infUsVec2,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 06.10.2008, sp. zn. I. ÚS 553/07 [ usnesení / JANŮ / výz-4 ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2008:1.US.553.07.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)
ECLI:CZ:US:2008:1.US.553.07.1
sp. zn. I. ÚS 553/07 Usnesení Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem v Písku, Národní svobody 26, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 As 41/2005-137, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §68 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení ustanovení §68 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, se odmítají. Odůvodnění: Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 3. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud pochybil v tom, že se vůbec nezabýval vadami řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích, nebo je posoudil povrchně a nesprávně, přestože dle §109 odst. 3 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s.") se má zabývat takovými vadami i nad rozsah důvodů uvedených v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud tak nezjistil, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích je nezákonný pro porušení §76 odst. 1, odst. 3 a §78 odst. 1 s. ř. s., neboť stavbu komunikace o šířce vozovky 4,25 m podle stavebního povolení potvrzeného Krajským úřadem Jihočeského kraje nelze pro nedostatek místa provést. Nejvyšší správní soud také nevyhověl námitce stěžovatele, že mu bylo odepřeno právo vyjádřit se před vydáním stavebního povolení k osobě vedoucího odboru dopravy MÚ Písek, který byl zaměstnancem účastníka řízení města Písek a v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pracovní či jiný obdobný vztah pracovníka správního orgánu k účastníkovi stavebního řízení a z toho plynoucí finanční závislost nemůže být důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně správního celku. Takový závěr Nejvyššího správního soudu je nejen v rozporu s právem účastníka na rovné postavení a spravedlivé projednání věci, ale současně je v rozporu s §79 a §80 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Stěžovatel dále vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem Nejvyššího správního soudu, že "skutečnost, že nařízení vlády č. 253/1992 Sb., na něž soud odkázal v odůvodnění napadeného rozsudku, bylo novelizováno (...) nemůže ovlivnit shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu týkající se otázek vyloučení pracovníků správního orgánu namítaných stěžovatelem i žalobcem..." Dle stěžovatele skutečnost, že novelizace nařízení vlády č. 253/1992 Sb. nemá vliv na posouzení podjatosti pracovníka správního orgánu neboť nařízení vlády bylo včetně všech novel v rozhodné době již zrušeno nařízením vlády 330/2003 Sb., nemění nic na tom, že krajský soud věc po právní stránce nesprávně posoudil, neboť rozhodoval podle zrušeného právního předpisu, přičemž stejnou vadou trpí i řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel má tedy za to, že vzhledem k možnosti účastníka řízení Města Písek jako zaměstnavatele rozhodovat podle §7, §8 a §10 nařízení vlády 330/2003 Sb. o platových poměrech Ing. V. S. a Ing. M. K., je závěr krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, že v daném případě nemůže být zaměstnanecký poměr jmenovaných pracovníků k účastníkovi řízení důvodem k pochybnosti o jejich nepodjatosti, zcela nesmyslný a v rozporu s §9 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb, o správním řízení. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti namítá, že v části, kdy Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že pokud se "stěžovatel dovolává ohrožení zájmu účastníků stavebního řízení (např. hlukem, prachem, jedovatými výfukovými zplodinami, zvýšením radonového rizika, změnou vodního režimu území, nerespektování požadavku na zachování pohody bydlení a další) je třeba uvést, že takto formulované námitky jsou v této podobě poprvé uplatněny v kasační stížnosti, přičemž v podané žalobě nebyly takto uvedeny a Nejvyšší správní soud k nim nebude tedy přihlížet (§109 odst. 4, §104 odst. 4 s. ř. s.)", je rozsudek nepravdivý a účelně zkreslený a vychází ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. z nesprávného právního posouzení věci, neboť uvedené námitky byly uvedeny nejen v kasační stížnosti, ale také v žalobě a v průběhu stavebního řízení před správními orgány prvního i druhého stupně. I kdyby však tyto námitky poprvé uvedl stěžovatel v kasační stížnosti, nebo by nebyly uplatněny vůbec, byl Nejvyšší správní soud podle stěžovatele ve smyslu §109 odst. 3 a §110 odst. 1 s. ř. s. povinen k takovým námitkám přihlížet a nezákonný rozsudek krajského soudu zrušit pro vady řízení uvedené v §103 odst. 1 a §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlédl ani k tomu, že krajský soud porušil ustanovení §76 odst. 3 s. ř. s., neboť nezrušil rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje pro vady řízení s odůvodněním, že se nemohl zabývat dalšími výhradami stěžovatele, uplatněnými při ústním jednání. Stěžovatel má napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu také za nepřezkoumatelný, protože v rozporu s §64 s. ř. s. ve spojení s §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozsudku nevyložil, jakými úvahami se při rozhodování řídil dospěl-li k závěru, že "skutečnost, že krajský soud uváděl, že jde o zaměstnance úřadu, ačkoliv šlo o zaměstnance Města Písku, nemůže ovlivnit shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu týkající se otázek vyloučení pracovníků správního orgánu". Odůvodnění rozsudku tak dle stěžovatele není přesvědčivé. Stěžovatel spojil svou ústavní stížnost s návrhem na zrušení ustanovení §68 písm. a) s. ř. s., protože dle jeho názoru došlo aplikací tohoto ustanovení obecnými soudy k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. Ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 223/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá, že rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. 10. 2004, č. j. KUJCK/28252/04/ODSH-Ho-OŘ, bylo zamítnuto odvolání Občanského sdružení Lípa 2000 a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Písek (dále též "stavební úřad") ze dne 25. 6. 2004, č. j. D/1282/0/2004/St.STUR-StPo, kterým bylo vydáno stavební povolení na stavbu: Komunikace - obytný soubor Gregorova ul., Písek - I. etapa, na pozemcích: pozemkové parcely 73/1, 73/2, 78/7, 2093/3 v katastrálním území Písek. Proti tomuto rozhodnutí podalo Občanské sdružení Lípa 2000 žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, č. j. 10 Ca 223/2004 - 61, zamítl a rozhodl, že se Krajskému úřadu Jihočeského kraje ani zúčastněným osobám, mezi nimiž byl i stěžovatel, nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podalo kasační stížnost jednak Občanské sdružení Lípa 2000 (vedeno u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 4 As 42/2005) a jednak stěžovatel jako osoba zúčastněná na řízení. Kasační stížnost stěžovatele byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2006, č. j. 4 As 41/2005-137, který byl napaden projednávanou ústavní stížností, zamítnuta. Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníku řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti nejdříve upozornil jako již v odůvodnění napadeného rozsudku na procesní postavení stěžovatele, který v řízení před krajským soudem vedeným pod sp. zn. 10 Ca 223/2004, nebyl žalobcem, ale výslovně oznámil, že bude v řízení uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení (§34 s. ř. s.) a z tohoto pohledu tedy bylo nutno posuzovat jeho námitky uplatněné v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud dovodil, že i pro řízení o kasační stížnosti zúčastněné osoby tedy platí, že v ní nemohou být účinně uplatněny jiné právní důvody, než které byly uplatněny před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno. Pokud jde o meritum věci, Nejvyšší správní soud uvádí, že na právních závěrech vyslovených v napadeném rozsudku trvá a poukazuje na odůvodnění tohoto rozsudku. Pokud jde o námitku podjatosti pracovníků Městského úřadu v Písku Ing. V. S. a Ing. M. K., vycházel Nejvyšší správní soud z principů vyslovených v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 - 67, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 503/2005. Dospěl k závěru, že rozhodoval-li Městský úřad v Písku v přenesené působnosti o územním a stavebním řízení, kdy ze zákona (§59 odst. 1 písm.a/ stavebního řádu) bylo Město Písek účastníkem řízení, nelze bez dalšího usoudit na vyloučení jeho pracovníka Ing. V. S. a Ing. M. K. pro pochybnosti o jejich nepodjatosti ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 správního řádu. K takovému závěru by se mohlo dospět za existence dalších konkrétních skutečností ve smyslu výše uvedeného výkladu ustanovení §9 správního řádu, které by vyloučení takových pracovníků skutečně nasvědčovaly. Tato judikatura Nejvyššího správního soudu dosud změněna nebyla. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že nařízení vlády č. 253/1992 Sb. bylo zrušeno nařízením vlády č. 330/2003 Sb. ze dne 6. 8. 2003 o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, přičemž toto nařízení vlády nabylo účinnosti dne 1. 1. 2004. V ustanovení §7 jsou upraveny podmínky pro poskytování osobního příplatku, v §8 jsou upraveny podmínky pro poskytování příplatku za vedení a v §10 podmínky pro poskytování odměn. Nutno ovšem zdůraznit, že podmínky pro poskytování výše uvedených náležitostí, byly zakotveny i v §7, 8 a 10 nařízení vlády č. 253/1992 Sb. Za této situace má Nejvyšší správní soud za to, že jeho závěr ve vztahu k postupu krajského soudu ohledně nařízení vlády č. 253/1992 je správný. K námitkám stěžovatele uvedeným na č. l. 3 ústavní stížnosti (druhý odstavec) setrvává Nejvyšší správní soud na odůvodnění svého rozsudku, kde konstatoval, že pokud se stěžovatel dovolává ohrožení zájmů účastníků stavebního řízení je třeba uvést, že takto formulované námitky jsou v této podobě poprvé uplatněny v kasační stížnosti. Navíc nutno konstatovat, že řízení před krajským soudem bylo svým rozsahem modifikováno žalobou podanou nikoliv stěžovatelem, ale občanským sdružením, u něhož je žalobní legitimace omezena na ochranu jen proti tvrzenému porušení těch vlastních (totiž procesních) práv, na nichž bylo zkráceno. Stěžovatel, který žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2004 nepodal, pak stěží může účinně až kasační stížností tyto "svoje" námitky uplatňovat. Prostor pro uplatnění takových námitek měl stěžovatel jako žalobce v žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2004 (týkajícího se téhož stavebního řízení) a v kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006, č. j. 10 Ca 37/2004 - 82. Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozsudku a v podstatě rozšiřuje svoje námitky uplatněné v kasační stížnosti. Namítá sice, že Nejvyšší správní soud porušil čl. 2 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod, a čl. 90 Ústavy, avšak výslovně neuvádí, v čem tato ustanovení byla porušena. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyššího správního soudu. V tomto směru má Nejvyšší správní soud za to, že z rozsudku lze dovodit, jakými právními úvahami se soud řídil a proč vyslovil v něm obsažené právní názory. Se zřetelem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta. Vzhledem ke skutečnosti, že z tohoto vyjádření nevyplynuly žádné nové stěžovateli z odůvodnění napadeného rozsudku neznámé skutečnosti, Ústavní soud nepřistoupil k jeho zaslání stěžovateli k dalšímu vyjádření. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že se stěžovatel v podstatě domáhá přezkoumání napadených rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Naopak právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva, a to vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud se nejdříve zabýval námitkou stěžovatele, že mu bylo odepřeno právo vyjádřit se před vydáním stavebního povolení k osobě vedoucího odboru dopravy MÚ Písek, který byl zaměstnancem účastníka řízení města Písek. Stěžovatel přitom nesouhlasí se závěrem Nejvyššího správního soudu, že pracovní či jiný obdobný vztah pracovníka správního orgánu k účastníkovi stavebního řízení a z toho plynoucí finanční závislost nemůže být důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně správního celku. Z obsahu vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že tuto námitku uplatnil stěžovatel již v kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 3. 2005, č. j. 10 Ca 223/2004 - 61, kterým byla zamítnuta žaloba Občanského sdružení Lípa 2000 proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 27. 10. 2004, č. j. KUJCK/28252/04/ODSH-Ho-OŘ. Ústavní soud má za to, že se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádal, vyložil-li stěžovateli, že při svém rozhodování vycházel ze znění ustanovení §9 odst. 1 správního řádu, podle kterého platí, že je pracovník správního orgánu vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. Podle výkladu tohoto ustanovení uvedeného v Komentáři ke správnímu řádu, je podjatost takový vztah pracovníka správního orgánu k účastníkovi řízení, jeho zástupci, nebo k věci, jež je předmětem řízení, který může vyvolat pochybnost o objektivitě projednávání a rozhodování věci. Poměr pracovníka k věci, která je předmětem řízení, zahrnuje tyto případy, kdy je pracovník v dané věci sám účastníkem řízení, svědkem nebo znalcem, - pracovník má na vyřízení věci přímý majetkový nebo jiný osobní zájem, popř. má na vyřízení věci takový zájem osoba pracovníkovi blízká. Poměr pracovníka k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům zahrnuje tyto případy: - pracovník má k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům poměr příbuzenský, švagrovský, nebo osvojenecký, popř. takový poměr v minulosti měl - pracovník účastníka řízení v dané věci zastupuje, - pracovník je účastníku řízení nebo jeho zástupci přímo pracovně podřízen, - pracovník má k účastníku řízení nebo k jeho zástupci důvěrně přátelský nebo nepřátelský poměr. Důvodem vyloučení není, když pracovník plní nebo plnil vůči účastníkovi řízení nebo jeho zástupci povinnosti uložené mu zákonem, např. uložil sankci za přestupek. Důvodem podjatosti není ani skutečnost, provádí-li pracovník obecního úřadu řízení ve věci, jehož účastníkem je sama obec. Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukázal na svůj rozsudek č. j. 2 As 21/2004 - 67, ve kterém konstatoval, že "rozhoduje-li obecní (městský) úřad jako orgán ochrany přírody, vykonává tím na tomto úseku státní správu. Obecní úřad tedy jako orgán obce, jakožto jednotky územní samosprávy, vykonává působnost v oblasti státní správy, která na něj byla v souladu s uvedeným zákonem, a tedy postupem aprobovaným článkem 105 Ústavy ČR, přenesena. Orgány obce jsou přitom povolány k výkonu státní správy v celé řadě dalších oblastí, např. ve věcech stavebního řízení, živnostenského podnikání, požární ochrany, apod. V mnoha případech přitom i v těchto oblastech může nastat a běžně nastává situace, kdy účastníkem správního řízení vedeného orgánem obce je obec sama. Zákonodárce přistoupil k takovému zákonnému a přitom ústavně konformnímu řešení, které připouští, aby v kterémkoliv stupni správního řízení o právu nebo povinnosti územně samosprávné jednotky na konkrétním úseku státní správy rozhodoval orgán tohoto územně správního celku. Pracovník takového orgánu v takovém řízení nevystupuje prvotně jako zaměstnanec, nýbrž jako úředník územně samosprávného celku, mezi jehož základní povinnosti podle zákona č. 312/2002 Sb., patří mj. dodržovat ústavní pořádek, právní předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních činností veřejný zájem, jednat a rozhodovat nestranně bez ohledu na své přesvědčení a zdržet se při výkonu práce všeho, co by mohlo ohrozit důvěru v nestrannost rozhodování [§16 odst. 1 písm. a), b), c) a f) citovaného zákona]. Tyto povinnosti pak má úředník i při výkonu státní správy, která byla na orgán samosprávy zákonem přenesena (§2 odst. 3 citovaného zákona). Skutečnost, že zákon uvedené povinnosti úředníků územních samosprávních celků takto explicitně vypočítává, je podle Nejvyššího správního soudu třeba vnímat právě i v souvislosti s tím, že tito úředníci jsou v mnoha případech povoláni k rozhodování o věcech týkajících obce či kraje, tedy de facto jejich zaměstnavatelů. Nejvyšší správní soud je tak přesvědčen, že pouze tato situace, která je zákonem výslovně připuštěna, předpokládána a vyžadována, nemůže být bez dalšího důvodem podjatosti pracovníka orgánu územně samosprávného celku, a to i přes pracovní či jiný obdobný vztah k takovému celku jakožto účastníkovi řízení či z toho plynoucí jistou finanční závislost. Aby pochybnosti o podjatosti konkrétního úředníka byly v takových případech dány, musela by přistoupit ještě další skutečnost, např. důvodná obava z ovlivňování úředníka ze strany jeho zaměstnavatele v konkrétním případě." Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce podjatosti pracovníků Městského úřadu v Písku, neboť výše uvedené závěry Nejvyššího správního soudu neshledal vybočující z mezí ústavnosti. Ostatně stěžovatel opřel svou námitku podjatosti o tvrzení, že citované závěry Nejvyššího správního soudu jsou nejen v rozporu s právem účastníka na rovné postavení a spravedlivé projednání věci, ale současně i v rozporu s §79 a §80 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Námitky stěžovatele týkající se porušení zásady rovnosti a spravedlivého projednání věci byly přitom vedeny pouze v obecné rovině, pokud jde o ustanovení §79 a §80 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, to hovoří o právech a povinnostech soudců a přísedících, zejména o jejich vázanosti zákonem, nezávislosti a nestrannosti, přitom z těchto ustanovení nevyplývají žádná subjektivní veřejná práva, ale pouze zásady výkonu funkce soudce. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, pokud konstatoval, že "skutečnost, že krajský soud uváděl, že jde o zaměstnance úřadu, ačkoliv šlo o zaměstnance Města Písku, nemůže ovlivnit shora uvedené závěry Nejvyššího správního soudu týkající se otázek vyloučení pracovníků správního orgánu". Jak je z výše uvedeného zřejmé, Nejvyšší správní soud se obsáhle námitkou podjatosti pracovníků Městského úřadu v Písku zabýval a k námitce stěžovatele, že z týž důvodů, v nichž nyní spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, je rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zmatečný, dovodil, že stěžovatelem namítané skutečnosti ve svých důsledcích nemohly být způsobilé vyvolat úvahy o zmatečnosti rozsudku krajského soudu. To platí i pro námitku stěžovatele, že skutečnost, že novelizace nařízení vlády č. 253/1992 Sb., nemá vliv na posouzení podjatosti pracovníka správního orgánu, bylo-li nařízení vlády 253/1992 Sb., včetně všech novel v rozhodné době již zrušeno nařízením vlády 330/2003 Sb., nemění nic na tom, že krajský soud věc po právní stránce nesprávně posoudil, neboť rozhodoval podle zrušeného právního předpisu. K této námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečnost, že nařízení vlády č. 253/1992 Sb., na něž soud odkázal v kasační stížností napadeném rozsudku, bylo novelizováno, nemůže ovlivnit závěry Nejvyššího správního soudu týkající se otázek vyloučení pracovníků správního orgánu. Jak je z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu zřejmé, Nejvyšší správní soud při rozhodování o otázce posouzení podjatosti pracovníka správního orgánu z citovaného nařízení vlády vůbec nevycházel, neboť názor stěžovatele o ekonomické závislosti pracovníka správního orgánu na svém zaměstnavateli jako důvod podjatosti odmítl, proto lze jeho odůvodnění, že novelizace takového předpisu (byť opomenutá Krajským soudem v Českých Budějovicích) nemá na jeho závěry týkající se otázky posouzení podjatosti pracovníka správního orgánu, mít za dostatečné. Pokud jde o námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud pochybil v části, kdy se "stěžovatel dovolává ohrožení zájmu účastníků stavebního řízení (např. hlukem, prachem, jedovatými výfukovými zplodinami, zvýšením radonového rizika, změnou vodního režimu území, nerespektování požadavku na zachování pohody bydlení a další)", jelikož uvedl, že takto formulované námitky jsou v této podobě poprvé uplatněny v kasační stížnosti, přičemž v podané žalobě nebyly takto uvedeny a Nejvyšší správní soud k nim nebude tedy přihlížet (§109 odst. 4, §104 odst. 4 s. ř. s.)", Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že tvrzení stěžovatele, že předmětné námitky se nacházely již v žalobě Občanského sdružení Lípa, se nezakládá na pravdě. Žalobce Občanské sdružení Lípa 2000 konkrétně žalobě (č. l. 5) konstatoval, že "..stavebníkovi byla v rozporu s ustanovením §62 odst. 4 stavebního zákona povolena stavba, jejímž prováděním, uskutečněním a užíváním by mohly být ohroženy zájmy chráněné stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy (např. zákon. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. Došlo by ke zhoršení životního prostředí. Zamořením ovzduší a půdy jedovatými výfukovými zplodinami a těžkými kovy a zvýšenou koncentrací škodlivého radioaktivního radonu by bylo ohroženo zdraví osob žijících v okolí stavby. Osoby žijící v okolí stavby by byly rušeny a obtěžovány hlukem, prachem a dalšími nepříznivými důsledky provádění a užívání stavby. Bylo by porušeno jejich právo na zachování pohody bydlení". S těmito námitkami se vypořádal Krajský soud v Českých Budějovicích, uvedl-li v odůvodnění svého rozsudku ze dne 16. 3. 2005, č. j. 10 Ca 223/2004-61, že z odůvodnění rozhodnutí správních úřadů obou stupňů je zřejmé, že se zabývaly souladem navržené stavby s právními předpisy a přezkoumaly i projektovou dokumentaci. Napadené rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu se zásadami správního řízení, odpovídá právním předpisům, vydal je speciální stavební úřad ve smyslu ustanovení §120 stavebního zákona, který si opatřil podklady podle ustanovení §62 odst. 1 stavebního zákona. Nelze proto dovodit, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě neúplných podkladů. Rozhodnutí má náležitosti stanovené ustanovením §47 správního řádu, k navržené stavbě se vyjádřily dotčené orgány státní správy a bylo rozhodnuto o námitkách účastníků řízení. Ve stavebním povolení jsou uvedeny podmínky pro provedení a užívání stavby, které se týkají technických požadavků na výstavbu, ochrany veřejných zájmů, požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy, jakož i omezení negativních účinků stavby. Odbor životního prostředí Městského úřadu Písek na výzvu stavebního úřadu ve svém podrobnějším vyjádření stanovil s odkazem na znalecký posudek podmínky pro realizaci stavby, které byly vtěleny do podmínek stavebního povolení. Ani další výhrady související s požadavky ustanovení §62 odst. 4 stavebního zákona nejsou v žalobě konkretizovány, a krajský soud proto odkázal na stanoviska dotčených orgánů státní správy, která byla vyžádána k zajištění ochrany zájmů sledovaných těmito orgány. Ke stavbě se vyjadřovala Krajská hygienická stanice, vodoprávní úřad, orgán ochrany ovzduší, ochrany přírody a krajiny, odpadového hospodářství a ochrany zemědělského půdního fondu. Řízení bylo doplněno výslovně o stanovisko orgánu ochrany přírody a krajiny v záležitosti zajištění ochrany dubu v lokalitě staveniště, kdy dotčený orgán státní správy stanovil podmínky, za kterých lze stavbu uskutečnit. Byly shromážděny podklady, na základě kterých bylo lze přezkoumat dodržení požadavků podle ustanovení §62 odst. 4 stavebního zákona. Za situace, kdy bylo zjištěno, že daná stavba není v rozporu s předpisy stavebního práva včetně ustanovení §62 odst. 4 stavebního zákona, ani se zvláštními předpisy, nelze dovodit, že by byly dány důvody pro zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení. Ze zprávy vztahující se k ochraně ovzduší, ani ze stanoviska krajského hygienika neplyne, že by stavba ohrožovala životní prostředí zvýšením radonového rizika. Správní orgán si opatřil podklady týkající se možného ohrožení chráněných zájmů, z nichž neplyne, že by nebylo lze stavbu komunikace k obytným domům povolit. Vydání stavebního povolení proto podle krajského soudu nic nebránilo, podmínky pro zamítnutí žádosti o vydání stavebního povolení nebyly splněny, žalovaný neporušil ustanovení §59 odst. 2 správního řádu a nebyly zjištěny ani jiné podstatné procesní vady. Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost těchto závěrů Krajského soudu v Českých Budějovicích, nýbrž vycházeje z výše citovaných tvrzení žalobce Občanské sdružení Lípa 2000 o možném ohrožení zájmů chráněných stavebním zákonem, předpisy vydanými k jeho provedení a zvláštními předpisy, namítal, že ve stavebním povolení není uvedeno, jak správní orgán zjistil, že uskutečněním stavby nebudou ohroženy či ohrožena práva a oprávněné zájmy účastníků stavebního řízení (např. poškozením dominantního dubu dotčeného stavbou, poškozením životního prostředí hlukem, prachem, jedovatými výfukovými zplodinami a zvýšením radonového rizika, nerespektováním požadavku na zachování pohody bydlení, umístěním parkoviště přímo pod okny ložnice účastníků řízení a.j.). Nejvyšší správní soud tedy nepochybil, jestliže k těmto námitkám stěžovatele nepřihlédl, neboť citované námitky stěžovatele ohledně neúplných a vadných skutkových zjištění provedených správním orgánem skutečně nebyly ve správní žalobě takto uplatněny. Pokud má stěžovatel za to, že se měl Nejvyšší správní soud takovými námitkami (zřejmě měl stěžovatel na mysli "vadami") zabývat i pokud nebyly v kasační stížnosti uvedeny a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích zrušit pro vady řízení uvedené v §103 odst. 1 a §109 odst. 3 . s. ř. s, opětovně Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, v čem spatřuje nesprávnost závěrů Krajského soudu v Českých Budějovicích, nýbrž namítal vady správního rozhodnutí. Ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. přitom stanoví, že Nejvyšší správní soud není vázán důvody kasační stížnosti pouze tehdy, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Jak již bylo také stěžovateli vyloženo v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2007, č. j. 5 As 73/2006-121, "... kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu (ustanovení §102 s. ř. s.) a důvody, které lze v kasační stížnosti s úspěchem uplatnit, se vztahují právě k napadenému rozhodnutí krajského soudu. Rovněž je třeba zdůraznit, že Nejvyšším správním soudem není přezkoumáváno rozhodnutí žalovaného o odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí, ale rozhodnutí krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud již v minulosti konstatoval (rozsudek ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 3 Azs 43/2003 publikovaný na www.nssoud.cz), že v kasační stížnosti musí stěžovatel uvést, v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí soudu. Omezí-li se pouze na výtky směřující proti rozhodnutí správního orgánu, aniž jakkoli zpochybní rozhodnutí soudu, je jeho kasační stížnost nedůvodná, neboť výtky v ní obsažené jdou mimo rámec rozhodnutí krajského soudu." Ústavní soud tedy s ohledem na shora uvedené konstatuje, že Nejvyšší správní soud nepochybil, jestliže se výše uvedenými námitkami stěžovatele směřujícím proti vadám stavebního řízení nezabýval. Pokud jde o námitku stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nezjistil, že rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích je nezákonný pro porušení §76 odst. 1, odst. 3 a §78 odst. 1 s. ř. s., neboť stavbu komunikace o šířce vozovky 4,25 m podle stavebního povolení potvrzeného Krajským úřadem Jihočeského kraje nelze pro nedostatek místa provést, tato námitka postrádá jakoukoli ústavněprávní relevanci, proto se jí Ústavní soud s ohledem na výše citované ústavní vymezení svých pravomocí nemohl zabývat. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. V souvislosti s návrhem stěžovatele na zrušení ustanovení §68 písm. a) zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, pak Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost podle výše uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud proto tento návrh podle §43 odst. 2 písmeno b) zákona o Ústavním soudu, odmítl. Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. října 2008 Ivana Janů předsedkyně senátu
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2008:1.US.553.07.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka I. ÚS 553/07
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)  
Populární název  
Datum rozhodnutí 6. 10. 2008
Datum vyhlášení  
Datum podání 2. 3. 2007
Datum zpřístupnění 30. 10. 2008
Forma rozhodnutí Usnesení
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 4
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - NSS
Soudce zpravodaj Janů Ivana
Napadený akt rozhodnutí soudu
zákon; 150/2002 Sb.; soudní řád správní; §68/a
Typ výroku odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto - pro 2b
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2
Ostatní dotčené předpisy
  • 114/1992 Sb.
  • 150/2002 Sb., §76 odst.1, §76 odst.3, §78 odst.1, §109 odst.4, §104 odst.4, §109 odst.3
  • 259/1992 Sb.
  • 312/2002 Sb., §16 odst.1
  • 330/2003 Sb., §7, §8, §10
  • 50/1976 Sb., §62 odst.1, §62 odst.4
  • 6/2002 Sb., §79, §80
  • 71/1967 Sb., §10, §9, §59 odst.2
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstřík podjatost
správní soudnictví
správní řízení
stavební úřad
stavební řízení
účastník řízení
nepřezkoumatelnost
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-553-07_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 60101
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-08