ECLI:CZ:US:2008:1.US.60.08.1
sp. zn. I. ÚS 60/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Petrem Pustinou, advokátem se sídlem Říčany u Prahy, Olivova 116, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 24. 1. 2006, čj. 31 E 58/2000 - 115, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, čj. 19 Co 222/2006 - 134, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2007, čj. 20 Cdo 3431/2006 - 147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení shora označeného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud"), kterým byl zamítnut jeho návrh na zastavení výkonu rozhodnutí. Dále požadoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2006, kterým bylo usnesení obvodního soudu potvrzeno a konečně navrhl i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, jimž bylo jeho dovolání odmítnuto.
Podle názoru stěžovatele je exekuční řízení proti němu vedeno protiprávně, neboť svůj závazek vůči oprávněnému K. K. splnil ještě před právní mocí vykonatelného rozhodnutí ve věci samé a exekuční řízení mělo být zastaveno. Podle tvrzení stěžovatele splnil svůj závazek vůči oprávněnému tím, že podle předávacího protokolu ze dne 6. 2. 2000 veškeré vnitřní zařízení prodejny předal J. S., přítelkyni a společnici oprávněného. Za této situace považuje exekuční řízení za bezpředmětné, neboť exekuce byla nařízena již po předání veškerých prostor a investic do nich. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí všech soudů trpí vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci i porušení zákona. Došlo tím k porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 zopakoval předchozí průběh vykonávacího řízení, kde stěžovatel opakovaně podával návrhy na zastavení exekučního řízení. V průběhu druhého řízení o návrhu na zastavení exekuce soud provedl všechny důkazy, které stěžovatel navrhl. V ústavní stížnosti stěžovatel napadl pouze hodnocení důkazů soudy, ale neuvedl, v čem byla jeho základní práva porušena.
Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Nejvyšší soud poukázal na to, že jediné, co stěžovatel soudům v dovolání vytýkal, bylo neobjektivní posouzení některých důkazů, tedy jejich nesprávné hodnocení, což žádným z dovolacích důvodů (§241a odst. 2, 3 OSŘ) napadnout nelze.
Z přiložených rozhodnutí vyplývá, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 4. 2000, čj. 31 E 58/2000 - 9, byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí stěžovatele k uspokojení pohledávky oprávněného. Toto usnesení bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2002, čj. 25 Co 152/2002 -34. Vykonávaným rozhodnutím je platební rozkaz Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 7 C 213/99, který nabyl právní moci dne 10. 11. 1999. Obvodní soud uzavřel, že listiny předložené stěžovatelem neprokazují, že by pohledávka oprávněného zanikla. Stěžovateli se nepodařilo prokázat, že by mezi ním a oprávněným došlo k uzavření jakékoliv dohody ohledně zániku vzájemných závazků. Stěžovatel rovněž neprokázal, že by oprávněný měl proti němu pohledávku, která by byla způsobilá započtení.
Městský soud v Praze usnesení obvodního soudu potvrdil. Stěžovatel sice poukázal na skutečnost, že předal zařízení a vybavení prodejny J. S., avšak tím svoji povinnost vůči oprávněnému nesplnil. Nabídnuté důkazy neobsahují žádný dostatečně určitý projev vůle oprávněného, stěžovatele ani zúčastněné další osoby, ze kterého by bylo možno dovodit, že by, po vydání titulu pro výkon rozhodnutí, došlo ke splnění závazku povinným, k započtení pohledávky či k jinému způsobu jejího zániku.
Shora označeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. Stěžovatel totiž nepředložil žádné argumenty pro prokázání skutečnosti, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. K závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání uvedených.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá pouze nesprávné hodnocení některých důkazů ze strany obecných soudů a spatřuje v tom porušení svých základních práv. Uvádí v ní stejné argumenty, které uvedl již v odvolání i dovolání. V jakém směru porušil jeho základní práva soud dovolací, stěžovatel neuvedl.
K námitkám stěžovatele proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování právních závěrů je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla stanovená pro hodnocení důkazů v ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se tedy nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy by dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Takováto situace nebyla v přezkoumávané věci zjištěna.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Soudy obou stupňů provedly celou řadu důkazů, na základě jejich volného hodnocení dospěly k právním závěrům, které řádně odůvodnily. Skutečnost, že obecné soudy rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94) .
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu