ECLI:CZ:US:2008:1.US.497.08.1
sp. zn. I. ÚS 497/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. M. K., zast. JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.10.2007, č.j. 18 Co 96/2007-158, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 15.1.2007, č.j. 86 D 325/2005-127, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25.2. 2008, napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a usnesení Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") vydaná v řízení o dědictví po zemřelé MUDr. R. K. V návrhu nejprve podrobně popsal průběh dědického řízení (body 1.- 89.), konstatoval a komentoval usnesení městského soudu ze dne 15.1.2007, č.j. 86 D 325/2005-127 (body 90.-100.), informoval o podaném odvolání, průběhu a výsledku odvolacího řízení, včetně usnesení krajského soudu ze dne 25.10.2007, č.j. 18 Co 96/2007-158, (body 101-120.). Ústavní stížnost odůvodňuje řadou tvrzení zaměřených k určení majetku tvořícího dědictví, a protože - podle jeho názoru - byla napadenými usneseními porušena jeho práva na soudní ochranu podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy navrhuje jejich zrušení.
Znění příslušných článků Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si Ústavní soud může (uzná-li za nutné) vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí, a jestliže vyžádaná stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Z listin připojených k ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že městský soud napadeným usnesením určil obvyklou cenu majetku zůstavitelky, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví (výrok I.) a schválil dohodu dědiců o vypořádání dědictví (výrok II.), dále rozhodl o odměně soudního komisaře (výrok III.) a o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Tři z dědiců (včetně stěžovatele) napadli toto usnesení odvoláním (obsahující námitky vůči určení rozsahu dědictví a konstatování, že dohoda o vypořádání dědictví odporuje dobrým mravům s prohlášením, že ji uzavřeli v tísni), které krajský soud zhodnotil jako nedůvodné. V odůvodnění krajský soud zdůraznil, že mezi dědici zůstaly některé otázky ohledně rozsahu dědictví sporné a že soud v dědickém řízení tyto spory neřeší, že to však neznamená, že by se dědici nemohli ohledně tohoto majetku domáhat svých práv mimo řízení o dědictví, a to podle §175y odst. 1 obč. soudního řádu, tudíž posoudil postup soudu I. stupně jako správný. V závěru odůvodnění posoudil i další námitky odvolatelů, včetně vysvětlení, že na postup soudu nelze aplikovat ustanovení §3 odst. 1 obč. zákoníku a že odvolatelé netvrdili žádné skutečnosti o jejich tísni.
Na základě takto zjištěných skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatele namítaného porušení jeho základní práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku, přičemž z tohoto pohledu konstatuje, že žádné porušení těchto práv, ani jiných základních práv stěžovatele, nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovy námitky k určení rozsahu majetku tvořícího dědictví, přitom je zřejmé, že se týkají takového majetku, jehož zařazení do dědictví je mezi dědici sporné. Stěžovatel evidentně nehodlá respektovat nespornou povahu dědického řízení, tudíž že pro takové situace obsahuje obč. soudní řád adekvátní konstrukce, které umožňují spor vyřešit. Především jde o ustanovení §175k odst. 3 podle něhož se soud (sc. soud, který vede dědické řízení) omezí jen na zjištění spornosti aktiv a pasiv a při určení obvyklé ceny majetku, výše dluhů a čisté hodnoty dědictví k nim (tedy ke sporným aktivům a pasivům) nepřihlíží. Dědici však v takovém případě mají možnost, aby se svých práv domáhali žalobou mimo řízení o dědictví (bez ohledu na stav dědického řízení, tj. jak v průběhu dědického řízení, tak po jeho skončení), a to ve smyslu §175y odst. 1 obč. soudního řádu. V průběhu dědického řízení byl stěžovatel na uvedené možnosti upozorněn, jestliže je nevyužil, nemůže namítat zásah do práva na spravedlivý proces, potažmo ani na ochranu majetku, který by mohl zdědit, jestliže by záležitost nebyla mezi dědici sporná. Je proto na stěžovateli, aby v duchu zásady vigilantibus iura využil ty právní instrumenty, které jsou určeny k ochraně jeho práva. Za této situace je podaná ústavní stížnost zjevně nevhodným prostředkem, který nadbytečně zatěžuje soudní soustavu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu