ECLI:CZ:US:2008:1.US.512.08.1
sp. zn. I. ÚS 512/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem, se sídlem Sokolská 21, 728 86 Ostrava, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 73 T 52/2006, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 To 167/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1099/2007, za účasti Okresního soudu v Ostravě, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 2. 2008, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 73 T 52/2006 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem neoprávněného nakládání s osobními údaji dle §178 odst. 2, zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. a) a poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle §257a odst. 1 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 18. 5. 2007, sp. zn. 3 To 167/2007 (dále jen "usnesení krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1099/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako policista zneužil svého přístup do informačního systému, totiž provedl lustraci osob R. Š. a R. P. a s takto získanými informacemi seznámil R. Š. a s informacemi týkajícími se R. P. také M. H.
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti v prvé řadě zabývá lustrací R. Š. V této souvislosti tvrdí, že předmětné jednání nedosahuje takového stupně materiální nebezpečnosti, aby jím mohl být spáchán trestný čin. Lustraci R. Š. měl dle závěrů soudů provést (byť popírá, že by tak skutečně učinil) na jeho žádost z důvodu, že R. Š. chtěl zjistit, kdy mu skončí běh zkušební doby podmíněného odsouzení, a tuto lustraci měl stěžovatel ukázat pouze jemu. Pokud jde o trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací dle §257a odst. 1 písm. a) trestního zákona, vedle materiální stránky trestného činu navíc nebyla naplněna ani stránka formální, neboť neužil získaných informací o osobě R. Š. v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu, nebo získat sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. V případě těchto námitek také není zřejmé, jak se s nimi obecné soudy vypořádaly.
Co se týče lustrace R. P., stěžovatel si je vědom, že dle §52 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky (dále jen "zákon o PČR"), jehož porušení je mu kladeno za vinu, je policista "povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi, a které v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob vyžadují, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami." Pokud by se však skutečně dopustil vytýkaného jednání, tak jím překazil spáchání úvěrového podvodu, který R. P. připravoval (viz výpověď R. Š. u hlavního líčení dne 6. 12. 2006) a v takovém případě nemohlo dojít k porušení citovaného ustanovení, neboť mlčenlivost nebyla v zájmu zabezpečení úkolů policie nebo v zájmu jiných osob (§52 a contrario). V důsledku toho se nemohl dopustit trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle §178 odst. 2 trestního zákona, neboť předpokladem je porušení stanovené povinností mlčenlivosti, ani zbylých dvou vytýkaných trestných činů, neboť u nich opět chybí příslušný stupeň společenské nebezpečnosti.
Stěžovatel dále uvádí, že závěr obecných soudů, že R. Š. získal informacemi z lustrace R. P. neoprávněný prospěch, představuje svévoli při hodnocení důkazů. Kauzou se táhne tvrzení o společných podnikatelských aktivitách těchto dvou osob, je však pouze mlhavé, jejich existence nebyla prokázána.
Stěžovatel rovněž zpochybňuje jednotlivé výpovědi svědků. Upozorňuje, že R. P. a R. Š. jsou osoby s kriminální minulostí a s M. H. Komerční banka měla rozvázat spolupráci pro špatné zkušenosti. Má za protiústavní, pokud soudy odmítly provést výpověď obhajobou navrhovaného svědka Š. s odkazem na dostatečnost výpovědí osob s takovouto minulostí. Celou věc označuje za vykonstruovaný komplot proti své osobě. Na R. Š. již podal trestní oznámení. Navíc pokud soudy výpovědi R. Š. uvěřily, měl být ve věci spoluobžalovaným jako návodce, nikoliv svědkem.
Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že došlo k porušení čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud vyjádřil názor, že k porušení žádného stěžovatelova práva či svobody nedošlo a ústavní stížnost navrhl odmítnout jako zjevně neopodstatněnou, případně ji zamítnout.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě a Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Krajský soud považuje námitky stěžovatele za nedůvodné. Co se týče společenské nebezpečnosti, odkazuje na závěry na str. 7 usnesení Nejvyššího soudu. Pokud jde o skutečnost, že svědek Š. nebyl trestně stíhán jako návodce, možno uvést, že dle zásady obžalovací je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Krajské státní zastupitelství v Ostravě rovněž se stěžovatelovými námitkami nesouhlasí. V prvé řadě je přesvědčeno, že lustrace R. Š. netvoří samostatný skutek, ale jde pouze o tu nejméně závažnou část jednání stěžovatele, které tvoří souhrn dalších činností s různým stupněm závažnosti. Lustraci R. Š. proto nelze vytrhnout z kontextu celého jednání obžalovaného a posuzovat ji a kvalifikovat samostatně jen proto, že byla provedena na žádost R. Š. a s jeho svolením a výsledky léto lustrace byly stěžovatelem sděleny pouze R. Š.
Nemůže obstál ani námitka stěžovatele, že lustrací R. P. a jejím ukázáním svědku M. H. stěžovatel pouze překazil úvěrový podvod, který R. P. připravoval, a byl tedy odsouzen za činnost, kterou jinak společnost považuje za záslužnou. Pokud měl stěžovatel jako policista poznatek o důvodném podezření z přípravy trestného činu, tak byl povinen postupovat podle §7 zákona o PČR a učinit potřebná opatření. Stěžovateli nic nebránilo, aby o svém podezření vyrozuměl policejní orgán, který byl věcně a místně příslušný k tomu, aby poté postupoval v souladu se zákonem o PČR a s trestním řádem. Stěžovatel nebyl nucen své jednáni omezovat na jakousi soukromou iniciativu, kterou by sice mohl zabránit tomu, aby R. P. vylákal bankovní úvěr ve výši 1.000.000 Kč a dokonal tak trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) trestního zákona, za který zákon stanoví trest odnětí svobody od dvou do osmi let, ale nezajistil by, aby pachatel byl podle zákona spravedlivě potrestán. Tak, jak uvádí stěžovatel, by snad mohl postupovat právní laik, ale nikoli policista, který si navíc musel být vědom své zákonné povinnosti činit opatření podle §7 zákona o PČR a toho, že úkolem Policie České republiky podle §2 odst. 1 písm. d) zákona o PČR je odhalovat trestné činy a zjišťovat jejich pachatele.
Nelze též souhlasit s námitkou stěžovatele, že existence společných podnikatelských aktivit R. Š. a R. P. není prokázána. R. Š. v přípravném řízení uvedl, že R. P. byl jeho zaměstnancem a v hlavním líčení vypověděl, že v průběhu srpna 2004 měl s R. P. problém, protože neoprávněně začal bydlet a užívat prostory, kde R. Š. podnikal.
Pokud jde o věrohodnost svědka M. H., svědkyně E. K. působící v Komerční bance uvedla, že M. H. nedodával podklady pro hypoteční úvěry, jak zněla smlouva, a přemístil svou kancelář do jiné oblasti Ostravy a měla pocit, že spolupracuje s jinou pobočkou, konkrétně s Mariánskými Horami. Zároveň však také uvedla, že ji nikdy nepodvedl, ani neobelhal.
Nelze akceptovat ani námitku stěžovatele, že pokud obecné soudy uvěřily výpovědi svědka R. Š., pak je zřejmé, že Š. stěžovatele navedl ke spáchání trestného činu, měl být stíhán jako návodce a tedy být jeho spoluobviněným. Bylo sice prokázáno, že R. Š. stěžovatele o provedení lustrací požádal, ale nebylo prokázáno, že R. Š. věděl o protiprávnosti jednání stěžovatele, protože stěžovatel jej v tomto směru nijak neinformoval. R. Š. není osoba práva znalá a nelze u něj předpokládat takové právní znalosti, jaké měl stěžovatel, který jako policista příslušné interní akty řízení Policie České republiky a předmětná ustanovení trestního zákona znal a byl z nich proškolován. Nelze vůbec předpokládat, že pro R. Š. jako pro běžného občana bylo provedení předmětných lustrací evidentní trestnou činnosti. Ze skutečnosti, že u R. Š. orgány činné v přípravném řízení neshledaly podmínky pro zahájení trestního stíhání, nemůže vyplývat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a procesní nepoužitelnost svědeckých výpovědí R. Š.
Závěrem svého vyjádření Krajské státní zastupitelství v Ostravě navrhlo ústavní stížnost odmítnout, neboť ji má za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud sdělil, že námitky stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněné, přičemž odkázal na odůvodnění svého usnesení.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten reagoval sdělením, že této možnosti nehodlá využít, neboť by pouze opakoval obsah ústavní stížnosti.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 73 T 52/2006 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ke stěžovatelovým skutkovým námitkám Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Výsledky provedeného dokazování vytvářejí ucelený řetězec, které stěžovatele usvědčuje. Zejména v případě svědků M. H. a E. K. nevyplynulo během řízení nic, co by věrohodnost jejich výpovědi o tom, jak se k nim dostaly informace z lustrace R. P., zpochybňovalo.
Pokud jde o námitku stěžovatele ohledně neprovedení navrhovaného výslechu J. Š., Ústavní soud ustáleně judikuje, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Těmto požadavků v projednávané věci obecné soudy dostály, když neprovedení navrhovaného důkazu řádně odůvodnily.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelovu polemiku s naplněním formální a materiální stránky trestného činu co se týče lustrace R. Š., Ústavní soud považuje z ústavního pohledu za plně akceptovatelný názor orgánů činných v trestním řízení, že lustraci R. Š. nelze oddělovat od lustrace R. P., a vytrhnout z kontextu celého jednání stěžovatele. Nadto je nutno zdůraznit, že se jedná o otázku výkladu jednoduchého práva, k čemuž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat.
Stěžovatel sice dále uvádí, že nemůže jít o trestný čin ani pokud jde o lustraci R. P., neboť svým jednáním překazil spáchání úvěrového podvodu, který R. P. připravoval, nicméně toto jeho tvrzení nemá oporu v provedením dokazování. V tomto směru možno odkázat i na výše citované vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě, které zcela logicky poukazuje na skutečnost, že stěžovatel neměl žádný důvod v případě podezření, že má být spáchán trestný čin, jednat cestou jakési soukromé iniciativy, na místo standardního policejního postupu.
Pokud jde o skutečnost, že svědek R. Š. nebyl trestně stíhán jako návodce, Ústavnímu soudu nezbývá, než, obdobně jak učinil ve svém vyjádření krajský soud, odkázat na zásadu obžalovací, dle které soud může rozhodnout pouze o skutku, který je uveden v žalobním návrhu a tyto meze nesmí překročit. Závěr státního zastupitelství, že v případě určité osoby nejsou dány podmínky pro zahájení a vedení trestního řízení proti ní, přitom Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu