ECLI:CZ:US:2008:1.US.624.08.1
sp. zn. I. ÚS 624/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti P. T., zastoupeného Mgr. Janem Valihrachem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Žižkova 13, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2008, čj. 22 Cm 44/2003-106, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a společnosti BHV TRUCK, spol. s. r. o., se sídlem Tábor, Měřická 2868, IČ 42407249, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo porušeno jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud z přiloženého rozhodnutí zjistil, že usnesením ze dne 24. 1. 2008, čj. 22 Cm 44/2003-106, Krajský soud v Brně zastavil odvolací řízení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok o zastavení odvolacího řízení se opíral o §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“): stěžovatel byl částečně osvobozen od soudních poplatků, avšak vzhledem k tomu, že zbylou část nezaplatil, soud řízení podle citovaného ustanovení zastavil. Stěžovatel byl zároveň výslovně poučen o možnosti podat proti tomuto usnesení odvolání.
Ústavní stížnost není přípustná.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány procesní předpoklady nezbytné pro její věcné projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), včetně podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, uvedené v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li navrhovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud ve světle výše naznačených úvah konstatuje, že ústavní stížnost je nepřípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. V dané věci směřuje ústavní stížnost proti usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo odvolací řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku; byť jde o usnesení o zastavení odvolacího řízení, jedná se přesto bez jakýchkoliv pochybností o usnesení soudu I. stupně (srov. též §3 odst. 2 zákona o soudních poplatcích). Proti tomuto usnesení je přípustný řádný opravný prostředek (odvolání), což bylo ostatně výslovně uvedeno v poučení k tomuto rozhodnutí („Proti tomuto usnesení lze podat odvolání do 15 dnů ode dne jeho doručení k Vrchnímu soudu v Olomouci prostřednictvím Krajského soudu v Brně.“). Stěžovatel tak měl možnost obrátit se na Vrchní soud v Olomouci s odvoláním. Napadá-li však místo toho ústavní stížností prvostupňové rozhodnutí krajského soudu, nevyčerpal všechny možnosti, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a ústavní stížnost je z tohoto důvodu nepřípustná.
Na základě výše uvedených skutečností soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj