ECLI:CZ:US:2008:1.US.54.06.1
sp. zn. I. ÚS 54/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zast. JUDr. Václavem Veselým, advokátem, sídlem Podjavorinské 1596, Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.12.2005, č.j. 20 Co 428/2005-151, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.9.2005, č.j. 24 C 265/2000-142, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, České strany sociálně demokratické, sídlem Hybernská 7, Praha 1, a společnosti Cíl, a.s., sídlem Hybernská 7, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedená usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), kterými bylo pravomocně rozhodnuto o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a to ve sporu, který vede s Českou stranou sociálně demokratickou o zaplacení částky 18 515 228,- Kč. Uvedl, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 24.11.2004, č.j. 24 C 265/2000-95 byla ČSSD uznána povinnou zaplatit mu požadovanou částku, ve výrokové části II., III. a V. soud žalobu zamítl. Proti zamítavým výrokům III. a V. podal stěžovatel z opatrnosti odvolání a usnesením obvodního soudu ze dne 17.3.2005, č.j. 24 C 265/2000-121, byl vyzván k zaplacení soudního poplatku ve výši 500 000,- Kč. Stěžovatel podal návrh na osvobození od soudního poplatku, obvodní soud napadeným usnesením mu nevyhověl. Proti tomuto usnesení se odvolal, městský soud usnesení soudu I. stupně potvrdil.
V další části návrhu konstatoval uzavření mandátní smlouvy s ČSSD a konstatoval, že musí čelit tlaku ČSSD, jak ze strany státních orgánů, tak médií. Zdůraznil, že řízení o návrhu na přiznání osvobození je řízením sui generis, které má v případě zamítnutí návrhu a nezpůsobilosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek za následek nepřiznání práva na soudní ochranu. Zamítnutí návrhu a v důsledku toho hrozící mu zastavení řízení, považuje za porušení čl. 6 Úmluvy. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přezkoumal postup soudu a pro nerespektování čl. 9 Ústavy ČR, porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod vydal nález, kterým obě usnesení zruší.
V závěru ústavní stížnosti (v části před petitem) stěžovatel informoval, že proti usnesení městského soudu podal i dovolání, že však pro zachování zákonné 60 denní lhůty podává i ústavní stížnost. Z tohoto důvodu Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 5.4.2006, č.j. I.ÚS 54/06-7, přerušil; poté, kdy Nejvyšší soud usnesením ze dne 25.7.2006, č.j. 33 Odo 412/2006-163, dovolání pro nepřípustnost odmítl, pokračoval v řízení (pozn. Ústavní soud byl informován o odmítnutí dovolání až na počátku roku 2008).
Znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 9. Ústavy:
1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.
2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
3)Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
II.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Stěžovatel musí respektovat rozdílnou funkci Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům. Ústavní stížnosti napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud toliko hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumání věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne požadavek vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím tvrzení stěžovatele o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva. Uvedená diferenciace je jedním z komponentů odlišujících ústavní soudnictví od soudnictví obecného.
Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem uváděné údaje v ústavní stížnosti jsou kusé. Jeho žaloba totiž směřovala vůči dvěma žalovaným: 1) ČSSD, 2) společnosti Cíl, a.s. a domáhal se jí zaplacení částky 18 515 228,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem obvodního soudu byla první žalovaná uznána povinnou zaplatit požadovanou částku, ohledně úroku z prodlení a zejména vůči druhé žalované byla žaloba zamítnuta, protože požadovaná suma se týkala právního vztahu mezi stěžovatelem a první žalovanou vzniklým na základě mandátní smlouvy. Stěžovatel podal odvolání (pozn. v odvolání nepřesně označil napadené rozhodnutí) proti výroku o zamítnutí žaloby vůči druhé žalované a o přiznání nákladů řízení, které jí vznikly; po výzvě k úhradě soudního poplatku 500 000,- Kč požádal o osvobození placení soudního poplatku s tím, že jeho majetkové poměry jsou výrazně ovlivněny skutečností, že je řadu let nucen čelit nestandardním postupům některých státních orgánů a jiných subjektů, že se do finanční tísně dostal přičiněním žalovaných a neplněním jejich závazků. V potvrzení osobních a majetkových poměrech uvedl, že jeho dluhy dosahují miliónových částek, v daňovém přiznání za rok 2003 uvedl, že základ daně činí 11 954 200,- Kč, daň činila 3 721 780 Kč. Obvodní soud zjistil, že žalobce je vlastníkem řady nemovitostí v různých katastrálních územích a dospěl k závěru, že u stěžovatele nejde o situaci, v níž by byl zaplacením soudního poplatku ohrožen jeho běžný život, eventuelně jeho rodiny. Soud sice zohlednil, že u desítek nemovitostí, které vlastní, byla nařízena exekuce jejich prodejem, z porovnání daňového přiznání a prohlášení o osobních a majetkových poměrech po odečtení dluhů mu zbývá dosažený příjem cca 2 mil. Kč, z něhož je možné zaplatit i soudní poplatek. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, městský soud ho neshledal opodstatněným. Výslovně zdůraznil, že ze stěžovatelova daňového přiznání vyplývá, že má vysoký roční příjem z obsáhlých podnikatelských aktivit, z něhož je schopen i s přihlédnutím k tvrzeným dluhům (převážně na daních) soudní poplatek zaplatit, a uzavřel, že nepřiznáním osvobození od soudních poplatků není žádným způsobem ohroženo stěžovatelovo právo na soudní ochranu.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovo tvrzení o tom, že nepřiznáním osvobození od placení soudního poplatku za odvolání vůči druhé žalované bude ohroženo jeho právo na soudní ochranu. Ústavní soud připomíná, že zkoumání podmínek pro osvobození je plně upraveno na úrovni tzv. jednoduchého práva (§138 obč. soudního řádu), tudíž mu nepřísluší, aby sám posuzoval, zda tyto podmínky byly splněny pouze tehdy, pokud by výrok o osvobození (resp. neosvobození) byl výrazem extrémní svévole v soudním rozhodování, byl by takový postup způsobilý zasáhnout do práva na soudní ochranu, resp. práva na spravedlivý proces. Je přitom známo, že Ústavní soud pojem "svévole" vykládá ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), interpretace ocitající se v extrémním nesouladu s obsahem jak právní praxí, tak i doktrínou obecně akceptovaných výkladových metod, jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, v tom rámci i odklonu od ustálené judikatury, aniž by byly dostatečně vyloženy důvody, na základě nichž soud výkladovou praxi dosud převažující a stabilizovanou odmítá, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo. Obecné soudy se dostatečným způsobem zabývaly případnou existencí právních skutečností naplňujících hypotézu §138 obč. soudního řádu, na základě provedených zjištění dospěly logicky k závěru, že podmínky pro osvobození stěžovatele nejsou dány a v odůvodnění svých rozhodnutí tyto okolnosti podrobně vysvětlily. K žádnému zásahu do stěžovatelova práva na soudní ochranu tak nemohlo dojít.
Stěžovatelovo tvrzení o zásahu do práv chráněných v čl. 9 Ústavy ČR je zřejmým omylem, protože z tohoto ustanovení žádná základní práva neplynou.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu