ECLI:CZ:US:2008:1.US.3283.07.1
sp. zn. I. ÚS 3283/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti dipl.Kfm.&Dipl.-Kfm B. P. a A. ., oba zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.10.2007, č.j. 15 Cmo 110/2007-97, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.1.2007, č.j 44 Cm 17/2005-61, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené rozsudky Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), vydanými v řízení o vyloučení specifikovaných nemovitostí z konkursní podstaty úpadce DESTA-NOVA, a.s. V návrhu uvedli, že vlastníkem předmětných nemovitostí byl ke dni své smrti jejich otec, přestože se jich v roce 1946 zmocnil stát. Krajský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětný majetek byl otci stěžovatelů zkonfiskován ve prospěch československého státu, přičemž dospěl k závěru (s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS 21/05), že se nelze domáhat ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před rokem 1948, a též konstatoval, že úpadce splnil podmínky vydržení. Stěžovatelé podali proti prvostupňovému rozsudku odvolání, vrchní soud napadený rozsudek potvrdil, přitom založil své rozhodnutí výlučně na argumentaci obsažené ve stanovisku Ústavního soudu a konstatoval, že žalobou na určení vlastnictví nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.
Podle stěžovatelů došlo postupem soudů obou stupňů k porušení zákazu diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a k porušení čl. 1 Protokolu č. l Úmluvy. V další části se stěžovatelé zaměřili na podrobné zdůvodnění svých tvrzení o porušení uvedených ustanovení. Na základě předestřených argumentů pak dospívají k závěru, že napadenými rozsudky byla porušena jejich základní práva a navrhují, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Úmluvy a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 14 Úmluvy
Užívání práv a svobod přiznaných touto Úmluvou musí být zajištěno bez diskriminace založené na jakémkoli důvodu, jako je pohlaví, rasa, barva pleti, jazyk, náboženství, politické nebo jiné smýšlení, národnostní nebo sociální původ, příslušnost k národnostní menšině, majetek, rod nebo jiné postavení.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, stěžovatelé se žalobou u krajského soudu domáhali vyloučení individualizovaných nemovitostí nacházejících se v kat. úz. Rumburk z konkursní podstaty úpadce DESTA-NOVA, a.s., kdy tvrdili, že jsou skutečnými a jedinými vlastníky (každý k ideální polovině) předmětných nemovitostí, a to dle §460 obč. zákoníku, ke dni smrti jejich otce, tj. ke dni 12.1.1991. Zůstaviteli byly tyto nemovitosti údajně zkonfiskovány dne dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., žalobci namíjatí "nicotnost" správního rozhodnutí. Soud prvního stupně žalobu zamítl, a to na základě nepochybného závěru, že nemovitosti byly právem zkonfiskovány dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to před rokem 1948 a tedy na ně nelze uplatnit zákony o restitucích (v odůvodnění využil i závěry Ústavního soudu ve stanovisku publikovaném pod č. 477/2005 Sb.). Krajský soud se zabýval i otázkou vydržení a shledal, že žalovaný úpadce podmínky vydržení splnil. Proti rozsudku krajského soudu podali stěžovatelé odvolání z důvodu nesprávných skutkových zjištění a nesprávných právních závěrů, současně vznesli požadavek na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru. Vrchní soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, protože není pochyb o tom, že stát předmětné nemovitosti převzal již před rokem 1948, je proto namístě vyjít ze zmiňovaného stanoviska Ústavního soudu, a prvostupňový rozsudek potvrdil. Procesnímu návrhu na předložení předběžné otázky Evropskému soudnímu dvoru nevyhověl.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se vyloučení věcí v jejich vlastnictví z konkursní podstaty, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na unesení důkazního břemene o jejich vlastnickém právu. Za porušení tohoto ustanovení nelze považovat skutečnost, že nebyla jimi formulovaná otázka předložena Evropskému soudnímu dvoru, na toto předložení není právní nárok.
Odborné veřejnosti, a konečně též právnímu zástupci stěžovatelů, je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.1005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. Žalobou o určení vlastnického práva (totéž platí o vylučovací žalobě, jejíž předpokladem je tvrzení vlastnického práva žalobcem) nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Právní názor obecných soudů v posuzované věci se tedy nijak neodchýlil od judikatury Ústavního soudu, naopak byl uvedeným stanoviskem pléna Ústavního soudu potvrzen. Tímto stanoviskem je vázán též I. senát Ústavního soudu při rozhodování této ústavní stížnosti, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu. Ve smyslu uvedeného stanoviska a jeho závěrů nemohlo dojít postupem obecných soudů k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a v konečném důsledku ani k diskriminaci zakázané v čl. 14 Úmluvy.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu