ECLI:CZ:US:2008:1.US.582.08.1
sp. zn. I. ÚS 582/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti společnosti TeliaSonera International Carrier Czech Republic, a.s., sídlem K Červenému dvoru 25a, Praha 3, zast. Mgr. Petrem Buršíkem, advokátem, sídlem Husova 13, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2007, č.j. 14 Co 341/2006-67, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2007, č.j. 14 Co 342/2006-67, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2007, č.j. 14 Co 344/2006-67, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13.12.2007, č.j. 14 Co 345/2006-67, s návrhem na zrušení dodatku §147 zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, přijatého zákonem č. 186/2006 Sb., za účasti Krajského soudu v Brně, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v návrhu na zahájení řízení domáhala zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a současně dodatku §147 odst. 2 zák. č. 127/2005 Sb., který byl přijat zákonem č. 186/2006 Sb., tj. čl. XXIII bod 2 zák. č. 186/2006 Sb., o změně některých zákonů souvisejících s přijetím stavebního zákona a zákona o vyvlastnění. V návrhu uvedla, že je poskytovatelem telekomunikačních služeb podle zák. č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. Připomenula, že již podle předchozí právní úpravy (tj. podle zák. č. 151/2000 Sb.) byla zavedena povinnost provozovatelů podzemních telekomunikačních vedení získávat práva k cizím nemovitostem formou věcných břemen. V praxi se vždy nepodařilo všechny vlastníky vedení, jež byla budována ve stokilometrových délkách, najít, resp. dohodnout s nimi uzavření dohody, a pro takové případy bylo do zák. č. 151/2000 Sb. vtěleno ustanovení (§93 odst. 3), podle něhož byl oprávněn zřídit věcné břemeno stavební úřad. Ve sporech, které se vyskytly při aplikaci tohoto ustanovení, vyslovil Nejvyšší správní soud názor (NSS č.j. 5 As/11-2003), že není nutné, aby k rozhodnutí stavebního úřadu došlo před realizací stavby, a dodal, že shodný výklad se týká i §147 zák. č. 127/2005 Sb. Ministerstvo pro místní rozvoj zastávalo opačný názor a do zák. č. 186/2006 Sb. navrhlo doplněk textu §147 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích tak, že toto ustanovení se vztahuje jen na stavby "kde s výkonem oprávnění nebylo dosud započato"; novela nabyla účinnosti od 1.1.2007.
Stěžovatelka se snažila zřizovat k nemovitostem dotčeným zařízením elektronických komunikací věcná břemena, např. již v roce 2002 podala stavebnímu úřadu v Břeclavi návrh na zřízení věcného břemene, stavební úřad návrh zamítl, okresní úřad jeho rozhodnutí potvrdil. Stěžovatelka proto podala u Okresního soudu v Břeclavi návrh za zřízení věcného břemene, soud zřízení zastavil a postoupil zpět vyvlastňovacímu úřadu. V rámci odvolacího řízení stěžovatelka navrhovala předložení věci Ústavnímu soudu, krajský soud jejímu návrhu nevyhověl a napadeným usnesením (pozn. stěžovatelkou nepřesně identifikovaným) změnil usnesení soudu I. stupně tak, že se řízení nezastavuje a věc nebude po právní moci usnesení postoupena stavebnímu úřadu. Toto usnesení považuje stěžovatelka za akcept retroaktivního zrušení možností vytvořených zákonem o telekomunikacích, tedy retroaktivní odnětí práva na operativnější řešení uvedených případů (ve stejný den vydal krajský soud obsahově shodná usnesení, které také stěžovatelka navrhuje ke zrušení), a současně má zato, že novelizované ustanovení §147 odst. 2 zákona o elektronických komunikacích odporuje Ústavě ČR. Podle názoru stěžovatelky bylo napadenými usneseními porušeno její ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu, a ve stanovených případech u jiného orgánu. Zmiňovaný dodatek znamená retroaktivní významné zhoršení práva provozovatelů telekomunikační sítě a narušení právní jistoty zúčastněných; ve svém souhrnu jde o zneužití zákonodárné pravomoci, porušení zásady zákazu retroaktivity a ochrany práv nabytých v dobré víře.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že zásadně nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Stěžovatelka napadla čtyři obsahově shodná dílčí usnesení krajského soudu, jimiž nebylo meritorně rozhodnuto. V daných věcech byla u Okresního soudu v Břeclavi vedena řízení o zřízení věcných břemen, okresní soud rozhodl o jejich zastavení a o postoupení stavebnímu úřadu. Prvostupňová usnesení napadla stěžovatelka odvoláními, v nichž požadovala, aby odvolací soud předložil Ústavnímu soudu dotaz na soulad dodatku k §147 odst. 2 zák. č. 127/2005 s právem České republiky, a pro případ nevyhovění nebo pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že tento doplněk není v rozporu s právem ČR, aby soud napadená usnesení zrušil. Odvolací soud shledal, že stěžovatelčina odvolání jsou důvodná, napadená usnesení změnil tak, že řízení o zřízení věcných břemen se nezastavují a věci nebudou postoupeny stavebnímu úřadu. V odůvodnění, kromě jiného, uvedl, že soud I. stupně provede řízení podle třetí části obč. soudního řádu o stěžovatelčiných žalobách na zřízení věcného břemene navrhovaného obsahu a posoudí je podle příslušných občanskoprávních norem.
Z provedených zjištění je zřejmé, že stěžovatelka napadá jen procesní rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí meritorní, tudíž není ústavní stížnost v této fázi přípustná. Dokonce jde o taková usnesení, kterými bylo jejím odvolání vyhověno, je tedy zcela kontraproduktivní napadat je ústavní stížností, neboť jimi v žádném případě nemohlo dojít k zásahu do stěžovatelčiných základních práv, tedy ani k zásahu do práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého soudu nebo u jiného orgánu, naopak, odvolací soud uložil soudu I. stupně, aby o žalobách stěžovatelky meritorně rozhodl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelčina ústavní stížnost je nepřípustná, rozhodl senát Ústavního soudu o jejím odmítnutí (včetně návrhu na zrušení zákona) podle §43 odst. 2 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu