ECLI:CZ:US:2008:1.US.385.08.1
sp. zn. I. ÚS 385/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. J., zastoupeného JUDr. Tamarou Vránovou, advokátkou, se sídlem T. G. Masaryka 11, 796 01 Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2007, č. j. 20 Co 507/2007-110, a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. května 2007, č. j. P 209/93-85, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soudu zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. května 2007, č. j. P 209/93-85 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), bylo v řízení o úpravu výživného diferencovaně rozhodnuto o výživném nezl. N., které je stěžovatel povinen hradit za období do 31. ledna 2006 a dále tak, že dnem 1. února 2006 se výživné zvyšuje na částku 6.000,- Kč měsíčně. Rovněž bylo rozhodnuto o podmínkách splatnosti dlužného i běžného výživného.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, v němž především ve vztahu ke stanovené výši výživného od 1. února 2006 namítal, že se soud dostatečně nezabýval charakterem náhrady zvýšených životních nákladů dle nařízení vlády ze 2. 3. 1994, č. 62/1994 Sb., o poskytování náhrad některých výdajů zaměstnancům rozpočtových a příspěvkových organizací s pravidelným pracovištěm v zahraničí. Stěžovateli, který dlouhodobě pracuje v Belgii, a má proto zvýšené finanční náklady, tak měl soud do příjmu nepřípustně započíst i uvedenou náhradu, která má podle stěžovatele charakter cestovní náhrady. Podle argumentace stěžovatele nejsou cestovní náhrady, resp. náhrady zvýšených životních výdajů, příjmem ze závislé činnosti ani příjmem z jiné činnosti podléhající dani z příjmu. Smyslem cestovní náhrady, resp. náhrady zvýšených životních výdajů, je zajistit stejnou životní úroveň v zemi s vyšší cenovou hladinou. Proto je nelze, stručně řečeno, považovat za příjem relevantní pro stanovení výživného.
O podaném odvolání rozhodl po doplněném dokazování Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. 11. 2007, č. j. 20 Co 507/2007-110 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), tak, že se v podstatě potvrzuje rozsudek okresního soudu, změnil toliko část výroku stanovujícího podmínky pro uhrazení dlužného výživného. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně co do příjmů stěžovatele v rozhodných obdobích. Ve vztahu ke stěžovatelově námitce nemožnosti započtení uvedených náhrad do celkových příjmů, krajský soud nepopřel, že má stěžovatel v souvislosti s pobytem v zahraničí určité zvýšené výdaje. Uvedl však také, že celkovou příjmovou situaci stěžovatele hodnotí komplexně a že částka 6.000,- Kč plně odpovídá kritériím ustanovení §85 odst. 1, odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), a není částkou nepřiměřeně vysokou.
Proti uvedeným rozsudkům obecných soudů podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž opět argumentuje charakterem zmiňované náhrady podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb. Poukazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 10 Co 481/2003, který ve svém rozsudku diferencoval částku, která byla z náhrad uspořena. Považuje za rozporné, že krajský soud částečně přijímá tezi o nutnosti krýt zvýšené životní náklady stěžovatele uvedenou náhradou, zároveň však nečiní žádná skutková zjištění, jaké výdaje na život stěžovatel v zahraničí má. Stěžovatel zdůrazňuje, že si je vědom své vyživovací povinnosti, dovolává se však svých skutečných možností a majetkových poměrů. Dále stěžovatel připomíná, že okresní soud v odůvodnění svého rozsudku použil stěžovatelovu výpověď z řízení ve věci o výživném nezl. M. S., místo výpovědi v předmětné věci nezl. N. J. Z výše uvedených důvodů navrhuje stěžovatel zrušení napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc (čl. 83 Ústavy) nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout, jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že krajský soud s náhradou nenakládal jako s běžným mzdovým příjmem, nýbrž výslovně zohlednil zvláštní charakter náhrady podle nařízení vlády č. 62/1994 Sb., což se zároveň projevilo ve výši výživného. Pokud by s uvedenou částkou obecné soudy nakládaly jako s příjmem zaměstnance v České republice, což stěžovatel naznačuje, odpovídala by tomu nepochybně podstatně vyšší částka výživného. Není úkolem Ústavního soudu stanovovat, jaký charakter má uvedené náhrada, zda se v řízení před obecným soudem uplatní jako náhrada cestovní či jinak. Okresní soud při svém rozhodnutí vycházel z několika faktorů, kterými jsou věk a oprávněné potřeby nezletilého, doba, která od poslední úpravy výživného uplynula, majetkové, osobní, rodinné a výdělkové poměry obou rodičů i počet jejich vyživovacích povinností.
Interpretace a aplikace ustanovení §85 odst. 2 zákona o rodině provedená krajským soudem, podle názoru Ústavního soudu, není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Pouze zřejmý exces obecných soudů spočívající ve svévolném stanovení výše výživného by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že krajský soud odmítl stěžovatelovu odvolací námitku, že uvedený druh náhrady nelze při stanovování celkové příjmové situace (obecné soudy vychází z celkových majetkových poměrů) zohlednit, není v rozporu se stěžovatelem citovanou judikaturou obecných soudů. Nelze pochopitelně upřít relevanci námitce stěžovatele, že náhrada má jen dočasný charakter, tedy že bude vyplácena pouze po dobu výkonu práce v zahraničí. Ústavní soud podotýká, že taková skutečnost bude nepochybně mít charakter podstatné změny poměrů opodstatňující změnu soudního rozhodnutí o výživném.
Ve vztahu ke stěžovatelově námitce ohledně použití jeho výpovědi z jiného řízení, není Ústavnímu soud zřejmé, k jakým ústavně nekonformním důsledkům tato skutečnost měla vést. Konstatování soudu, zda se stěžovatel z jednání soudu řádně omluvil či nikoliv, v dané věci nemělo na výsledek řízení vliv. Krajský soud proto nepolemizoval se stěžovatelem, zda se z jednání před okresním soudem řádně omluvil či nikoliv, na což kladl důraz stěžovatel v odvolání. Na podkladě obsahu spisu především konstatoval, že stěžovatelova neúčast při jednání okresního soudu nebyla na újmu dokazování.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu