ECLI:CZ:US:2008:1.US.564.07.1
sp. zn. I. ÚS 564/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 19. února 2008 sp. zn. I. ÚS 564/07 ve věci ústavní stížnosti JUDr. N. K. proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 446/2006-254 ze dne 29. 11. 2006 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 103/2006-181 ze dne 27. 4. 2006, jimiž bylo zastaveno řízení o určení výživného.
Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 446/2006-254 ze dne 29. 11. 2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 103/2006-181 ze dne 27. 4. 2006 se zrušují.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 53 Co 446/2006-254 ze dne 29. 11. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 103/2006-181 ze dne 27. 4. 2006, kterým bylo zastaveno řízení o určení výživného pro nyní již zletilého syna stěžovatelky P. K. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka podala dne 31. 3. 2005 u Obvodního soudu pro Prahu 5 návrh na určení výživného pro tehdy nezletilého syna P. K. a další nezletilé děti. V průběhu řízení syn P. dosáhl zletilosti. Dne 27. 4. 2006 byl přizván k jednání soudu ve věci řízení o určení výživného pro ostatní dva sourozence jako svědek. Při jednání u soudu uvedl, že se k návrhu matky nepřipojuje a že bere návrh zpět; měl však na mysli zpětvzetí návrhu pouze od doby své zletilosti, tj. od 24. 9. 2005, neboť se s otcem domluvil ústně na částce 5 000 Kč jako výživném pro svou osobu. Toto výživné mu otec zasílá od října 2005 na jeho účet. Do doby dosažení jeho zletilosti přispívala na jeho výživu pouze stěžovatelka. Obvodní soud pro Prahu 5 posoudil věc tak, že řízení o určení výživného pro v době rozhodování již zletilého P. K. zastavil. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.
Zásah do svých ústavních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací nesprávně posoudily stav věci. Odvolací soud rozhodl v neveřejném zasedání a nevyslechl již tehdy zletilého syna tak, aby náležitě zjistil skutkový stav. V odůvodnění svého usnesení pouze uvedl, že námitky matky (stěžovatelky) nejsou důvodné. Dovodil, že nárok sice uplatnila matka v době, kdy byl syn nezletilý, ale i tehdy šlo o nárok syna. Pokud pak syn v době, kdy je zletilý a plně způsobilý vstupovat do řízení jako účastník, vzal návrh na určení výživného zpět, naplnil právo disponovat se svým procesním návrhem. Stěžovatelka namítá, že s návrhem může disponovat pouze účastník řízení. Syn P. však nevstoupil do řízení, byl vyslechnut pouze jako svědek ve vztahu k řízení o určení výživného nezletilým sourozencům a vyslovil pouze své procesní stanovisko, že se nebude připojovat k tomuto návrhu a pokračovat v řízení, protože se na výživném s otcem dohodl.
Stěžovatelka tvrdí, že oba obecné soudy věc nesprávně posoudily a že měly rozhodnout o stanovení vyživovací povinnosti do doby zletilosti syna P. K. Byla to ona, která vynakládala finanční prostředky na výživu tehdy nezletilého syna. Na podporu tohoto tvrzení poukázala stěžovatelka na některá rozhodnutí obecných soudů. Proto navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Obvodní soud pro Prahu 5 ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem. Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že výživné je osobním nárokem dítěte (a nikoliv majetkovým nárokem rodiče, který výživné pouze přijímá v době nezletilosti dítěte); jestliže v okamžiku zpětvzetí návrhu svědčila zletilému P. plná procesní způsobilost, mohl vzít návrh zpět i potud, pokud se týkal období, jež předcházelo jeho zletilosti. Jiný výklad by podle názoru odvolacího soudu znamenal omezení jednoho ze základních procesní práv účastníka řízení, jímž je právo volně disponovat s návrhem na zahájení řízení. Městský soud v Praze vyslovil rovněž souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Stěžovatelka se ve své replice k vyjádření Městského soudu v Praze v podstatě odvolala na obsah své ústavní stížnosti; dodala, že syn P. nemohl vzít návrh zpět za dobu do své zletilosti, neboť ho jako navrhovatelka podávala matka. S upuštěním od ústního jednání stěžovatelka souhlasila.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost i vyjádření Městského soudu v Praze P. K., otci nyní již zletilého syna P. K., s výzvou k vyjádření. Dopisem ze dne 4. února 2008 sdělil P. K. starší, že se zcela ztotožňuje s vyjádřením Městského soudu v Praze a že souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Dále však výslovně sdělil, že se postavení vedlejšího účastníka vzdává. Ústavní soud se proto k němu dále jako k vedlejšímu účastníkovi neobracel.
III.
Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 103/2006-181 ze dne 27. dubna 2006 Ústavní soud zjistil, že řízení o určení výživného pro syna P. K., který v průběhu řízení dosáhl zletilosti, bylo zastaveno. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že syn P. při jednání u soudu dne 27. 4. 2006 uvedl, že se k návrhu matky nepřipojuje a tento návrh bere v plném rozsahu zpět, a to i se souhlasem otce. Soud proto postupoval podle ustanovení §96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a řízení zastavil.
Městský soud v Praze usnesením č. j. 53 Co 446/2006-254 ze dne 29. listopadu 2006 usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud řízení o určení výživného pro P. K. zastavil poté, co ten vzal návrh zpět. V posuzované věci podala matka v době nezletilosti tohoto syna návrh na určení výživného a otec následně podal návrh na úpravu poměrů P. pro dobu po rozvodu manželství rodičů. Syn P. K. vyslovil vůli nepokračovat v řízení o určení výživného proti otci s tím, že se na plnění vyživovací povinnosti s otcem dohodl, a proto vzal návrh zpět. Odvolací soud dále prohlásil, že námitky matky (stěžovatelky) nejsou důvodné. Matka zahájila řízení jako zákonná zástupkyně svého nejstaršího syna v době, kdy ještě nenabyl zletilosti, a tedy ani plné procesní způsobilosti. Nárok, jejž uplatnila, byl však i v té době nárokem nyní již zletilého P. na výživné od otce, matka jej uplatnila za syna jako jeho zástupkyně. Pokud P. poté, kdy je zletilý a je plně způsobilý vystupovat jako účastník řízení, vzal návrh na určení výživného zpět, naplnil své právo disponovat se svým procesním návrhem. Stanovisko matky jako zákonné zástupkyně syna v době nezletilosti, ani matky jako účastnice řízení na důsledcích tohoto jeho procesního kroku nemůže nic změnit.
IV.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud usuzuje, že právní výklad věci, o který se opřely obecné soudy - byť se jedná o právo podústavní - je natolik nepřijatelný, že dosahuje roviny ústavnosti, neboť základní práva stěžovatelky zřetelně porušuje. K tomu ho vedou zejména následující důvody.
Ústavní soud především poukazuje na to, že řízení o určení výživného po dobu nezletilosti dítěte není řízením sporným, které je plně ovládáno zásadou dispoziční, ale naopak patří mezi tzv. řízení nesporná, která mohou být zahájena i bez návrhu. Vzhledem k tomuto závěru není argumentace odvolacího soudu, pokud jde o naprostou dispozici zletilého syna P. s návrhem na zahájení řízení v celém rozsahu, plně opodstatněná.
V předmětné věci je nutno rozlišovat období do dosažení zletilosti dítěte a období po dosažení jeho zletilosti. Dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. Pro období do dosažení zletilosti dítěte je však možné řízení o určení výživného konat i bez návrhu, jak již bylo řečeno výše. Navíc je zapotřebí přihlédnout i k té skutečnosti, že výživné na syna v době nezletilosti bylo jednoznačně vynakládáno výlučně matkou (stěžovatelkou), která v podstatě "zálohovala" tu část výživného, jež měl poskytovat otec. Je proto nezbytné, aby obecný soud - bez ohledu na to, že zletilý syn již dále v řízení pokračovat nehodlá, protože se s otcem na výživném dohodl - rozhodl o výživném za dobu do nabytí zletilosti dítěte. Obdobný názor je vyjádřen i v uznávané odborné literatuře: "V řízení o výživném dítěte za dobu nezletilosti dítěte je druhý z rodičů účastníkem řízení i poté, když už dítě dosáhlo zletilosti. Dosažení zletilosti dítěte má ten důsledek, že v řízení podle ustanovení §176 občanského soudního řádu se může jednat již jen o právech po dobu nezletilosti dítěte, že v řízení vystupuje zletilé dítě samo a že i plnění dávek výživného, jež byly splatné za dobu nezletilosti, je třeba stanovit přímo vůči dítěti. Dosažení zletilosti dítěte v průběhu řízení o výživném však nemá ten důsledek, že by matka dítěte přestala být účastnicí řízení, pokud jde o projednání výživného dítěte za dobu do jeho zletilosti, a má proto také právo se odvolat proti rozhodnutí o těchto částkách výživného." (viz blíže Hrušáková, M. a kol., Zákon o rodině, Komentář, 3. vydání 2005, nakladatelství C. H. BECK, s. 382 a násl.).
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.
Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků od něho upustil (§44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).