ECLI:CZ:US:2008:1.US.649.08.1
sp. zn. I. ÚS 649/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky U. N. E., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Brno, Příkop 8, proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku -Místku ze dne 5. 9. 2007, čj. 1 Nt 1202/2007 - 16, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, čj. 39 To 67/2007 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti navrhla zrušení usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 9. 2007, čj. 1 Nt 1202/2007 - 16, kterým byl zamítnut její návrh na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 1 T 172/2005, a dále navrhla zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 11. 2007, čj. 39 To 67/2007 - 26, kterým byla její stížnost proti výše uvedenému usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku zamítnuta.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že soudy obou stupňů, jako orgány veřejné moci, porušily její základní právo, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Napadená rozhodnutí považuje za nezákonná. Neměla být uznána vinnou z trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, protože rozhodnutí, které měla údajně mařit, dosud nenabylo právní moci. Jedná se o rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 24. 6. 2004, čj. SCPP-6-5/OV-VII-2004, které jí nebylo nikdy řádně doručeno. Vzhledem k tomu, že se jedná o rozhodnutí, vůči kterému se stěžovatelka měla dopustit předmětného trestného činu, měly soudy obou stupňů věnovat pozornost způsobu doručení tohoto rozhodnutí stěžovatelce a měly se řádně vypořádat s jejími námitkami uvedenými v návrhu a v odvolání. Stěžovatelka je přesvědčena, že skutečnost, že předmětné správní rozhodnutí nebylo stěžovatelce nikdy správně doručeno, nebyla soudu v době rozhodování formou trestního příkazu známa, a jedná se tedy o skutečnost, která sama o sobě může odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.
Z usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 5. 9. 2007, čj. 1 Nt 1202/2007 - 16, Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení ve věci sp. zn. 1 T 172/05 byl zamítnut. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a odsouzena k trestu vyhoštění z území České republiky ve výměře 3 let a 6 měsíců. Toto rozhodnutí jí bylo doručeno 24. 3. 2004 a nabylo právní moci dne 6. 4. 2004. Návrh na povolení obnovy podala stěžovatelka dne 10. 7. 2007 z důvodu, že správní vyhoštění jí nebylo nikdy doručeno a tato skutečnost nebyla soudu v době rozhodování známa. Pokud by tuto skutečnost soud znal, nemohl by ji uznat vinnou, neboť správní rozhodnutí o vyhoštění nenabylo právní moci.
Okresní soud ve věci nařídil veřejné zasedání a k důkazu si vyžádal nejen původní trestní spis sp. zn. 1 T 172/2005, ale i správní spis Oddělení cizinecké policie Přerov a vyslechl jako svědka vedoucího Oddělení cizinecké policie Přerov. Soud tak prověřoval původně nezpochybněné otázky, tj. zda podkladové rozhodnutí o správním vyhoštění nabylo právní moci. Zjistil, že se stěžovatelkou bylo, dne 24. 6. 2004, zahájeno správní řízení ve věci udělení správního vyhoštění poté, co téhož dne podala u cizinecké policie vysvětlení ke zjištěnému nedostatku jejího prošlého víza. Podané vysvětlení, převzetí sdělení o zahájení správního řízení a protokol účastníka správního řízení potvrdila svým podpisem. Rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno téhož dne, tj. 24. 6. 2004. V jeho pravém horním rohu na první straně je opatřeno podpisem, který stěžovatelka potvrdila jako svůj vlastní. V souladu s rozhodnutím o správním vyhoštění byly stěžovatelce její cestovní doklady opatřeny výjezdním příkazem. Svědek podrobně popsal průběh správního řízení se stěžovatelkou. Jednoznačně potvrdil, že pokud byla přítomna při správním řízení, správní rozhodnutí jí bylo předáno v den jeho vydání a její podpis se objevil na rozhodnutí. V tomto konkrétním případě stěžovatelka převzala rozhodnutí dne 24. 6. 2004.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě byla stížnost stěžovatelky proti shora označenému usnesení okresního soudu zamítnuta. Zmíněný soud druhého stupně dospěl k závěru, že okresní soud důvodně rozhodl negativním výrokem a zamítl návrh stěžovatelky na povolení obnovy řízení a v odůvodnění rozhodnutí dostatečně rozvedl důvody, které jej k tomuto rozhodnutí vedly. Krajský soud zopakoval dosavadní průběh řízení, uvedl, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že se na českém území zdržuje neoprávněně a že jí bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění s dobou platnosti na dva roky. Proti tomuto usnesení se neodvolala. Sama uvedla, že se po celou dobu před policií skrývala z obavy, že bude z České republiky vyhoštěna. Poté byla uznána vinnou trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí a odsouzena k trestu vyhoštění z území České republiky ve výměře tří let a šesti měsíců. Bylo tak prokázáno, že stěžovatelce bylo rozhodnutí o správním vyhoštění řádně doručeno. Okresní soud tak stěžovatelku důvodně uznal vinnou z trestného činu na základě rozhodnutí, které řádně nabylo právní moci.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti lze poznamenat, že jsou v podstatě totožná s námitkami, které již uplatnila v předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy podrobně zabývaly. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance v systému obecného soudnictví, což však Ústavnímu soudu nepřísluší. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, nalezne-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Po přezkoumání ústavnosti řízení před obecnými soudy dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu