ECLI:CZ:US:2008:1.US.587.05.1
sp. zn. I. ÚS 587/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 767/2005, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005 ve výroku II., a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 34 T 10/2003 ve výroku III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005 sp. zn. 7 Tdo 767/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005 ve výroku II., a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 34 T 10/2003 ve výroku III.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 2 písm. a), h) tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista, trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista. Z podnětu odvolání stěžovatele a jeho družky K. D. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 8 To 5/2005, podle §258 odst. 1, písm. b) odst. 2 tr. řádu rozsudek městského soudu částečně zrušil, a to u stěžovatele ve výroku o vině trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 2 písm. a), h) tr. zákona (pod bodem I. rozsudku), ve výroku o vině trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zákona (pod bodem II. rozsudku), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozeným E. Č. a M. Č.
Vrchní soud v Praze pak sám podle §259 odst. tr. řádu znovu rozhodl (bod II. výroku) tak, že stěžovatele uznal vinným, že, aniž by byl držitelem zbrojního pasu:
a) opatřil pro svědka M. B., který rovněž nebyl držitelem zbrojního průkazu, pistoli značky FN, model 1922, v.č. 155153, kterou poté užil dne 27. 2. 2002 ke spáchání trestného činu loupeže Trutnově (pozn.: správně v Turnově - srov. odůvodnění rozsudku),
b) v přesně nezjištěné době v průběhu druhé poloviny roku 2002 držel blíže neustanovenou dobu pistoli Browning ráže 9mm,
c) v přesně nezjištěné době koncem roku 2002 si opatřil pistoli značky ČZ vzor 70, ráže 7,65 mm, bez výrobního čísla a tuto držel do dne 9.12. 2002, kdy byla u něho zjištěna při zadržení v Praze.
Stěžovateli byl za tento trestný čin nedovoleného ozbrojování a za trestný čin loupeže, který zůstal odvoláním nedotčen, uložen podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §35 odst. 1 a §42 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2, písm. d) tr. zákona zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 767/2005, odmítl stěžovatelovo dovolání.
II.
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel zejména - a podrobně - polemizuje se závěry obecných soudů, které vedly k uznání jeho viny výše uvedenými trestnými činy. Stěžovatel zpochybňuje provádění i hodnocení důkazů v dané věci, nesouhlasí s výrokem o vině ani s uloženým trestem a poukazuje i na některé nepřesnosti obecných soudů. Napadá výpovědi svědků v dané věci, resp. je toho názoru, že měly být hodnoceny jinak, tedy v jeho prospěch. V naznačeném směru mj. zejména konkrétně uvedl, že bez ohledu na rozhodující výrok, týkající se trestného činu loupeže, tvrdí, že po materiální stránce (pokud by bylo prokázáno spáchání tohoto skutku), nebyly naplněny znaky právní kvalifikace jeho jednání jako zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zákona; to proto, že prý nebyly náležitě objasněny všechny potřebné skutečnosti, vztahující se k předchozímu odsouzení, tj. pro jaký skutek byl dříve odsouzen a jaké byly konkrétní okolnosti spáchaného skutku. Stěžovatel je toho názoru, že materiální podmínka recidivy, obsažená v ustanovení §41 tr. zákona má být posouzena po individuálním posouzení každého případu i z hlediska skutečné nebezpečnosti recidivy pro společnost, tedy že je třeba zkoumat jak nebezpečnost předcházejícího trestného činu (a to bez ohledu na jeho právní kvalifikaci), tak i nebezpečnost nového trestného činu. Výsledná doba trestu se stěžovateli jeví nepřiměřeně přísná, a to i kdyby posouzení stěžovatele jako zvlášť nebezpečného recidivisty bylo v souladu s ústavními předpisy. Co se týče odsouzení pro trestný čin loupeže, pak soud odůvodnil své rozhodnutí poukazem na výpověď spoluobžalovaného J. N. Dle názoru stěžovatele však tento důkaz nemůže sloužit jako plnohodnotný důkaz jeho účasti na skutku. Jako důkaz o jeho vině prý nemůže sloužit ani to, že poškozená prodavačka poznala pistoli, kterou měl stěžovatel disponovat, neboť tato skutečnost může být pouze důkazem toho, že s touto zbraní byla loupež spáchána, pokud poznání pistole bylo ovšem správné. "S tím souvisí i výpověď stěžovatele, ve které popsal svůj styk s určitou zbraní a její pohyb". Zároveň však prohlásil, že loupež nespáchal, neboť ji podle něj spáchala osoba jménem R.; z poznání zbraně poškozenou nelze tedy usoudit, že by tuto zbraň při loupeži užil právě stěžovatel, a to i kdyby s ní byl disponoval.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud pak po přezkoumání věci neshledal, že by byly právní závěry soudů svévolné či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel zejména a do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. V tomto směru jde zejména o stěžovatelem napadené výpovědi spoluobžalovaného Nezavdala nebo o výpověď prodavačky ze zlatnictví v Turnově, ke kterým nebylo podle jeho názoru řádně přihlédnuto, nebo které byly naopak vyloženy v jeho neprospěch. Hodnocení těchto důkazů nemá povahu extrémní a není věcí ústavního soudu, aby je "přehodnocoval". To se týká i dalších konkrétních námitek stěžovatele; v kontextu celkového hodnocení provedených důkazů nemůže otřást závěry soudů o vině stěžovatele ani jeho názor, že soudy prý nevzaly zcela v úvahu, že korunní svědkyně, prodavačka ve zlatnictví v Turnově, jej nepoznala, ani že nebylo vyhověno návrhu na předložení identikitu údajného - podle stěžovatele - pachatele loupeže R. této svědkyni.
O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, však nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci. Závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy i o naplnění subjektivní stránky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, je totiž i podle názoru Ústavního soudu podložen řádnými skutkovými zjištěními. K námitkám stěžovatele právem uvedl již Vrchní soud v Praze, že v případě skutku pod bodem III. rozsudku (loupež ve zlatnictví v Turnově) nejsou námitky obžalovaného jako odvolatele důvodné. Jeho vina byla dostatečně prokázána jak výpovědí spoluobžalovaného N., tak i tím, že přepadená prodavačka při rekognici označila jako zbraň použitou při přepadení právě atypickou pistoli belgické výroby FN, kterou stěžovatel prokazatelně v rozhodné době disponoval. Výpověď této utajené svědkyně je navíc v souladu s výpovědí spoluobžalovaného N. Přitom důvody, proč by spoluobžalovaný úmyslně nepravdivě vypovídal v neprospěch stěžovatele, jsou pouhými spekulacemi a nemají oporu v provedených důkazech. Pochybení nebylo podle vrchního soudu shledáno ani v právní kvalifikaci tohoto skutku. Stěžovatel se nepochybně pod pohrůžkou násilí zmocnil cizí věci. Zvlášť nebezpečná recidiva podle §41 odst. 1 tr. zákona vyplývá nejen z citovaného odsouzení Městským soudem v Praze, ale i z dalšího odsouzení Obvodním soudem pro Prahu 10. V uvedeném případě byl totiž stěžovatel uznán vinným mimo jiné trestným činem krádeže podle §247 odst. 3 tr. zákona, platného v roce 1992, na který bylo pamatováno sazbou 2 roky až 8 let. Podle §41 odst. 2 tr. zákona je zvlášť závažným trestným činem pro účely zvlášť nebezpečné recidivy úmyslný trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby 8 let. Tato podmínka tedy byla splněna. Skutečnost, že předchozí odsouzení podstatnou měrou zvyšuje společenskou nebezpečnost jednání obžalovaného má odvolací soud rovněž za prokázanou. Obžalovaný (stěžovatel) se opakovaně dopustil závažné majetkové a z části i násilné trestné činnosti a od výkonu trestu odnětí svobody do spáchání trestné činnosti, pro kterou stojí před soudem nyní, neuplynula doba nijak dlouhá. Je tedy zřejmé, že výkon trestu neměl dostatečně výchovný ani odstrašující účinek.
Vrchní soud dodal, že pokud jde o trestní sazbu za trestný čin loupeže, spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou, ta je podle §234 odst. 1 tr. zákona za použití §42 odst. 1 tr. zákona 7 let a 8 měsíců až 13 let a 4 měsíce. Při úvaze o konkrétní výši trestu u stěžovatele přihlédl odvolací soud na jedné straně k tomu, že se jedná o trest úhrnný, tj. za více trestných činů, a k tomu, že možnost nápravy obžalovaného je velice problematická; oproti tomu však přihlédl také k tomu, že stěžovatel užil pouze pohrůžky násilí a prodavačce ve zlatnictví nijak fyzicky neublížil. Dále měl odvolací soud v patrnosti i ustanovení §36 tr. zákona, podle kterého nesmí uložený trest spolu s dosud nevykonanou částí dříve uloženého trestu přesáhnout hranici patnácti let; obžalovaný stěžovatel od 11. 11. 2004 vykonává zbytek trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, dvou měsíců a 27 dnů. V době rozhodování odvolacího soudu mu tedy zbývalo vykonat méně než čtyři roky trestu odnětí svobody. Ze všech těchto důvodů uložil odvolací soud trest v polovině trestní sazby, který pokládá za odpovídající jak charakteru trestného činu, tak osobě obžalovaného a možnostem jeho nápravy.
K uvedené problematice - ve vztahu ke stěžovatelovým námitkám - se přehledně vyjádřil v odůvodnění svého napadeného usnesení i Nejvyšší soud; ten jako námitku naplňující uplatněný dovolací důvod shledal tvrzení stěžovatele o neexistenci tzv. materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zákona. Nejvyšší soud s odkazem na citované ustanovení uvedl, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ust. §41 odst. 2 tr. zákona pak označuje za zvlášť závažné trestné činy ty, které jsou uvedeny v §62 a také ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let. Smyslem uvedené zákonné úpravy je důraznější postup proti těm pachatelům, na které předchozí výkon trestu odnětí svobody neměl předpokládaný výchovný dopad, neboť opětovně přistupují k páchání velmi závažné trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že uvedená zákonná úprava v případě tohoto typu pachatelů upřednostňuje represivní a ochrannou funkci trestu před jeho výchovným působením na pachatele, je na místě ji použít jen v případech nezbytně nutných, kde formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy jsou naplněny s vysokou intenzitou a lze tudíž dovozovat minimální perspektivu převýchovy pachatele. O takový případ se podle názoru Nejvyššího soudu jedná i v posuzované věci. Naplnění formálních podmínek §41 odst. 1 tr. zák. obviněný nezpochybňoval. Pokud jde o materiální podmínky, i ty byly podle Nejvyššího soudu beze zbytku naplněny. Obviněný stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro velmi závažné delikty - pokus trestného činu vraždy podle tehdy platného §219 tr. zákona, trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákona a další trestné činy. Nejzávažnější z nich spočíval v loupežném přepadení benzinové čerpací stanice, při němž v loupežném úmyslu třikrát vystřelil z bezprostřední blízkosti na čerpadláře, kterého zranil tak, že jen díky lékařské pomoci nedošlo k jeho smrti. Další odsouzení bylo za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 3 písm. b), c) tr. zákona. Nyní je obviněný stěžovatel odsuzován opět pro trestný čin loupeže, spáchaný obdobným způsobem jako v prvním popsaném případě - opět jde o předem naplánované loupežné přepadení s použitím střelné zbraně - tentokrát ovšem v klenotnictví. Fakt, že se trestné činnosti dopustil i v době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž výchovný dopad neměla na něj ani skutečnost, že z posledních 24 let strávil 18 roků ve výkonu trestu odnětí svobody (resp. ve vazbě), tedy na svobodě jen necelých šest let, dovoluje v jeho případě činit závěr, že i materiální podmínky pro užití ust. §41 odst. 1 tr. zákona jsou v posuzovaném případě nesporně splněny. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
K dalším námitkám stěžovatele proti uloženému trestu Nejvyšší soud uvedl, že dovolací důvod podle §265 odst. 1 písm. h) tr. řádu je dán tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Závěr o nepřípustnosti uloženého trestu, resp. jeho uložení mimo zákonnou trestní sazbu se tedy, jak je patrno z citovaného ustanovení, odvíjí od trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným. Stěžovateli byl trest ukládán jako úhrnný podle §35 odst. 1 tr. zákona v rámci trestní sazby nejpřísněji trestného činu loupeže podle §234 odst.1 tr. zákona, zpřísněné ve smyslu ust. §42 odst. 1 tr. zákona. Vzhledem k tomu, že byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zákona, je trest v trvání 11 roků trestem uloženým v rámci zákonné trestní sazby, dopadající na uvedený případ, když trestní sazba činila 7 let a 8 měsíců až 13 let a 4 měsíce. I z pohledu tohoto dovolacího důvodu proto shledal Nejvyšší soud dovolání stěžovatele zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu Nejvyšší soud uvedl, že jeho naplnění mělo podle dovolatele spočívat v tom, že nebylo nijak rozhodnuto o té části jeho odvolání, která směřovala proti výroku o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, spáchaným dne 27. 2. 2002 přepadením klenotnictví v Turnově. I v tomto ohledu shledal Nejvyšší soud dovolání zjevně neopodstatněným. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku. To, že se zabýval i skutkem pod bodem 3. plyne mimo jiné z pasáže odůvodnění na str. 12 rozsudku vrchního soudu, kde se uvádí, proč neshledal námitky obviněného proti této části výroku o vině důvodnými. Tento závěr nemůže být podle Nejvyššího soudu zpochybněn ani tím, že v důsledku zřejmé písařské chyby byl ve výroku rozsudku omylem zaměněn Turnov za Trutnov; v odůvodnění vrchní soud ostatně opakovaně správně uváděl, že se jednalo o Turnov.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít, že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu podrobně vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Určitých drobnějších pochybení, nedůsledností nebo nepřesností v rozsudku se může dopustit kterýkoli orgán veřejné moci; z ústavního pohledu je však zejména nutno brát v úvahu celkový proces a závěry soudů, ze kterých je zřejmé, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo a že ani případná absence těchto pochybení by nemohla na závěrech o vině i o trestu nic podstatného změnit. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak podústavního práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice práva podústavního.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu