného invalidního důchodu) přesahujícího jeho průměrný výdělek před vznikem škody, je nové rozhodnutí o náhradě za ztrátu na výdělku ve smyslu §202 odst. 1 zákoníku práce možné jen tehdy, dojde-li k podstatné změně v poměrech poškozeného. Změna poměrů má význam jen tehdy, týká-li se poměrů poškozeného, spočívá-li změna přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Krajský soud prohlásil, že z posudkového spisu Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava - město vyplývá, že stěžovateli nebyl odňat částečný invalidní důchod z důvodu změny zdravotního stavu, ale z důvodu změny právní úpravy, která nastala zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 155/1995 Sb.). Částečná invalidita byla u stěžovatele kontrolována až při jednání posudkové komise dne 13. 11. 2000; ta dospěla k závěru, že stěžovatel již není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti pouze o 15 %, zatímco podle ustanovení §44 zákona č. 155/1995 Sb. je pojištěnec částečně invalidní, pokud jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla nejméně o 33 %. Krajský soud uzavřel, že v samotné skutečnosti, že stěžovateli byl při nezměněném zdravotním stavu odňat částečný invalidní důchod pouze pro změnu právní úpravy, nelze spatřovat podstatnou změnu poměrů ve smyslu §202 odst. 1 zákoníku práce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3460/2006-88 ze dne 6. 9. 2007 zamítnuto. Dovolací soud uvedl, že změna v okolnostech, které byly rozhodující pro určení výše škody, má podle ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce význam jen tehdy - jak správně uvedl odvolací soud - týká-li se poměrů poškozeného (platná právní úprava se změnou poměrů, která nastala u poškozeného, žádné právní následky nespojuje), spočívá-li změna poměrů přímo v osobě poškozeného a jde-li o změnu podstatnou. Podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného zaměstnance, jemuž byla již dříve uznána nemoc z povolání a jehož zdravotní stav nedoznal podstatné změny, není ve smyslu ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce změna hledisek pro přiznání částečného invalidního důchodu.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu a dále práva na přiměřené hmotné zajištění, práva na spravedlivou odměnu a práva na přiměřené zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, přezkoumal Ústavní soud z těchto hledisek napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry, které vyslovily odvolací a dovolací soud. Tu Ústavní soud - v obecné rovině - připomíná, že nesouhlas s právními závěry obecných soudů a neúspěch ve sporu nemůže být sám o sobě základem úspěchu ústavní stížnosti, neboť není zásadně porušením práva na soudní ochranu, jestliže obecné soudy v předmětném řízení postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou a své skutkové a právní závěry řádně odůvodnily. To se v souzené věci také stalo.
Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatele, že výklad ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce tak, jak ho provedly obecné soudy (odvolací a dovolací), je ústavně nekonformní. Naopak, výklad, na němž byly napadené rozsudky obecných soudů postaveny, je v souladu s ustálenou a obecně uznávanou rozhodovací praxí. Ústavní soud nevidí důvod - ani z hlediska ochrany ústavnosti - aby interpretaci práva provedenou obecnými soudy zpochybňoval či aby se sám od ní odchyloval.
Ustanovení §202 odst. 1 zákoníku práce představuje průlom do obecné překážky věci pravomocně rozhodnuté tím, že připouští, aby o náhradě škody bylo za určitých podmínek znovu rozhodováno. Podmínkou, která připouští nové rozhodnutí, je v dikci citovaného ustanovení uvedená "podstatná změna poměrů na straně poškozeného". Změna poměrů musí nastat přímo v osobě poškozeného a musí se týkat takových okolností, které jsou důležité pro posouzení otázky vzniku škody. Změna poměrů tedy musí být co do intenzity podstatná a vázaná přímo na osobu poškozeného. Ústavní soud zde tedy přisvědčil právnímu názoru odvolacího i dovolacího soudu v tom, že změna právní úpravy, byť byl v jejím důsledku stěžovateli odňat částečný invalidní důchod, aniž by se změnil jeho zdravotní stav, není podstatnou změnou poměrů na straně poškozeného ve smyslu citovaného ustanovení zákoníku práce.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nenamítal nesprávnost skutkových zjištění, ani nedostatky v hodnocení provedených důkazů, ale napadal pouze vyslovený a řádně argumentovaný právní názor obecných soudů, nelze dospět k závěru, že by bylo napadenými rozhodnutími porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy v předmětné věci pouze aplikovaly "podústavní" právo a jejich interpretace - jak již bylo uvedeno - byla ústavně konformní.
Pokud stěžovatel namítal rovněž porušení práva na přiměřené hmotné zajištění, práva na spravedlivou odměnu a práva na přiměřené zabezpečení při nezpůsobilosti k práci, Ústavní soud ani těmto námitkám nepřisvědčil. Právo na přiměřené hmotné zajištění ve smyslu čl. 26 odst. 3 Listiny se týká situace, kdy je stát povinen přiměřeně hmotně zajistit občana, který si nemůže prostředky k živobytí zajistit vlastní prací, popřípadě při nezpůsobilosti k práci (čl. 30 odst. 1 Listiny). Tato souzená věc se však týkala náhrady škody při odpovědnosti za pracovní úrazy a nemoci z povolání, nikoliv některé z otázek sociálního zabezpečení. Stejně tak namítané porušení čl. 28 nesouvisí s předmětem soudního sporu, protože čl. 28 se týká toliko spravedlivé odměny za vykonanou práci;; náhradu za ztrátu na výdělku však pod pojem odměny za vykonanou práci podřadit nelze.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z nich oba vyšší soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu