ECLI:CZ:US:2008:1.US.381.08.1
sp. zn. I. ÚS 381/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Č., zastoupeného JUDr. Petrem Pisarovičem, advokátem se sídlem Břeclav, nám. T. G. Masaryka 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, čj. 14 Co 299/2007 - 345, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2007, čj. 14 Co 299/2007 - 345, kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 3. 2007, čj. OP 316/99 - 325, tak, že zvýšil výživné placené stěžovatelem na výživu nezletilého syna R. Č. Podle jeho názoru byla označeným rozhodnutím krajského soudu porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. K jejich porušení došlo tím, že v řízení byl zvýhodněn jeho syn R. na úkor dalšího syna L. V řízení byl navíc poškozen tím, že mu byla odňata možnost vyjádřit se v potřebném rozsahu k důkazům. Soudy nedostatečně přihlížely k darům a dalším výdajům, které stěžovatel na R. vynaložil. Za porušení zásady rovnosti účastníků řízení stěžovatel považuje i skutečnost, že soudy nerovně posuzovaly příjmy stěžovatele a jeho bývalé manželky. Zatímco stěžovateli započetly všechny příjmy bez výjimky a nezohlednily jeho snahu zlepšit prostředí, kde žije s rodinou, ani to, že čeká další dítě, u bývalé manželky vzaly v úvahu pouze okrajově její značný příjem ve výši 375 000,-- Kč, získaný z prodeje spoluvlastnického podílu na nemovitosti, který tak značně zvýšil její životní úroveň.
Ze shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně bylo zjištěno, že vyživovací povinnost stěžovatele, jako otce, k nezletilému R. byla zvýšena tak, jak je vypsáno ve výroku. Návrh na zvýšení výživného za dobu od 6. 12. 2005 do 31. 8. 2006 byl zamítnut. V odůvodnění rozsudku odvolací soud konstatoval, že okresní soud odůvodnil své rozhodnutí o zvýšení vyživovací povinnosti otce (rozsudek ze dne 14. 3. 2007, čj. OP 316/99 - 325) ustanoveními §99 odst. 1 zákona o rodině a §163 odst. 1 OSŘ tím, že poměry otce se od doby posledního rozhodnutí o výživném změnily tak, že skýtají podmínky pro jeho zvýšení. K odvolání stěžovatele odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek okresního soudu, doplnil v potřebném rozsahu dokazování a dospěl k závěru, že odvolání otce je důvodné jen zčásti; naopak jsou dány podmínky pro změnu rozsudku okresního soudu v opačném smyslu. Doplnil dokazování, podrobně se zabýval výší příjmů stěžovatele i matky nezletilého R. v době od 1. 1. 2003 do současnosti, porovnal výše jejich příjmů v různých časových údobích, zhodnotil majetkové i příjmové poměry obou rodičů. Námitku stěžovatele o špatném zohlednění měsíčního příjmu ze starobního důchodu označil jako nedůvodnou. Příjmem otce, rozhodným pro zhodnocení jeho schopností a možností přispívat na výživu nezletilého R., je jeho starobní důchod, bez ohledu na to, že jsou z něj činěny srážky, způsobené dluhy na výživném z předchozího období, proto, že tyto dluhy je otec povinen platit na základě poměrů zjištěných pro toto předchozí období. Fakt srážení těchto částek v současně přijímaném důchodu nemůže jít k tíži současně projednávané vyživovací povinnosti k nezletilému R.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry vyslovenými na jejich základě. Namítá zejména porušení zásady rovnosti účastníků v řízení u obecných soudů obou stupňů a tvrdí, že došlo k nerovnému posuzování příjmových možností stěžovatele a jeho bývalé manželky, k jejímž příjmům soudy přihlédly jen okrajově. Podstatou je tedy nespokojenost stěžovatele s tím, že mu bylo zvýšeno výživné, které je povinen platit na výživu svého syna. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. V této souvislosti Ústavní soud opět zdůrazňuje, že není přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Právě naopak, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, jak vyplývá z čl. 81, čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR. Pokud soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).
Z ústavní stížnosti ani z připojeného rozhodnutí nevyplývá, že by stěžovatel byl zkrácen ve svých základních právech, garantovaných pátou hlavou Listiny. Hodnotit obecným soudem již zhodnocené důkazy může Ústavní soud jen za předpokladu existence extrémního nesouladu mezi závěry obecného soudu a skutečnostmi, z nichž soud při hodnocení vycházel. Takovou situaci v daném případě neshledal.
Ustanovení čl. 36 odst. 1 zakotvuje právo na spravedlivý proces, čímž garantuje právo na to, aby příslušný soud rozhodl o právu či povinnosti stanoveným způsobem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s procesními předpisy, za současného respektování práv na soudní a jinou právní ochranu podle dalších ustanovení páté hlavy Listiny. V přezkoumávané věci Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že odvolací soud rozhodl postupem, jenž není v souladu s procesním předpisem, nebo o tom, že by nerespektoval základní lidská práva a svobody stěžovatele. Ústavní stížnost tak pouze vyjadřuje stěžovatelův nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o výši výživného pro jeho syna a nevyplývá z ní nic, co by případ posunovalo do roviny ústavněprávní. Po Ústavním soudu jen požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž odvolací soud dospěl. Se všemi námitkami stěžovatele se zmíněný soud přesvědčivě vypořádal, včetně řádného odůvodnění. Na jeho závěrech nehodlá Ústavní soud nic měnit, jelikož není jeho úkolem přehodnocovat skutková a právní zjištění nalézacích soudů, pokud jsou racionálně a přesvědčivě zdůvodněna.
Ústavní soud tedy uzavírá, že zjevně nedošlo k žádnému zásahu do stěžovatelových základních práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod. Z těchto důvodů Ústavní soud jeho stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu