ECLI:CZ:US:2008:1.US.484.08.1
sp. zn. I. ÚS 484/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem bez přítomnosti účastníků ve věci navrhovatelek 1) JUDr. M. Ch., 2) Ing. A. Č., 3) M. M., právně zastoupených JUDr. Marií Hoffovou, advokátkou, se sídlem Nad Rokoskou 33/1319, 182 00 Praha 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 To 200/2006-2631, a proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti, ze dne 13. 3. 2006, č. j. 1 T 626/97-1420, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatelky napadly v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a navrhly Ústavnímu soudu jejich zrušení pro rozpor ústavně zaručenými právy jich samých, jejich zesnulé matky A. Ch. a jejich bratra M. Ch. Má se jednat o základní práva zaručená čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž o porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti bylo ze dne 13. 3. 2006, č. j. 1 T 626/97-1420 byl obžalovaný M. Ch. podle §226 písm. d) trestního řádu zproštěn obžaloby, dle níž byl vinen, že dne 3. 7. 1996 ve Vyškovci, okres Uherské Hradiště, před domem č.p. 41, A. Ch. fyzicky napadla službu konajícího policistu, kterému chytáním za ruce bránila v použití radiostanice a roztrhla mu služební stejnokroj, a M. Ch. se proti jmenovanému rozmáchl nožem, čímž měl spáchat trestných čin útoku na veřejného činitele podle §155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona, neboť obžalovaný není pro nepříčetnost trestně odpovědný.
Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelky a obžalovaný M. Ch. Odvolatelé především namítali, že obžalovaný netrpí žádnou duševní poruchou, zpochybňovali provedené důkazy a navrhovali rozhodnutí o zproštění obžaloby podle §226 písm. a) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 13. 11. 2007, č. j. 6 To 200/2006-2631, bylo odvolání v plném rozsahu zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelky uvádějí, že pro rozhodnutí o zproštění obžalovaného obžaloby podle §226 písm. d) trestního řádu nebyl dán důvod, tímto postupem si soudy měly pouze "ulehčit" celé řízení. Namítají, že v řízení nebylo prokázáno, že se skutek stal, že jej spáchala osoba z něho obžalovaná a že nepříčetnost této osoby existovala již v době spáchání činu. Ve skutečnosti, že soudy z jejich bratra "učinily psychicky nemocnou osobu", spatřují stěžovatelky poškození své osobní cti a dobrého jména celé rodiny. Rovněž zpochybňují hodnocení některých důkazů provedených okresním soudem a poukazují na výpověď Ing. A. Č.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána osobami zjevně neoprávněnými.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Stěžovatelky jako sestry obžalovaného M. Ch. jsou bezpochyby podle ustanovení §247 odst. 2 trestního řádu osobami oprávněnými podat ve prospěch obžalovaného odvolání, což také učinily. To ustanovení však nelze rozšiřovat na podání ústavní stížnosti.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh je zřejmé, že v trestním řízení s obžalovaným M. Ch. nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelek a nemohlo tak objektivně dojít ani k zásahu do jejich právní sféry. Stěžovatelky v ústavní stížnosti samy uvádějí, že v řízení neměly "samostatné obhajovací právo", tedy neuplatňovaly ochranu svých práv, nýbrž ochranu práv svého bratra, a dále uvádějí, že jejich bratr prostřednictvím svého advokáta podal ve věci dovolání k Nejvyššímu soudu. Ústavní stížnost je tak podána v podstatě ve prospěch osoby, která není účastníkem řízení, neboť napadená rozhodnutí nejsou způsobilá zasáhnout právní sféru stěžovatelek. Ústavní soud ustáleně judikuje, že v trestním řízení se jedná o vztah státu na jedná straně a obviněného na straně druhé. Pokud stěžovatelky vznášejí vlastní nároky vůči poškozenému policistovi, což v ústavní stížnosti naznačují, nebyly tyto nároky vůbec předmětem zpochybněného řízení.
Protože v trestním řízení nebylo rozhodováno o vině a trestu ani uplatněných nárocích stěžovatelek, uzavírá Ústavní soud, že ústavní stížnost byla podána osobami zjevně neoprávněnými. Proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r.
soudce zpravodaj