ECLI:CZ:US:2008:1.US.3209.07.1
sp. zn. I. ÚS 3209/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Ing. Z. V., zastoupeného JUDr. Vlastou Wege Killianovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, čj. 1 Co 36/2006 - 56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností navrhl zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, čj. 1 Co 36/2006 - 56, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2005, čj. 36 C 65/2005 - 36. Tímto rozsudkem zmíněný krajský soud zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti omluvu a peněžité zadostiučinění, podle §13 ObčZ , ve výši 1 000 000,-- Kč. Stěžovatel spatřuje zásadní pochybení Vrchního soudu v tom, že se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého činnost oprávněných orgánů obecně nemůže být neoprávněným zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Stěžovatel tento právní názor označil za nesprávný, neboť by pak a priori jakékoliv rozhodování státních orgánů bylo nutno považovat za bezchybné, i kdyby bylo v rozporu se zákonem. Přijetí názoru, že jakýkoliv výkon pravomoci vylučuje protiprávnost, by bez dalšího zakládalo volný prostor pro svévoli státních orgánů, dávající možnost nepřípustným zásahům do Ústavou zaručených práv fyzických i právnických osob.
Označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze tak byla porušena základní práva stěžovatele zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 8 čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Bylo rovněž porušeno jeho právo na ochranu osobnosti, zdraví, svobody a lidské důstojnosti, zakotvené nejen v občanském zákoníku, ale i v uvedených článcích Listiny.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá, že potvrdil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a ztotožnil se s jeho právními závěry. Stěžovatel byl násilně zadržen při průchodu pokladnou při nákupu v obchodním domě FUTURUM a pracovníci ochranky mu způsobili zranění, za což byl jeden z nich pravomocně odsouzen. Dalším trestním oznámením stěžovatele vyhověno nebylo, stejně tak jako jeho požadavku na náhradu škody. Jeho žaloba na ochranu osobnosti proti obchodní společnosti Carrefour ČR, s. r. o., provozující obchodní centrum FUTURUM, byla zamítnuta. Již ze samotné žaloby stěžovatele je zřejmé, že případného zásahu do jeho osobnostních práv se dopustili pracovníci soukromé společnosti, nikoliv orgány ČR, a tudíž není dána pasivní legitimace žalované. Jednání orgánů ČR (státního zastupitelství) bylo učiněno v rámci úředního jednání. Podle současné judikatury, činnost oprávněných orgánů obecně nemůže být neoprávněným zásahem do práv na ochranu osobnosti. Zásahem do osobnostních práv by tato činnost mohla být jen zcela výjimečně tehdy, pokud by se konkrétní orgán dopustil excesu. O takovou situaci se zde nejedná. V řízení o ochranu osobnosti není možné přezkoumávat trestní řízení a jeho průběh. Postup orgánů činných v trestním řízení představuje výkon zákonem jím uložené povinnosti. Tato okolnost vylučuje neoprávněnost zásahu do osobnostních práv fyzické osoby. V občanskoprávním řízení není soud oprávněn k tomu, aby přezkoumával správnost postupu orgánů činných v trestním řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů a předkládá svůj vlastní právní názor, přičemž zcela ignoruje jednoznačná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že skutečnost, kdy stěžovatel nesouhlasí s právními názory soudu není ještě opodstatněným důvodem k podání ústavní stížnosti. Stěžovatel v celém předcházejícím řízení a v ústavní stížnosti zcela nepatřičně směšuje předmět a účel trestního a občanského soudního řízení. Tento zásadní rozdíl dostatečně a zcela srozumitelně rozebraly a vyložily obecné soudy ve svých shora označených rozhodnutích.
Za této situace je ústavní stížnost jen polemikou s právními závěry obecných soudů. Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadeným rozhodnutím soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody, zakotvená v ústavních předpisech. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Soudy obou stupňů provedly řadu důkazů, jimiž dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj právní závěry, které náležitě odůvodnily. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by jí dávalo ústavněprávní rozměr. K tvrzenému porušení základních práv a svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu