ECLI:CZ:US:2008:1.US.493.08.1
sp. zn. I. ÚS 493/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. P. D., zastoupeného Mgr. Danielem Keprtou, advokátem se sídlem Ostrava, Masná 10, proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, Služby kriminální policie a vyšetřování, Obvodního oddělení Brno - Žabovřesky ze dne 28. 1. 2008, čj. MRBM-53461-8/ČJ-2007-11, a usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2008, čj. 2 ZN 1212/2008 - 5, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou v řádné lhůtě stěžovatel navrhl zrušení usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství Brno, Obvodního oddělení Brno - Žabovřesky ze dne 28. 1. 2008, čj. MRBM-53461-8/ČJ-2007-11 (dále jen "Policie ČR"), kterým byla odložena věc Ing. P. K. a Ing. A. S. ze spáchání trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 1, 3 tr. zákona. Rovněž požadoval zrušení usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 14. 2. 2008, čj. 2 ZN 1212/2008 - 5, kterým byla jeho stížnost proti usnesení policie České republiky zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že orgány činné v trestním řízení řádně neprověřily skutečnosti a okolnosti jím uvedené a svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily. Zejména se nevypořádaly se skutečností, že předmětem znaleckého posudku ze dne 27. 10. 1992 bylo motorové vozidlo, které podle dostupných dokladů mělo být na území ČR dovezeno až v roce 1993. Orgány činné v trestním řízení tak postupovaly v rozporu s ustanovením §158 tr. řádu, podle něhož jsou povinny učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností, které nasvědčují spáchání trestného činu a ke zjištění jeho pachatele. Svým postupem popřely základní zásady trestního práva procesního, neboť svoji činnost zaměřily na irelevantní odůvodňování správnosti závěrů soudního rozhodnutí o vině stěžovatele v jiném trestním řízení. Tím tyto orgány zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Policie České republiky plně odkázala na skutečnosti uvedené v odůvodnění usnesení o odložení trestního stíhání.
Městské státní zastupitelství zdůraznilo, že stěžovatel v trestním oznámení i v podané stížnosti proti usnesení o odložení věci uplatnil stejné námitky, které již byly předmětem dokazování orgánů činných v trestním řízení při prověřování jeho obhajoby. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 3/99 se soud s uvedenou obhajobou stěžovatele vypořádal v rozsudku ze dne 14. 3. 2003. Rovněž Vrchní soud v Praze, v rámci odvolacího řízení (sp. zn. 2 To 13/2004), vzal v úvahu argumentaci stěžovatele o fingovaném přepadení i o neexistenci vozidla a neshledal v postupu znalců pochybení. Tento závěr vyplývá i z prověřování policejního orgánu, který na základě trestního oznámení stěžovatele shromáždil rozsáhlý důkazní materiál, který prověřil, zjištěné skutečnosti zhodnotil a svůj postup řádně odůvodnil.
Ze shora označeného usnesení Policie České republiky Ústavní soud zjistil, že na základě ustanovení §159a odst. 1 tr. řádu komisař odložil věc podezřelých Ing. P. K. a Ing. A. S. pro podezření ze spáchání trestného činu "křivá výpověď a nepravdivý znalecký posudek" podle §175 odst. 1, 3 tr. zákona. Tohoto trestného činu se měli, podle trestního oznámení stěžovatele, dopustit tím, že jako zaměstnanci Ústavu soudního inženýrství VUT v Brně podali nepravdivý revizní znalecký posudek, který revidoval znalecký posudek Ing. O. K., jenž byl rovněž nepravdivý. Na základě těchto nepravdivých znaleckých posudků byl stěžovatel, jak v oznámení tvrdí, nesprávně odsouzen mj. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona.
Z odůvodnění usnesení vyplývá, že trestní oznámení podané stěžovatelem obsahuje v podstatě totéž, co bylo obsahem jeho obhajoby v řízení před soudy obou stupňů a neobsahuje žádné nové skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by mohl být někým spáchán trestný čin. Se všemi návrhy na doplnění dokazování, podanými obhajobou, se oba soudy vypořádaly. Komisař uzavřel, že Policii ČR nepřísluší přezkoumávat, na základě trestního oznámení, pravomocná rozhodnutí soudů, případně zasahovat do skutkového děje, který byl spolehlivě zjištěn v rámci soudního řízení. Prostudováním rozsudků obou soudů bylo zjištěno, že původní znalecký posudek znalce Ing. O. K. nebyl jediným důkazem, na základě kterého byl stěžovatel odsouzen. Nebylo zjištěno, že by znalci Ing. P. K. a Ing. A. S. spáchali nějaký trestný čin podle trestního zákona.
Napadeným usnesením Městského státního zastupitelství v Brně byla stížnost stěžovatele proti shora uvedenému usnesení Policie České republiky zamítnuta. Zastupitelství přezkoumalo spisový materiál shromážděný policejním komisařem a zjistilo, že stěžovatelem uplatněné námitky byly předmětem dokazování orgánů činných v trestním řízení již při prověřování jeho obhajoby. Soudy obou stupňů se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, uplatněnými v soudním řízení v rámci jeho obhajoby, neshledaly v postupu zmíněných znalců žádné pochybení.
Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem připojených příloh, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání jiných osob a věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu.
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje, podle pravidel trestního řízení, o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Jinými slovy stát, prostřednictvím orgánů činných v trestním řízení, jako orgánů veřejné moci, rozhoduje o tom, zda byly splněny podmínky pro zahájení trestního stíhání, upravené v trestním řádu, či nikoli, přičemž do kompetence nezávislých soudů spadá rozhodování o vině a trestu (srov. čl. 90 Ústavy ČR, čl. 40 odst. 1 Listiny), zatímco veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci státního zastupitelství (čl. 80 odst. 1 Ústavy ČR, §2 odst. 8 TrŘ). Případný nesouhlas s rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného (srov. sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, str. 291). Nutno dodat, že z našeho právního řádu neplyne, že by takovéto subjektivní právo snad existovalo na "podústavní" úrovni. Tím spíše nemůže být takový požadavek stěžovatele právem ústavním.
V projednávané věci je z obsahu napadeného usnesení patrno, že státní zastupitelství přezkoumalo rozhodnutí policejního orgánu, vypořádalo se s námitkami uplatněnými stěžovatelem ve stížnosti a tuto stížnost shledalo nedůvodnou.
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zastupitelstvím nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu. Na místě je vhodné doplnit, že Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu