ECLI:CZ:US:2008:1.US.3260.07.1
sp. zn. I. ÚS 3260/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. srpna 2008 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti M. C., zastoupené JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem AK v Českých Budějovicích, Čéčova 11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007 č. j. 26 Cdo 278/2007-101, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. června 2006 č. j. 8 Co 2222/2004-75 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. června 2004 č. j. 18 C 5/2004-41, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Ing. F. P., správce konkursní podstaty úpadce TeK CB, s. r. o., jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na odklad vykonatelnosti ústavních stížností napadených rozhodnutí se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka v záhlaví specifikovaná rozhodnutí, jimiž nejdříve soud prvního stupně uložil stěžovatelce jako žalované povinnost vyklidit rozhodnutím specifikovanou nemovitost (byt s příslušenstvím a garáž nacházející se v nedokončené a nezkolaudované části bytového domu) a uvedené předat ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku žalobci (vedlejšímu účastníku v řízení před Ústavním soudem), následně svým rozsudkem soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a konečně dovolací soud odmítl dovolání podané stěžovatelkou proti usnesení soudu druhého stupně. Stěžovatelka se domnívá, že všechny tři soudy posoudily její věc příliš formálně a právní závěry, o něž se opírají jejich rozhodnutí, jsou výsledkem takové interpretace a aplikace právních předpisů, jež vybočují z mezí ústavnosti, neboť neposkytly stěžovatelce ochranu proti zásahům do jejího soukromého a rodinného života a tím, že nevzaly řádně v úvahu konkrétní okolnosti její věci, zasáhly rovněž do jejího práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka uvádí, že uzavřela s úpadcem TeK CB, s. r. o., kupní smlouvu na byt o velikosti 4+1 s příslušenstvím a garáží v bytovém domě na ulici Na Zlaté stoce v Českých Budějovicích za kupní cenu ve výši 2 600 000 Kč. Kupní smlouva nebyla uzavřena platně, stěžovatelka však kupní cenu za byt v plné výši uhradila. Poté, co byl na společnost prohlášen konkurs, správce konkursní podstaty podal proti stěžovatelce žalobu o vyklizení předmětného bytu a garáže, jíž bylo shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Českých Budějovicích vyhověno. Toto rozhodnutí později potvrdil rovněž Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací.
Stěžovatelce byla uložena povinnost byt i garáž vyklidit bez nároku na bytovou náhradu. Obecné soudy totiž neshledaly důvody zvláštního zřetele hodné, které by odůvodňovaly přiznání bytové náhrady stěžovatelce. Naopak stěžovatelka se domnívá, že takové důvody zde jsou a byly obecným soudům známy, s jejich závěry proto nemůže souhlasit. Stěžovatelka se domnívá, že na její nedostatečnou bdělost a snahu o ochranu jejích práv nelze, jak to učinil odvolací soud, usuzovat pouze z toho, že svou pohledávku vůči úpadci (ve výši uhrazené kupní ceny) neuplatnila v konkursním řízení, stejně tak je třeba odlišně posuzovat otázku její dobré víry v právní titul, na jehož základě byt užívala, stejně jako dobu, po kterou byt užívala. Stěžovatelka si je vědoma dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, pokud jde o možnost soudu přiznat bytovou náhradu, zejména pak rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 14/92 a 2 Cdon 1361/97, domnívá se však, že zde nejde o totožné okolnosti. Jiným právem, jež jí namísto práva nájmu svědčilo, totiž dle ní může být právě i právo vlastnické. Nadto se dle stěžovatelky soudy řádně nezabývaly ani dalšími skutečnostmi, především pak tím, že stěžovatelka je osamělou matkou mající ve své péči dvě nezletilé děti, bez možnosti bydlení v jiných vyhovujících bytových prostorách. Splněním soudem uložené povinnosti by tak byla postavena do extrémně zatěžující situace, v níž se ocitla v důsledku jednání, resp. opominutí úpadce. Z uvedených důvodů navrhuje, aby Ústavní soud všechna tři stížností napadená rozhodnutí zrušil. Svou ústavní stížnost pak stěžovatelka spojila rovněž s návrhem na projednání věci mimo pořadí a návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona č. 82/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 C 5/2004 Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. června 2004 č. j. 18 C 5/2004-41 vyhověl žalobě podané vedlejším účastníkem a uložil stěžovatelce povinnost vyklidit část nemovitosti označenou jako byt o velikosti 4+1 s příslušenstvím, o výměře 103,81 m2, ve 4. nadzemním podlaží a garáž v suterénu o výměře 17,66 m2, nacházející se v nedokončené a nezkolaudované stavbě bytového domu v ulici Na Zlaté stoce v Českých Budějovicích postaveném na pozemku parc. č. 1394/4 zapsaném na LV č. 1939 u Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích, pro obec České Budějovice, katastrální území České Budějovice 2, a vyklizený byt s příslušenstvím, vyklizenou garáž a klíče od domu, bytu a garáže předat žalobci ve lhůtě 30-ti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. června 2006, č. j. 8 Co 2222/2004-75, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
V řízení bylo prokázáno, že stěžovatelka dne 17. května 2001 uzavřela se společností TeK CB, s. r. o., vlastnicí bytových domů, v nichž se předmětné nemovitosti nachází, ještě před jejich dokončením a kolaudací, kupní smlouvu (na základě již uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí kupní, v níž se společnost zavázala stavbu bytových domů dokončit a požádat o jejich kolaudaci do 30. června 2001 a poté do třiceti dnů od právní moci kolaudačního rozhodnutí uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle §6 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a že kupní smlouva ze dne 17. května 2001 nebyla v důsledku nezkolaudování domu vkladuschopná; kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno z důvodů závad na domě, které jeho vydání brání (rozhodnutí magistrátu města České Budějovice, stavebního a dopravního úřadu ze dne 9. září 2002). Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2001, č. j. 12 K 150/2001-109, byl na majetek obchodní společnosti prohlášen konkurs. Stěžovatelka se svými dvěma nezletilými dětmi žije v nezkolaudovaném bytě od roku 2004 a k pobytu je přihlášena v domě na adrese České Budějovice, Skuherského 40, jehož je třetinovou spoluvlastnicí. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů dovodily, že žalovaná užívá (od roku 2004) nezkolaudovaný byt a nezkolaudovanou garáž bez právního důvodu. Za této situace žalobě - s odkazem na ustanovení §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění - vyhověly, aniž vyklizovací povinnost stěžovatelky podmínily zajištěním bytové náhrady; soud prvního stupně v této souvislosti konstatoval, že je-li stěžovatelka spoluvlastnicí bytového domu (a má tudíž jinou možnost bydlení), postačí ji k vyklizení třicetidenní lhůta.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka následně dovolání, opíraje je o dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., argumentuje přitom obdobně jako v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud však argumenty stěžovatelky (zejména odkaz na jeho vlastní rozhodnutí sp. zn. 2 Cz 14/92 a sp. zn. 2 Cdon 1361/97) neuznal a uvedená rozhodnutí označil za nepřiléhavá posuzované věci. Konstatoval, že v soudní praxi nebyl zaznamenán odklon od názoru, že při úvaze o tom, zda vyklizení místností užívaných bez právního důvodu a sloužících vyklizované osobě k bydlení, má být výjimečně podmíněno zajištěním bytové náhrady nebo odloženo určením delší lhůty k vyklizení (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který zde dlouhodobě bydlel v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. Přitom se soud musí zabývat i tím, zda lze po žalobci (vedlejším účastníku v řízení před Ústavním soudem) spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho vlastnického práva takto podmínila či odložila. Nejvyšší soud ve své judikatuře nejednou dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedenému právnímu závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. listopadu 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Přitom ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. lze aplikovat buď tak, že se vyklizení podmíní zajištěním bytové náhrady, anebo se realizace žalobcova práva odloží stanovením delší lhůty k vyklizení (srov. rozsudek ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 3050/2000). V posuzované věci však vzal Nejvyšší soud za prokázané, že stěžovatelka užívá byt od roku 2004 (tedy především nikoli dlouhodobě a navíc ani v přesvědčení, že jí svědčí platný právní titul k bydlení). Jestliže tedy odvolací soud dovodil, že stěžovatelka užívá byt (a stejně tak garáž) bez právního důvodu, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, aniž vyklizení - především vzhledem ke skutečnostem shora uvedeným - podmínil zajištěním bytové náhrady, avšak stanovil jí delší než zákonnou (§160 odst. 1 o.s.ř.), byť pouze třicetidenní, lhůtu k vyklizení, neodchýlil se dle Nejvyššího soudu od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Dovolací soud tak nedovodil přípustnost dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl (pro nepřípustnost).
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že podání ústavní stížnosti je zjevně neopodstatněné. Je třeba především poukázat na to, že argumenty uvedené v ústavní stížnosti jsou zcela totožné s argumenty uváděnými v průběhu předcházejícího soudního řízení, k nimž obecné soudy zaujaly na základě zjištěného skutkového stavu své právní závěry. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, není jeho úkolem revidovat rozhodnutí obecných soudů, neboť není těmto soudům nadřízen, jeho jediným úkolem je ochrana ústavnosti. Skutečnost, že po provedeném řízení obecné soudy nevyhověly stěžovatelce a vyslovily právní názor, s kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Ústavní soud se opakovaně zabýval aplikací ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. na otázku zajištění bytové náhrady při vyklizení nemovitosti tam, kde zákon takový nárok nezakládá, přičemž vždy konstatoval, že jeho použití je výjimečné a musí být dáno okolnostmi na straně obou stran, tedy strany, jež se vyklizení domáhá, jakož i strany, které má být povinnost vyklidit nemovitost uložena. Navíc ani aplikací ust. §3 odst. 1 obč. zák. nelze konstituovat dosud neexistující povinnosti vlastníka (a ani dosud neexistující práva vyklizovaného) v daném případě směřující k povinnosti zajistit bytovou náhradu na straně jedné a na straně druhé vázat vyklizení užívané nemovitosti právě na poskytnutí takové náhrady, ale lze jím výkon práva pouze odepřít (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2008 sp. zn. II. ÚS 635/05 a judikaturu tam uvedenou). V posouzení okolností a limitů, které by pro takový výjimečný postup svědčily, se přitom ztotožňuje s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Základní premisou je přitom shledání podmínek pro nevyhovění žalobě o vyklizení jak na straně žalobce, tak na straně žalované, v daném případě stěžovatelky. Je zřejmé, že posuzované okolnosti mají povahu subjektivní (zejm. dobrá víra v právní titul užívání nemovitostí na straně žalované - stěžovatelky), tak i objektivní. V daném případě však skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně v řízení o nutnosti takového zásahu prostřednictvím aplikace ust. §3 odst. 1 obč. zák. nijak nenasvědčuje; takto zjištěný skutkový stav stěžovatelka nezpochybnila.
Především je třeba poukázat na to, že stěžovatelka k předmětnému bytu nikdy nenabyla vlastnického práva a byt začala užívat dříve, než ji k takovému kroku zákon opravňoval (tj. před jeho kolaudací a následným vkladem jejího vlastnického práva do katastru nemovitostí), avšak již poté, co na majetek společnosti nemovitost vlastnící byl prohlášen konkurs. I když ke kolaudaci a následnému nabytí vlastnického práva stěžovatelkou nedošlo z její viny, na základě pouhých jejích faktických kroků nelze nijak konstruovat jakékoliv její právo nemovitosti užívat nebo dobrou víru v něj (v jeho vznik nebo v jeho trvání). Ani dobu, po kterou byt užívá, není možné považovat z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák. za relevantní - stěžovatelka byt užívá od roku 2004, přitom žaloba (již lze pokládat za upozornění žalobce, že byt užívá neoprávněně), byla podána ještě téhož roku. Délka soudního řízení pak změnu takového posouzení nemůže nijak ovlivnit. Na uvedeném nemění nic ani skutečnost, že stěžovatelka celou kupní cenu uhradila. Se všemi těmito argumenty se ostatně dovolací soud řádně a ústavně konformním způsobem vypořádal. Ústavní soud tak neshledal, že by bylo právo stěžovatelky na spravedlivý proces jakkoliv dotčeno.
Takový zásah neshledal Ústavní soud ani ve vztahu k tvrzenému zásahu do práva na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Citované ustanovení garantuje ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a zahrnuje v sobě rovněž princip nedotknutelnosti obydlí. Toto právo a uvedený princip však nejsou bezbřehé, poskytují pouze ochranu před nezákonnými nebo jiným způsobem neoprávněnými zásahy a státní garanci této ochrany. Nelze je vztáhnout tam, kde k užívání obydlí (předmětných nemovitostí) chybí jakýkoliv právní důvod, nelze jejich prostřednictvím ani konstruovat nárok na poskytnutí jiného obydlí (jiného bytu), pro který není opora v zákonné úpravě, ani bez dalšího nepřistoupit k realizaci zákonných (a rovněž ústavně garantovaných práv) vlastníka vyklizované nemovitosti, nejde-li o situaci zcela výjimečnou. V dané věci však se o takový případ nejedná. Dostala-li se přitom stěžovatelka do tíživé situace, přispěla k tomu i svým vlastním jednáním, zejména pak nedostatečnou bdělostí při uzavírání kupní smlouvy a následně při plnění své části závazku dříve, než k takovému kroku mělo v návaznosti na kolaudaci a převod vlastnického práva dojít, a dále že se nepokusila vynaložené prostředky alespoň částečně získat zpět v rámci konkursního řízení prostřednictvím přihlášení své pohledávky. Úvaha krajského soudu tak byla zcela na místě. Nelze pominout ani otázku spoluvlastnického podílu stěžovatelky na jiné nemovitosti (stěžovatelka je zde hlášena k pobytu). Postup soudů, které v souladu se zákonem, rozhodovaly o povinnosti vyklidit nemovitost užívanou bez právního důvodu, přičemž neshledaly důvod k aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák., není možno považovat za zásah neoprávněný, neboť je zákonem dovolen a je posuzované situaci dle názoru Ústavního soudu adekvátní.
Ústavnímu soud tak nezbylo, než podanou ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stejný osud sdílí i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí jako návrh k podané ústavní stížnosti akcesorický.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2008
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu