ECLI:CZ:US:2008:1.US.427.08.1
sp. zn. I. ÚS 427/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. J. J., zastoupené JUDr. Jitkou Mazurovou, advokátkou v Praze 4, Prostřední 10, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 373/2007-170 ze dne 28. listopadu 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 432/2003-166 ze dne 18. ledna 2007 a dále proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 367/2007-189 ze dne 24. října 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 195/2003 ze dne 21. listopadu 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 373/2007-170 ze dne 28. listopadu 2007, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 432/2003-166 ze dne 18. ledna 2007, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 45.338,40 Kč. Dále stěžovatelka brojí i proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 367/2007-189 ze dne 24. října 2007 (pozn.: omylem uvádí 28. 11. 2007), jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 43 C 195/2003 ze dne 21. listopadu 2006, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 1.875.000,- Kč a o uložení povinnosti platit jí měsíčně částku 15.000,- Kč. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1, čl. 28, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces, práva na ochranu vlastnictví a porušení další výše uvedených ustanovení Listiny spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka nejdříve k věci samé uvádí, že původně žalovala u Obvodního soudu pro Prahu 4 o měsíční příspěvek na úhradu nákladů spojených s údržbou nemovitosti, dále o měsíční příspěvek za zmaření možnosti využívat motorové vozidlo a konečně o příspěvek na vybudovanou kanalizační přípojku. Žaloba byla nejdříve vedena pod jednou spisovou značkou a podle jejího názoru bezdůvodně odmítána; následně byla rozdělena na 3 samostatné žaloby, o kterých nebylo řádně rozhodováno. Po změně soudce byly dva z označených návrhů rozhodnuty napadenými rozsudky.
Pokud jde o měsíční příspěvek za zmaření možnosti využívat motorové vozidlo, žaloba byla zamítnuta, protože podle názoru soudu nevznikla stěžovatelce žádná škoda, neboť si nikdy žádné vozidlo z půjčovny nepůjčila. Stěžovatelka s tímto názorem nesouhlasí a tvrdí, že soudy měly stanovit bývalému manželovi povinnost uhradit všechny náklady předem. Nesouhlasí rovněž s názorem, že předmětné vozidlo, které bývalý manžel prodal, má být vypořádáno v rámci vypořádání společného jmění manželů.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem obecných soudů, že podíl bývalého manžela na vybudování kanalizační přípojky k domu ve společném jmění manželů má být rovněž vypořádán v souvislosti s vypořádáním tohoto společného jmění.
Stěžovatelka konečně poukazuje na to, že soudkyně soudu prvního stupně se k ní nechová stejným způsobem jako k druhému účastníkovi řízení, který je vůči ní vulgární a uráží ji.
Stěžovatelka uvádí rovněž některé údaje, které se vztahují k třetí věci (měsíční příspěvek na úhradu nákladů spojených s údržbou nemovitosti), o níž je však rozhodováno rovněž samostatně a není předmětem rozhodnutí obecných soudů, která jsou napadena ústavní stížností.
Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud všechny rozsudky označené v záhlaví zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spisy sp. zn. 43 C 195/2003 a 43 C 432/2003 vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4.
Ze spisu sp. zn. 43 C 195/2003 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala proti žalovanému bývalému manželovi uložení povinnosti přispívat jí částkou 15.000,- Kč měsíčně za zmaření možnosti využívat motorové vozidlo ve společném jmění za dobu od 17. 6. 1996 do doby vypořádání společného jmění manželů (do 1. 12. 2006 v kapitalizované podobě částka 1.875.000,- Kč a dále 15.000,- Kč měsíčně). Žalobu odůvodnila tak, že měla spolu s bývalým manželem ve společném jmění osobní automobil VW Polo, SPZ AEC 99-94. V době rozvodového řízení se nemohli dohodnout na užívání auta, a proto stěžovatelka podala návrh na předběžné opatření v jiném řízení, než předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, jemuž bylo vyhověno a soud prvního stupně určil, že vozidlo bude užíváno tak, že účastníci je budou užívat střídavě, každý týden jeden. Výkon tohoto předběžného opatření nebyl podle tvrzení stěžovatelky nikdy realizován, protože bývalý manžel vozidlo bez jejího vědomí prodal. Stěžovatelka měla své právo užívat automobil realizovat náhradním způsobem. Stěžovatelka si zjistila cenu za pronájem auta v autopůjčovně, kde náklady na jeden den činí 1.000,- Kč a z toho odvozuje výši požadovaného příspěvku. Ve skutečnosti si však žádné vozidlo nepůjčila, protože na to neměla finanční prostředky. Škoda jí rovněž vznikala tak, že poněvadž neměla k dispozici vozidlo, nemohla nakupovat v hypermarketech a platila tak drahý nákup v blízkém okolí. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem sp. zn. 43 C 195/2003 ze dne 21. listopadu 2006 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že předmětný návrh nebylo možno posoudit jako bezdůvodné obohacení vzhledem k tomu, že žalovaný ještě před vydáním předběžného opatření (upravujícího způsob užívání auta) vozidlo prodal. Uplatněný nárok nebylo možné posoudit ani jako náhradu škody, protože nebyly splněny předpoklady stanovené zákonem, zejména stěžovatelka nebyla schopna specifikovat skutečnou vzniklou škodu. Její nárok, který skutkově vymezila tak, že se jedná o částku, kterou by hypoteticky vynaložila, kdyby si v půjčovně vozidlo půjčila, pak nelze podřadit pod žádné zákonné ustanovení a nárok na takové peněžité plnění nevznikl. Pokud jde o částku, kterou žalovaný obdržel za prodej vozidla, soud prvního stupně odkázal na probíhající řízení o vypořádáním společného jmění manželů, v němž musí být i tato částka vypořádána.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 58 Co 367/2007-189 ze dne 24. října 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný nárok nemá zákonný podklad. Poukázal na to, že stěžovatelka ani v odvolání nezpochybnila správnost skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a zdůraznil, že i právní posouzení soudem prvního stupně je správné. Z obsahu spisu prý neplyne ani splnění podmínek mimořádné aplikace §3 občanského zákoníku.
Ze spisu sp. zn. 43 C 432/2003 Ústavní soud zjistil, že tam byl projednáván návrh stěžovatelky na zaplacení částky 45.338,40 Kč z titulu podílu žalovaného bývalého manžela na vybudování kanalizační přípojky k domu, který je ve společném jmění manželů a které nebylo dosud vypořádáno. Soud prvního stupně rozsudkem č. j. 43 C 432/2003-166 ze dne 18. ledna 2007 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že v daném případě celá kanalizační přípojka vybudována nebyla, nebyla ani kolaudována a uplynula také doba, na níž bylo vydáno stavební povolení. Zhodnocením věci hlavní (domu či pozemku) by mohly být pouze částečně provedené stavební práce, pokud již nedošlo k jejich znehodnocení (což namítá žalovaný). Stěžovatelka však žalovanou částku odvozovala pouze z cenové nabídky firmy, která stavbu ani neprováděla. Soud prvního stupně dovodil, že v předmětném řízení, které probíhá odděleně od řízení o vypořádání společného jmění manželů, nelze zkoumat, kdo je vlastníkem části kanalizační přípojky a zda na její vybudování byly použity i prostředky náležející do společného jmění manželů. Pouze v rámci řízení o vypořádání společného jmění manželů pak jsou oceňovány nemovitosti v tomto společném jmění, včetně jejich případného zhodnocení či znehodnocení a také pouze v tomto probíhajícím řízení má každý z manželů právo, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého výlučného majetku na společnou věc vynaložil. Vzhledem k této úvaze soud prvního stupně žalobu zamítl.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 54 Co 373/2007-179 ze dne 28. listopadu 2007 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a změnil ho pouze ve výroku o náhradě nákladů. V odůvodnění stručně zrekapituloval skutkový stav a k řízení vedeném před soudem prvního stupně uvedl, že soud prvního stupně ve věci rozhodl správně.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, dále práva na ochranu vlastnictví a namítala i porušení dalších ustanovení Listiny, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů; jak vyplývá ze soudního spisu i z ústavní stížnosti samotné, nezpochybňuje skutková zjištění, ale neuvádí ani konkrétní výhrady, pokud jde o právní závěry, jež soudy vyslovily.
Ústavní soud v prvé řadě ze spisů zjistil, že stěžovatelka měla možnost předkládat svá stanoviska a důkazy k jejich prokázání, a vyjadřovat se k tvrzením protistrany. Nebyla jí upírána účast na jednáních. Pokud namítala, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo respektováno rovné postavení účastníků, pak je nutno konstatovat, že ze spisu, a zejména z protokolů o ústním jednání, takový závěr vyvodit nelze. Její práva byla chráněna dostatečně. Proto Ústavní soud dovozuje, že principy spravedlivého soudního řízení byly v obou souzených věcech vůči stěžovatelce dodrženy.
Ke skutkovým zjištěním a právním závěrům obecných soudů pak Ústavní soud doplňuje, že obecné soudy skutková zjištění v obou řízení dovodily z provedených důkazů; v rámci hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v ustanovení §132 o. s. ř. a dotvořena ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. V rozhodování obecných soudů nelze spatřovat svévoli a není možné dovozovat ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud za tohoto stavu dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětných věcech aplikovaly pouze podústavní právo, a to ústavně konformním způsobem. Napadenými rozhodnutími tedy k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu