ECLI:CZ:US:2008:1.US.631.06.1
sp. zn. I. ÚS 631/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Praha 2, Krkonošská 16/2001, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 601/2006, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 7 To 149/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 4/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností A. R. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR a rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") pro porušení čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 5 a čl. 12 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace"). Současně požádala, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Shora uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl zrušen, ve výroku o trestu, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2003, sp. zn. 43 T 4/2003 (dále též "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle ustanovení §222 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), který spáchala tím, že z nezjištěné příčiny fyzicky napadla vyhazovacím nožem zvaným "motýlek" poškozeného E. S. (dále jen "poškozený") a způsobila mu řeznou ránu vpředu a vpravo na krku délky asi 10 cm, bodnou ránu v levé srdeční krajině s bodným poraněním osrdečníku a levé srdeční komory a bodnou ránu v oblasti pupku. Poškozený musel být v důsledku zranění okamžitě operován. Za to byla odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zkušební dobou pěti let. Odvolací soud, na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, věc znovu projednal a rozhodl o odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze, podaném v neprospěch stěžovatelky, a o odvolání stěžovatelky tak, že výše označený rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu a stěžovatelku, při nezměněném výroku o vině, odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdila, že obecné soudy nerespektovaly právní názor Ústavního soudu obsažený v nálezu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04. Odvolací soud vyhodnotil všechny ve věci provedené důkazy v její neprospěch a uvěřil verzi uváděné poškozeným, která je nepravděpodobná. Soud nenašel žádný uspokojivý důvod, kterým by bylo možno logicky a uspokojivě vysvětlit její počínání, které mělo spočívat v tom, že bez zjevné příčiny přešla od pokojné zábavy s poškozeným k útoku nožem. Nejvyššímu soudu ČR vytkla, že se nezabýval motivací činu a potažmo úmyslným zaviněním. Soudy ignorovaly skutečnost, že poškozený svým jednáním zaútočil na osobní důstojnost, bezpečnost a nedotknutelnost stěžovatelky tím, že ji s použitím fyzické síly nutil k jednání, které jí nevyhovovalo, s pravděpodobným cílem dosáhnout pohlavního styku. Porušení práva na spravedlivý proces spatřovala v tom, že odvolací soud věc nevrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, ale rozhodl sám, přičemž doplnění dokazování, s cílem objasnění příčin (úmyslnosti) jednání stěžovatelky, nahradil pouhými spekulacemi.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádřil Nejvyšší soud ČR a odvolací soud, které odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, na základě jakých důkazů byla stěžovatelka uznána vinnou, za současného respektování názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, kdy stranou nezůstala ani otázka motivace činu.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Po konfrontaci tvrzení a námitek stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí a obsahem spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 43 T 4/2003, dospěl Ústavní soud k závěru že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je argument, že obecné soudy nerespektovaly závazný právní názor Ústavního soudu, vyslovený nálezem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, ve věci stěžovatelky.
V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že mezi zjištěným skutkovým stavem, vyjádřeným ve skutkové větě napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 7 To 174/2003, a právním posouzením skutku podle právní věty je evidentní nesoulad. Na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví, stěžovatelka byla označeným rozsudkem vrchního soudu, jako soudu odvolacího, uznána vinnou pokusem trestného činu vraždy, aniž odvolací soud jakýmkoliv způsobem změnil či doplnil znění tzv. skutkové věty výroku o vině. Podstatou tohoto nesouladu bylo, že v žádné části popisu skutku ve výroku o vině neměl oporu základní zákonný znak charakterizující subjektivní stránku pokusu trestného činu vraždy. Skutková věta napadeného rozsudku popisovala zcela jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností pouze znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví. Odůvodnění kvalifikace jednání stěžovatelky jako pokusu trestného činu vraždy považoval Ústavní soud za nedostatečné a nemohl je akceptovat z pozice ústavněprávních garancí spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Výrok o vině stěžovatelky byl z tohoto pohledu nepřezkoumatelný. Proto bylo zrušeno usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 4 Tdo 951/2004, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 20. 4. 2004 ve věci sp. zn. 7 To 174/2003.
Z odůvodnění nyní napadených rozhodnutí je nesporné, že vrchní soud, po zrušení svého předchozího rozhodnutí shora citovaným nálezem, se s tímto závazným právním názorem nedostal do rozporu. V souladu s názorem Ústavního soudu doplnil dokazování, zabýval se všemi spornými momenty případu, odůvodnil, proč nebylo jednání stěžovatelky považováno za jednání v nutné obraně (což svým způsobem konstatovala i samotná stěžovatelka), vypořádal se i s otázkou subjektivní stránky (motivací) jednání stěžovatelky a důsledně se zabýval i otázkou trestu. Jeho úvahy ještě podrobněji rozvedl Nejvyšší soud ČR v odůvodnění svého rozhodnutí o dovolání.
Stěžovatelka z nálezu sp. zn. II. ÚS 460/04, nesprávně vyvodila, že Ústavní soud tímto nálezem jednoznačně předurčil celkový výsledek řízení. Nic obdobného však z tohoto nálezu vyčíst nelze. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Praze a následně i Nejvyšší soud ČR při svém rozhodování respektovaly závěry dané zmíněným nálezem, neporušily žádné základní právo stěžovatelky. V souladu s citovaným nálezem uznaly stěžovatelku vinnou trestným činem ublížení na zdraví. Extrémní nesoulad mezi popisem skutku a jeho právní kvalifikací v tomto rozhodnutí, na rozdíl od rozhodnutí původního, není dán.
K námitkám, že nebylo přihlédnuto k reportáži TV Nova a k porušení ustanovení §20 odst. 1 TrŘ tím, že nebylo vedeno společné řízení, se vyjádřil Ústavní soud již ve shora citovaném nálezu, kde se ztotožnil s odůvodněním neopodstatněnosti těchto námitek, kterými se dostatečně zabýval Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 4 Tdo 951/2004. Od tohoto názoru nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti stěžovatelky nemá vliv na další, ve věci paralelně probíhající řízení (obnova řízení u Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 217/2007, a přezkum podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona, vedený u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 NZZ 85/2007), neboť úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti. Není tudíž povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, k němuž jsou povolány právě orgány činné v trestním řízení (obecné soudy, státní zastupitelství a policejní orgány), s přihlédnutím k ústavně zaručeným právům dotčených osob.
Pro odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí nebyly shledány věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu