ECLI:CZ:US:2008:1.US.638.05.1
sp. zn. I. ÚS 638/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky Alpine stavební společnost CZ, a. s., se sídlem Jiráskova 613/13, 757 43 Valašské Meziříčí zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Vítkova 23, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2006, č. j. 29 Odo 54/2006-3706, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8 2005, č. j. 1 Ko 368/2005-1766, 1 Ko 456/2005, a proti usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004 č. j. 89 K 35/2003-399, č. j. 89 K 35/2003-403 a ze dne 22. 11. 2004 č. j. 89 K 35/2003-409, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 12. 6. 2006, napadla stěžovatelka všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a tvrdí, že jimi, zejména však napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svých základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že obecné soudy (stěžovatelka má v tomto smyslu na mysli usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004 č. j. 89 K 35/2003-409, a jeho poučení o opravném prostředku, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8 2005, č. j. 1 Ko 368/2005-1766, 1 Ko 456/2005, o odmítnutí odvolání) porušily práva účastníků konkursního řízení tím, že jim odepřely právo se odvolat proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o založení, změně či zániku práv účastníků.
Stěžovatelka - k dosavadnímu průběhu konkursního řízení úpadce-společnosti UNO-CENTER, s. r. o., v němž zaujímá procesní postavení konkursního věřitele - uvádí, že dne 14. 7. 2004 byl rozhodnutím pod sp. zn. 89 K 35/2003 na majetek výše označené společnosti (dále jen "úpadce") prohlášen konkurs. Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 11. 2004, č. j. 89 K 35/2003-399, vydal souhlas s prodejem nemovitostí z konkursní podstaty úpadce mimo dražbu a současně stanovil podmínky jejich prodeje. Zveřejněné zkrácené znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004, č. j. 89 K 35/2003-403, však není podle tvrzení stěžovatelky v souladu se zněním usnesení č. j. 89 K 35/2003-399, neboť byla údajně "vypuštěna" poslední část věty uvedená pod bodem 2) výroku, "popř. za účasti notáře". Právní relevanci vypuštění části bodu ad 2) spatřuje stěžovatelka v tom, že v době vydání předmětného usnesení (stejně jako v době podání ústavní stížnosti) nebyl ustanoven věřitelský výbor.
Stěžovatelka dále nesouhlasí ani s obsahem usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2004 č. j. 89 k 35/2003-409, které mělo podle ustanovení §164 o. s. ř. "opravit" usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004 č. j. 89 K 35/2003-399, a to z toho důvodu, že posledně uvedené rozhodnutí prý "vypustilo" z výroku II. usnesení text pod bodem 4 a 6.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizuje s názorem Vrchního soudu v Praze (obsaženým v odůvodnění jeho usnesení), jakož i s odmítnutím dovolání Nejvyšším soudem, a zdůrazňuje, že podle jejího přesvědčení "není možné měnit výrokovou část jakéhokoli usnesení formou opravy chyb v psaní, zejména jedná-li se o změnu ve vypuštění dvou podstatných podmínek uložených správci konkursní podstaty pro prodej majetku z konkursní podstaty".
Závěrem stěžovatelka (v podání ze dne 14. 6. 2006) uvedla, že dne 15. 11. 2005 podala současně s dovoláním k Nejvyššímu soudu také ústavní stížnost. Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2006, č. j. 29 Odo 54/2006-3706, dovolání zamítl [Poznámka: správně má být (pro nepřípustnost) odmítl]. Stěžovatelka tedy všechny opravné prostředky vyčerpala.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2004, č. j. 89 K 35/2003-399, rozhodl označený soud o návrhu správce konkursní podstaty úpadce na prodej mimo dražbu tak, že vyslovil souhlas, aby tam jmenovaný správce konkursní podstaty prodal mimo dražbu z konkursní podstaty úpadce majetek uvedený ve výroku I. pod body A) až H) předmětného usnesení, za podmínek vymezených ve výroku II. Ve výroku pod bodem III. výroku uložil soud správci povinnost podávat soudu a věřitelskému orgánu nejméně jedenkrát za tři měsíce zprávy o průběhu a postupu zpeněžování majetku úpadce. Důvodem vyslovení souhlasu soudu s návrhem správce konkursní podstaty úpadce je podle znaleckého posudku potřeba provedení zabezpečovacích prací k odvrácení hrozících škod jak na rozestavěné stavbě, tak i na celém staveništi, na které nejsou v konkursní podstatě finanční prostředky. Tento postup zvolil Městský soud v Praze jako mimořádné opatření ještě před svoláním schůze věřitelů a před volbou věřitelského výboru (§27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZKV"). Soud v této konkursní věci postupoval podle ustanovení §12 odst. 2 ZKV. Podle připojeného poučení není odvolání proti tomuto rozhodnutí přípustné (§66b odst. 2 ZKV).
Usnesením ze dne 22. 11. 2004 č. j. 89 K 35/2003-409 Městský soud v Praze opravil (§164 o. s. ř.) usnesení Městského soudu ze dne 12. 11. 2004 č. j. 89 K 35/2003-399 ve výroku II., ve kterém vypustil bod 4 a 6. I v tomto usnesení soud poučil účastníky o nepřípustnosti odvolání proti tomuto rozhodnutí.
Odvolání stěžovatelky a dalšího konkursního věřitele proti výše uvedeným usnesením Městského soudu v Praze Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2005 č. j. 1 Ko 368/2005-1766, 1 Ko 456/2005 odmítl [§218 písm. c) o. s. ř.]. Odvolací soud se zabýval zejména přípustností odvolání proti napadeným usnesením. Dovodil, že napadené usnesení náleží svou povahou mezi rozhodnutí soudu, která jsou učiněna při výkonu dohlédací činnosti podle ustanovení §12 ZKV, proti kterým není podle ustanovení §66b odst. 2 ZKV odvolání přípustné. I když usnesení městského soudu ze dne 22. 11. 2004 je odůvodněno jako usnesení "opravné" ve smyslu ustanovení §164 o. s. ř., posoudil odvolací soud předmětné usnesení rovněž jako vydané při výkonu dohlédací činnosti soudu, kterým byly změněny podmínky prodeje mimo dražbu již dříve stanovené a poučení o nepřípustnosti opravného prostředku je i u tohoto rozhodnutí správné.
Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o němž rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 3. 2006 č. j. 29 Odo 54/2006-3706. Dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné. Konstatoval, že stěžovatelka opřela tvrzení o přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku o zásadní právní význam usnesení odvolacího soudu po právní stránce, přestože dovolání v předmětné věci není přípustné, protože se nejedná o žádný z případů uvedených v ustanovení §237 až 239 o. s. ř. Dovolání však nemůže být přípustné ani z jediného v úvahu přicházejícího ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť chybí splnění předpokladu, že se jedná o potvrzující usnesení ve věci samé. Dovolací soud poukázal na svoji v této otázce konstantní judikaturu, která shodně dospívá k závěru, že usnesení soudu prvního stupně, kterým je správci konkursní podstaty úpadce udělen souhlas s prodejem konkrétního majetku náležejícího do konkursní podstaty mimo dražbu, není usnesením ve věci samé, ale jedná se (ve shodě se závěrem odvolacího soudu) o rozhodnutí vydané v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu (§12 ZKV), proti němuž není odvolání přípustné (§66b odst. 2 ZKV).
III.
Ústavní soud přezkoumal obsah námitek stěžovatelky proti napadeným rozhodnutím, avšak přisvědčit jim nemůže.
Podle ustanovení §27 odst. 2 ZKV je možné uskutečnit prodej majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce mimo dražbu jen se souhlasem soudu a na návrh správce konkursní podstaty. Soudní judikatura považuje souhlas soudu vyslovený formou usnesení za rozhodnutí, v němž se odráží všeobecná dohlédací činnost soudu na probíhající konkursní řízení (§12 ZKV), jíž příslušný soud formou svých rozhodnutí a jiných opatření jednak "koriguje" činnost správce konkursní podstaty, jednak - a to především - směřuje konkursní řízení k naplnění jeho účelu (§1 odst. 1 ZKV) a cíle (§2 odst. 3 ZKV).
Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 28. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 47/02, usnesení, jímž soud dal (ve smyslu ustanovení §27 odst. 2 ZKV) správci konkursní podstaty souhlas k úkonům nezbytným ke zpeněžení majetku úpadce a stanovil postup v takovém řízení, není rozhodnutím ve věci samé. Proto za použití zvláštních procesních pravidel uvedených v ustanovení §66b odst. 2 ZKV nelze předmětná usnesení napadnout odvoláním. Jestliže tak stěžovatelka přesto učinila, postupoval Vrchní soud v Praze zcela správně, pokud je napadeným usnesením ze dne 29. 8. 2005 č. j. 1 Ko 368/2005-1766, 1 Ko 456/2005 jako nepřípustné odmítl [§218 písm. c) o. s. ř.].
Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze pochybovat o tom, že ústavní stížností napadená usnesení Městského soudu v Praze byla označeným soudem vydána v rámci výkonu jeho dohlédací činnosti; z jeho zákonného rámce jak svým obsahem, tak i formou, nevybočila, a to ani v těch případech, v nichž dalšími usneseními Městský soud v Praze upravil podmínky, za nichž měl správce konkursní podstaty uskutečnit prodej majetku úpadce mimo dražbu.
Vzhledem k tomuto právnímu stavu se již Ústavní soud ostatními námitkami stěžovatelky nezabýval, neboť nejsou relevantní.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatelka dovolává, žádným z napadených rozhodnutí zjevně porušena nebyla. To se týká i napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Stejně rozhodl Ústavní soud ve shodné věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 459/06.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu