ECLI:CZ:US:2008:1.US.637.07.1
sp. zn. I. ÚS 637/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. T., zast. Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem U Výstaviště 9/229, Praha 7, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8.12.2006, č.j. 6 Co 2826/2006-316, a proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 10.5.2006, č.j. 8 C 624/2003-278, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a R. K., zast. JUDr. Jiřím Duškem, advokátem, sídlem Velké nám. 2, Písek, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k souboru nemovitostí v kat. úz. Jetětice. Uvedl, že rozsudkem okresního soudu bylo spoluvlastnictví zrušeno, nemovitosti byly přikázány do vlastnictví žalobkyně (sc. vedlejší účastnice) s povinností vyplatit mu částku 600 000,- Kč. Protože nesouhlasil s výší přiznané náhrady (polemizoval se závěry znalců a namítal, že soudy nepřihlédly k závěrům komise znalců), napadl rozsudek soudu I. stupně odvoláním, v němž poukazoval na nedostatky při zjišťování výše přiměřené náhrady; krajský soud jeho důvody neuznal za oprávněné a prvostupňový rozsudek potvrdil. Výši přiznaného hodnotového ekvivalentu považuje stěžovatel za rozpornou se stanoviskem Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 102/94, protože doložil, že by - dle nabídky realitních kanceláří - měl obdržet částku 900 000,- Kč. Nepřiznáním přiměřené náhrady, která odpovídá reálné hodnotě spoluvlastnického podílu, bylo podle jeho názoru postupem obou soudů porušeno ústavní právo dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rovněž mělo dojít k porušení ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, protože je v rozporu s právem na spravedlivý proces, pokud mu byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. ÚS 228/04 považuje rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví za tzv. judicium duplex, když je takové rozhodnutí vydáváno ve prospěch obou spoluvlastníků, neboť oběma se dostává stejné majetkové hodnoty, a nelze z toho důvodu usuzovat na úspěch či neúspěch v řízení toho kterého účastníka.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 11 odst. 4:
Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Krajský soud považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, protože stěžovatel nebyl na svých právech zkrácen, přičemž odkázal na právní závěry uvedené v napadeném rozsudku a reagoval na zhodnocení závěrů komise znalců. Na své právní závěry odkázal i pokud jde o náklady řízení před soudem prvního stupně (přiznané vedlejší účastnici pouze ve výši jedné poloviny) a náklady řízení odvolacího. Krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Okresní soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění rozsudku; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastnice považuje ústavní stížnost na nepřípustnou, protože stěžovatel nepodal proti rozsudku krajského soudu dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. K vlastní ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími nemohlo dojít k porušení práva na přiměřenou náhradu, protože hodnota vypořádávaných nemovitostí byla zjištěna znaleckými posudky, které se stěžovatel pokusil diskvalifikovat. Navrhla, aby stěžovatelův návrh byl - nebude-li odmítnutý jako nepřípustný - nálezem zamítnutý jako nedůvodný.
S přihlédnutím k obsahu a stručnosti vyjádření obecných soudů a vedlejší účastnice, která neobsahují žádné nové relevantní skutečnosti, nebylo třeba tato vyjádření zasílat stěžovatelce k případné replice.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 8 C 624/2003 Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnice se žalobou doručenou soudu 1.7.2003 domáhala zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu a dvou pozemků v kat. úz. Jetětice; navrhovala, aby soud nemovitosti přikázal do jejího vlastnictví za přiměřenou náhradu určenou soudem. Stěžovatel s návrhem nesouhlasil, ústního jednání se bez omluvy nezúčastnil. Okresní soud rozsudkem ze dne 18.2.2004, č.j. 8 C 624/2003-46, návrhu vyhověl a stanovil přiměřenou náhradu ve výši 295 000,- Kč (jako jedné poloviny tržní ceny nemovitostí určených znalcem). Stěžovatel tento rozsudek napadl odvoláním, krajský soud shledal existenci odvolacích důvodů a usnesením ze dne 4.11.2004, č.j. 6 Co 1302/2004-86, prvostupňový rozsudek zrušil, konkrétně pro nesplnění poučovací povinnosti podle §118a odst. 1 obč. soudního řádu a pro pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, v němž chybí bližší logické zdůvodnění o tržní ceně nemovitostí. Soud I.stupně vyzval znalce k doplnění posudku, znalec nově stanovil obvyklou hodnotu nemovitostí částkou 1 232 000,- Kč. Stěžovatel k posudku formuloval řadu námitek a poukazoval na nevěrohodnost znalce, když v rozmezí dvou let stanovil tak rozdílné obvyklé hodnoty. Vedlejší účastnice setrvala na svém stanovisku, byla ochotna vyplatit náhradu podle nového znaleckého posudku, stěžovatel navrhoval vypořádání podle zák. o vlastnictví bytů. Stěžovatel dalším podáním navrhoval zpracování revizního znaleckého posudku, poukazoval na skutečnosti, že sám má zájem na přikázání nemovitostí do vlastnictví vedlejší účastnice, že spornou je jen výše náhrady; předložil též další znalecký posudek (zpracovaný na základě jeho objednávky), podle něhož činí obvyklá hodnota nemovitostí 1 788 600,- Kč. Okresní soud jmenoval dalšího znalce, podle něho se obvyklá cena (tj. dosažitelná tržní cena) pohybovala v rozmezí 1 200 000,- až 1 320 000,- Kč, za pravděpodobnější pokládal dolní hranici. Po dalších ústních jednání, včetně výslechu v pořadí druhého znalce, rozhodl ve věci okresní soud rozsudkem ze dne 10.5.2006, nemovitosti opětovně přikázal vedlejší účastnici a uložil jí povinnost zaplatit náhradu ve výši 600 000,- Kč. Úspěšné vedlejší účastnici přiznal jednu polovinu nákladů řízení, a to ve smyslu §150 obč. soudního řádu, přitom za důvody aplikace tohoto ustanovení považoval okolnost, že nedosažení dohody bylo způsobeno oběma stranami. Stěžovatel podal znovu odvolání, v něm brojil jak proti výši náhrady, tak proti rozhodnutí o nákladech řízení. Krajský soud rozsudkem ze dne 8.12.2006, č.j. 6 Co 2826/316, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení. V odůvodnění zdůraznil, že dosavadní důkazní řízení pokládá za správné, i pokud jde o ocenění předmětných nemovitostí (posuzoval též výtky komise znalců proti posudku a respektoval jejich objasnění). Zabýval se i rozhodnutím o nákladech řízení, uvedl, že není přesvědčen o tom, že byly dány důvody pro použití §150 obč. soudního řádu (přitom vedlejší účastnice byla ve sporu úspěšná, neboť byla ochotna zaplatit stěžovaeli částku určenou soudem), protože se však vedlejší účastnice neodvolala, nemohl jí přiznat náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně v plné výši.
III.
Po seznámení s předloženými podklady Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovy námitky ke stanovení přiměřené náhrady za jeho spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech. Je přitom zřejmé, že přiměřená náhrada musí vyjadřovat hodnotový ekvivalent vyjádřený v penězích, který umožňuje obstávání obdobné věci, jaká byla představována podílem spoluvlastníka (viz stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 102/94, který lze považovat za průlomový ve sporech vedoucích ke druhému ze způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví podle §142 odst. 1 obč. zákoníku). Otázka výše přiměřené náhrady je otázkou odbornou, k níž soud zpravidla nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Důkaz znaleckým posudkem, včetně případného slyšení znalce, je soud oprávněn hodnotit podle §132 občanského soudního řádu, čili především podle zásady volného hodnocení důkazů. Hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Z obsahu napadených rozhodnutí i ze spisu okresního soudu lze zjistit, že obecné soudy se při hodnocení závěrů znalců těmito pravidly bezezbytku řídily a v jejich smyslu se vypořádaly i s jednotlivými námitkami stěžovatele. Proto Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy nezasáhly určením výše náhrady do stěžovatelova majetku a za jeho spoluvlastnický podíl mu připadla přiměřená náhrada.
Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, dlužno podotknout, že podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k porušení tohoto práva teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, stěžovatel spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v uložení mu povinnosti nahradit náklady řízení. Není pochyb o tom, že vedlejší účastnice byla ve sporu úspěšná, soudy jejímu návrhu vyhověly a průběh řízení dokládá, že to byl stěžovatel, který řadou svých námitek, jen zčásti oprávněných, oddaloval konečné řešení sporu, tj. vypořádání podílového spoluvlastnictví.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu