ECLI:CZ:US:2008:1.US.340.08.1
sp. zn. I. ÚS 340/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. L., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1049/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 5 To 97/2006, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 11. 2005, sp. zn. 4 T 152/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a přiložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 10, v záhlaví označeným rozsudkem, uznal stěžovatele vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, a odsoudil jej k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 200 hodin a uložil mu peněžitý trest 10 000,-- Kč. Trestného činu se podle rozsudku dopustil tím, že jako řidič osobního motorového vozidla zablokoval a znemožnil další jízdu jinému osobnímu motorovému vozidlu, jehož řidičku vulgárně urážel. Úderem pěsti urazil vnější zpětné zrcátko jejího vozu a z místa činu odjel.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, shora označeným rozsudkem, při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody, zrušil výrok o trestu a odsoudil stěžovatele k trestu obecně prospěšných prací v rozsahu 100 hodin a uložil mu povinnost uhradit způsobenou škodu. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), které Nejvyšší soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
V rozsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel vznesl vůči rozhodnutím obecných soudů celou řadu hmotněprávních i procesněprávních námitek. Nesouhlasí jak se skutkovým posouzením případu, tak s jeho právní kvalifikací. Tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena zásada zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, zásada volného hodnocení důkazů a zásada presumpce neviny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by došlo, jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V daném případě však Ústavní soud porušení těchto garantovaných základních práv neshledal.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočením ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá též požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
Po přezkoumání rozhodnutí obecných soudů v této věci lze shrnout, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti zopakoval námitky, které adresoval obecným soudům již v předchozích stadiích soudního řízení, které se s nimi též adekvátně vypořádaly. V ústavní stížnosti tak jen pokračuje v polemice s obecnými soudy, na úrovni jimi aplikovaného práva.
V rovině ústavněprávního přezkumu je především významné, že není důvod pochybovat o tom, že obecné soudy prvního i druhého stupně opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu); přitom úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. Ústavněprávní reflex (jak bylo vyloženo) by mělo jen zjevné vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, což stěžovatel nedokládá. Napadeným rozhodnutím nelze ani vytýkat nedostatek přiléhavého odůvodnění. Ústavní soud tedy neshledal, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení principu presumpce neviny či jiných zásad spravedlivého procesu.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu