ECLI:CZ:US:2008:1.US.497.07.2
sp. zn. I. ÚS 497/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 1 T 70/2003, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 8 To 593/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 31/2007, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 7, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 1 T 70/2003 (dále jen "rozsudek obvodního soudu"), a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 8 To 593/2005 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterými byl shledán vinným trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 3 Tdo 31/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku městského soudu.
Trestná činnost, za kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v půjčení peněz s vědomím, že nebudou vráceny.
Svoji ústavní stížnost stěžovatel zakládá zejména na tvrzení, že Nejvyšší soud chybně vykládá počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku (dále jen "OZ"). Je přesvědčen, že tato lhůta začala plynout již dnem splatnosti. Nejvyšší soud naproti tomu vyšel z názoru, že byla-li na majetku poškozeného způsobena škoda trestným činem podvodu podle §250 trestního zákona spáchaným vylákáním půjčky peněz na podkladě nepravdivého příslibu jejich vrácení, počíná běžet subjektivní promlčecí doba podle §106 odst. 1 OZ u práva poškozeného na náhradu takové škody nikoli již okamžikem, kdy poskytl pachateli peníze, nebo kdy mu peníze měly být vráceny, ale až v momentě, kdy poškozený nabyl přesvědčení, že byl poveden a že mu pachatel peníze nevrátí. Dle Nejvyššího soudu výrazem tohoto přesvědčení poškozeného může být např. jím podané trestní oznámení policejnímu orgánu nebo státnímu zástupci o spáchání trestného činu podvodu. Stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zaujal k tomuto výkladu Nejvyššího soudu stanovisko, aby bylo zřejmé, zda má zavazovat nalézací soudy.
Dále stěžovatel zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Tvrdí, že byl zneužit rodinou Z., kdy zpochybňuje, že by si při uzavírání půjčky druhá strana nebyla vědoma toho, jak s penězi naloží. Rovněž upozorňuje, že na str. 7 usnesení Nejvyššího soudu je uváděno, že "při telefonických urgencích obviněný utvrzoval poškozenou, že jí peníze vrátí, posléze na písemné urgence nereagoval, aby se jí nakonec vysmál s tím, že žádný dluh u ní nemá". On však s poškozenou RNDr. J. Z. hovořil pouze jednou, těsně před podáním trestního oznámení.
Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Obvodní soud a Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 7 poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Městský soud a Nejvyšší soud toliko odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí s tím, že na nich trvají.
Městské státní zastupitelství v Praze sdělilo pouze to, že napadená rozhodnutí považuje za zákonná a ústavní stížnost tedy za nedůvodnou.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od obvodního soudu předmětný spis sp. zn. 1 T 70/2003 (dále jen "spis 1 T 70/2003"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti vyhovět nelze. Rozsudek obvodního soudu byl již dříve zrušen rozsudkem městského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Pokud jde o otázku počátku běhu promlčení lhůty, Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud pouze, jako orgán k tomu oprávněný, provedl výklad obecného práva, do kterého Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, pokud se interpretace pohybuje v mezích ústavnosti. Nadto lze poznamenat, že provedený výklad není nijak neobvyklý a naopak vychází z ustálené rozhodovací praxe.
Co se týče stěžovatelových skutkových námitek, Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Otázka, za jakých okolností došlo k předmětné půjčce a kolikrát a kdy poškozená zaplacení dlužné částky urgovala, je věcí hodnocení důkazů, zejména v řízení provedených výpovědí. Ústavnímu soudu nepřísluší toto hodnocení nahrazovat hodnocením vlastním.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu