ECLI:CZ:US:2008:1.US.676.08.1
sp. zn. I. ÚS 676/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Staňkem, advokátem se sídlem Brno, Kuřimská 42, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, čj. 52 T 5/2006 - 2023, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 To 69/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 3 Tdo 38/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 3. 2007, čj. 52 T 5/2006 - 2023, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 tr. zákona a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání deseti let a šesti měsíců. Dále požadoval zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 8. 2007, sp. zn. 5 To 69/2007, který rozsudek krajského soudu částečně zrušil ve výrocích o vině, o trestech i o způsobu jejich výkonu a ve výrocích o náhradě škody. Stěžovatel se rovněž domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
Stěžovatel poukázal na skutečnost, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Této trestné činnosti se měl dopustit tím, že jako finanční poradce a obchodní zástupce KTP Quantum, a. s., pod nepravdivou záminkou zhodnotit finanční prostředky, vylákal od poškozených svěřené prostředky s úmyslem použít je pro vlastní potřebu a ve lhůtě splatnosti je nevrátit. Stěžovatel nezpochybnil skutečnost, že došlo k uzavření smluv a k převzetí finančních částek tak, jak je uvedeno v popisu jednotlivých skutků napadených rozsudků, ale popřel, že by tak činil v podvodném úmyslu peníze vylákat, nevrátit a ponechat si je pro osobní potřebu. Obecným soudům obou stupňů se snažil vyložit, za jakých okolností a proč peníze od občanů přijímal, jaké měl úmysly a proč se tyto úmysly zhatily. Obdobně argumentoval i v dovolání, ale žádný ze soudů jeho vysvětlení neakceptoval. Proto se obrátil na Ústavní soud.
V další části ústavní stížnosti stěžovatel zopakoval svoji argumentaci, kterou uvedl již v odvolání i dovolání, kde vysvětluje, z jakých pohnutek a jakým způsobem nakládal s penězi klientů společnosti KTP Quantum, a. s. Zdůrazňuje, že neměl s penězi podvodné úmysly, že získané peníze měl v úmyslu klientům společnosti vrátit a hledal řešení, jak tuto situaci zvládnout. Věřil, že obratným investováním dostane chybějící peníze zpět, ale naopak o peníze přišel. Dále poukázal na skutečnost, že nesouhlasí s výpočty obou soudů, podle nichž způsobil škodu ve výši cca 49 milionů korun. Soudy připustily pouze vrácení částky 1,7 milionů korun a jen jako náhradu škody. Ve skutečnosti stěžovatel vrátil poškozeným v hotovosti mnohem více peněz, což u soudu připustili i někteří klienti. Podle svých výpočtů stěžovatel vrátil poškozeným 15 622 143,-- Kč.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel zejména v nesprávné právní kvalifikaci, neboť jeho jednání nemělo být posouzeno jako podvod, ale jako porušování povinnosti při správě cizího majetku. Tento trestný čin stěžovatel přiznává. V důsledku nesprávné právní kvalifikace byl přeceněn stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání a trest kratšího trvání by podle stěžovatele lépe splnil účel trestu. V důsledku chybných úvah nevěnovaly obecné soudy dostatečnou pozornost otázce, zda byla prokázána i subjektivní stránka žalovaného trestného činu. Obecné soudy dovodily, že úmysl stěžovatele prokázán byl, aniž se však blíže zabývaly důkazní situací. Stěžovatel zdůraznil, že v podvodném úmyslu nejednal. Stěžovateli brání v tom, aby svým závazkům vůči poškozeným dostál, jen skutečnost, že je ve výkonu trestu. Je jen bankrotář, ale nikoli podvodník. Shora označenými rozhodnutími obecných soudů tak byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze shora označeného usnesení Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto. V odůvodnění usnesení, po zrekapitulování výsledků dosavadního řízení a obsahu dovolání stěžovatele, soud uvedl, že v dovolání stěžovatel uváděl stejné argumenty, které uplatnil již před oběma soudy nižšího stupně, kde podrobně popsal svůj vztah ke společnosti KTP Quantum, a. s., i své pohnutky a motivy, které jej k jednání, pro něž je stíhán, vedly. Nejvyšší soud konstatoval, že pokud stěžovatel poukázal na nekorektní činnost společnosti KTP Quantum, a. s., na soudy nesprávně zjištěnou výši způsobené škody i na jeho snahu dalšími investicemi překlenout uvedené problémy a poškozeným vrátit jejich investice, je zřejmé, že tyto námitky směřují do oblasti učiněných skutkových zjištění. Ta byla dokazováním, provedeným v řízení před obecnými soudy, zjištěna odpovídajícím způsobem, což znamená, že soudy mohly provést jejich seriózní právní hodnocení. Dovolací soud zároveň vyjádřil přesvědčení, že v dané věci neexistuje nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými.
Za právně relevantní považoval dovolací soud námitku stěžovatele ohledně nesprávné právní kvalifikace skutku. Konstatoval, že obecné soudy na tuto námitku reagovaly adekvátním způsobem a přiléhavě vysvětlily, proč ve spáchaných skutcích spatřují trestné činy, kterými jej shledaly vinným. Bylo tak prokázáno, že stěžovatel neměl v úmyslu svěřené finanční prostředky předat společnosti KTP Quantum, a. s., jak tvrdil poškozeným. S těmito prostředky nakládal jiným způsobem, než měl dohodnuto s poškozenými. Ve svém neoprávněném jednání pokračoval i v době, kdy zjistil, že už není schopen svěřené prostředky vrátit poté, co některým poškozeným vydával potvrzení o zhodnocení jejich vkladů. Uvedeným způsobem jednal i v situaci, kdy mu již byla postupně sdělena obvinění z předmětného jednání, tedy v době, kdy už jistě věděl, že nebude schopen vrátit nejen finanční prostředky, svěřené mu jednotlivými klienty, ale ani nově přijímané částky. Uvedeného jednání se stěžovatel dopouštěl postupně, vůči celé řadě subjektů po dlouhou dobu, zamlčel své předchozí finanční ztráty a závazky vůči řadě dalších subjektů. Přitom stále předstíral, že jeho činnost přináší dohodnuté zhodnocení prostředků přijatých od poškozených. Jednal tedy ve zřejmém rozporu s dohodami, které s poškozenými uzavřel. Místo deklarovaného záměru nakládal se svěřenými prostředky neodpovědně a riskantně od samého počátku, kdy mu poškození své peněžní částky svěřili.
Z uvedených skutečností dovolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zažalovaných trestných činů a že v řízení byla prokázána i subjektivní stránka jednání stěžovatele při existenci nejméně nepřímého úmyslu. Pro danou trestní kvalifikaci svědčí i skutečnost, že stěžovatel finanční prostředky od poškozených vylákal podvodným jednáním.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory obecných soudů i Nejvyššího soudu a setrvává na svém tvrzení, které uplatnil již v odvolání i dovolání, že jeho trestné jednání bylo nesprávně kvalifikováno, tedy že se svým jednáním nedopustil podvodu podle §250 tr. zákona, ale pouze trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 tr. zákona. Vytýká obecným soudům, že motivaci jeho jednání, kterou jim vyložil, neakceptovaly a setrvaly na tom, že úmysl byl stěžovateli prokázán.
Ústavní soud především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, odkazuje na stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého funkcionálně jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem a rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy. To je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů [čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy].
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen, posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v průběhu trestního řízení, v rámci své obhajoby a zejména v opravných prostředcích. Argumentace v ústavní stížnosti je v podstatě totožná s námitkami, které stěžovatel rozvedl opakovaně ve zmíněných opravných prostředcích. Se všemi konkrétními námitkami, týkajícími se hodnocení důkazů, opakovanými v ústavní stížnosti se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi zabývat.
Ústavní soud v této souvislosti poukazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Jejich úvahy, upínající se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování. Věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení, které by dosahovalo intenzity zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Obecné soudy věnovaly předmětné věci náležitou pozornost a umožnily stěžovateli uplatnit všechna jeho základní procesní práva při jednání před soudem. Podrobný rozbor je obsažen v odůvodnění usnesení dovolacího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci zasaženo nebylo, jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno právo stěžovatele na to, aby jeho trestní věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu vznesenému. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele garantované v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu