ECLI:CZ:US:2008:1.US.680.06.1
sp. zn. I. ÚS 680/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Josefem Provazníkem, advokátem v Praze 5, Lidická 28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3230/2006-115 ze dne 6. 9. 2007, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 96/2006-97 a 23 Co 97/2006 ze dne 18. 7. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami č. j. 5 C 180/2005-52 ze dne 23. 11. 2005 ve znění opravného usnesení č. j. 5 C 180/2005-64 ze dne 18. 1. 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 96/2006-97 a 23 Co 97/2006 ze dne 18. 7. 2006, jímž byl ve věci samé potvrzen a ve výroku o náhradě nákladů řízení změněn rozsudek Okresního soudu v Příbrami č. j. 5 C 180/2005-52 ze dne 23. 11. 2005 ve znění opravného usnesení č. j. 5 C 180/2005-64 ze dne 18. 1. 2006, kterým byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou nemocí z povolání. Podáním ze dne 14. 11. 2007 rozšířil stěžovatel ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3230/2006-115 ze dne 6. 9. 2007. Napadenými rozhodnutími bylo podle názoru stěžovatele porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že odvolací soud vybočil při rozhodování v dané věci ze zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Porušení této zásady spatřuje v tom, že odvolací soud vyšel z jiného právního názoru než soud prvního stupně. Soud prvního stupně dovodil, že pokud bylo o neuznání nemoci z povolání rozhodnuto posudkem lékaře ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje, pak soud není vůbec oprávněn v občanském soudním řízení toto rozhodnutí přezkoumávat. Odvolací soud naproti tomu tento právní názor soudu prvního stupně nepovažoval za správný. Za této situace však nebylo k jediné sporné skutečnosti - tj. zda stěžovatel pracoval či nepracoval u zaměstnavatele za podmínek, v nich nemoc z povolání vzniká - provedeno vůbec žádné dokazování.
Dále stěžovatel spatřuje porušení uvedeného práva v tom, že odvolací soud neprovedl žádné jiné důkazy, zejména ne jím navržené důkazy a neprovedení těchto důkazů v napadeném rozhodnutí odůvodnil zcela nepřiléhavě. Provedl pouze jediný důkaz výslechem svědkyně MUDr. D. F., jejíž výslech nikdo z účastníků nenavrhoval. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na prvky libovůle, které se v uvedeném postupu odvolacího soudu objevily.
Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud neprovedl ani žádné jiné listinné důkazy, přesto však z nich činil skutková zjištění, která uvedl v odůvodnění rozhodnutí.
Stěžovatel konečně vytýkal dovolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel neoznačil žádnou právní otázku, pro kterou by mohlo mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Podle jeho názoru takovou otázkou je porušení dvojinstančnosti soudního řízení, které vytýká právě soudu odvolacímu. Rovněž vytýká dovolacímu soudu, že nezohlednil skutečnost, že odvolací soud činil obsáhlá skutková zjištění, aniž by však provedl důkaz listinami, které v odůvodnění rozhodnutí citoval a o která svá zjištění opíral. Dovolací soud měl rovněž přihlédnout k tomu, že odvolací soud sám předvolal a vyslechl jako svědkyni MUDr. F., aniž to kterýkoliv z účastníků navrhoval, a její výpověď hodnotil jako věrohodnou a přehlédl její vnitřní rozpornost.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Okresní soud v Příbrami ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí; stejně se vyjádřil i Krajský soud v Praze. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani je stěžovateli nezasílal k eventuální replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 180/2005 vedený u Okresního soudu v Příbrami. Ze spisu zjistil, že stěžovatel jako žalobce uplatňoval vůči žalovanému HERLIN, spol. s r. o., se sídlem v Příbrami III, Smetanova 328, nárok na náhradu škody způsobené podle jeho názoru nemocí z povolání. Okresní soud v Příbrami rozsudkem č. j. 5 C 180/2005-52 ze dne 23. 11. 2005 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost náhrady nákladů řízení. Uvedl, že o neexistenci nemoci z povolání u stěžovatele bylo rozhodnuto rozhodnutím Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 6047/ZDR-34 ze dne 1. 11. 2004 a opírá se o lékařský posudek Doc. MUDr. E. H., odd. nemocí z povolání a o další odborné posudky. Podle těchto posudků stěžovatel nepracoval u žalovaného za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání a není tedy dán základní předpoklad odpovědnosti žalovaného podle §190 odst. 3 ZP. Nevyhověl návrhu stěžovatele na provedení dalších důkazů, a to pro závaznost rozhodnutí správního orgánu.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 23 Co 96/2006-97, 23 Co 97/2006 ze dne 18. 7. 2006 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení změnil tak, že žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal. V odůvodnění - na rozdíl od soudu prvního stupně - uvedl, že soud není vázán rozhodnutím správního orgánu v tom směru, že by sám nemohl provádět jiné důkazy, eventuálně stanovit znalce. Dále odvolací soud poukázal na řadu lékařských nálezů a rozhodnutí správních orgánů, které se zabývaly posouzením otázky, zda se u žalovaného jedná o nemoc z povolání. Se zřetelem na odvolací námitky stěžovatele doplnil řízení výslechem svědkyně MUDr. D. F., pracovnice Krajské hygienické stanice Středočeského kraje, územní pracoviště Příbram, která zná průběžně situaci po stránce hygieny práce na pracovišti v kamenolomech. Krajský soud po zhodnocení všech důkazů dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by pracoviště stěžovatele splňovalo taková kritéria, že by mohl dospět k závěru, že stěžovatel pracoval za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, jíž trpí. Krajský soud konečně podrobně odůvodnil, proč neprovedl výslech stěžovatelem navrhovaných svědků a proč neprováděl dokazování dalším znaleckým posudkem.
Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 3230/2006-115 ze dne 6. 9. 2007 odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné. Uvedl, že právní otázka, zda je soud v občanskoprávním řízení oprávněn posuzovat, zda onemocnění zaměstnance je nemocí z povolání, i když o této otázce bylo již rozhodnuto příslušným odborným zdravotnickým zařízením, je již v judikatuře ustálena; odvolací soud postupoval v souladu s konstantním názorem tak, že rozhodnutí příslušného orgánu podle zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 20/1966 Sb."), je zpravidla jedním z důkazů o existenci nemoci z povolání, nemá však povahu rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu ustanovení §135 odst. 2, 2. věty o. s. ř. K dalším konkrétním námitkám stěžovatele (jež se shodují s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti) uvedl, že dovolatel nezpochybňuje právní posouzení věci; námitky směřují vůči skutkovým zjištěním, popřípadě vůči vadám, které by podle stěžovatele mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však zdůraznil, že ve vztahu k uplatněné přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. stěžovatel neuvedl žádnou právní otázku, pro kterou by měl mít rozsudek odvolacího soudu zásadní právní význam.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel namítal, že v řízení byla porušena zásada dvojinstančnosti tím, že odvolací soud vyslovil jiný právní názor na otázku, zda je soud vázán rozhodnutím příslušného správního orgánu o existenci nemoci z povolání, než soud prvního stupně a znemožnil tak stěžovateli uvádět své výhrady. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Stěžovatel v ústavní stížnosti nereprodukuje zcela přesně - v celém kontextu - názor odvolacího soudu, který odpovídá i ustálené judikatuře. Byl to totiž sám stěžovatel, který v odvolání správně upozornil na to, že posudek o nemoci z povolání (vydaný ve správním řízení) neznamená, že by soud nemohl ustanovit k posouzení této otázky znalce, takže předchozím posudkem vázán není. S touto stěžovatelovou námitkou se odvolací soud ztotožnil a v souladu s ústavně konformní rozhodovací praxí obecných soudů konstatoval, že předchozí rozhodnutí správního orgánu má povahu jednoho z důkazů, jimiž může soud v občanskoprávním řízení existenci (neexistenci) nemoci z povolání zjišťovat. Za tohoto stavu - jestliže odvolací soud na stěžovatelovu námitku reagoval, a to kladně - Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci k porušení zásad dvojinstančnosti soudního řízení nedošlo; nešlo tedy ani o rozhodnutí překvapivé ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Stěžovatel dále namítal, že odvolací soud provedl výslech svědkyně MUDr. F., aniž by tento důkaz některý z účastníků řízení navrhoval. Ústavní soud nepřisvědčil ani této námitce. Odvolací soud správně uvádí, že výslech této svědkyně provedl se zřetelem k námitkám stěžovatele uplatněným v odvolání. Stěžovatel a jeho advokát byli výslechu svědkyně přítomni a měli možnost jí klást otázky; to také stěžovatelův advokát činil. Navíc, z ustanovení §120 odst. 3 o. s. ř. vyplývá, že soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Ústavní soud proto ani tento postup odvolacího soudu za porušení práva na spravedlivý proces nepovažuje.
Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud pochybil, jestliže se v odůvodnění napadeného rozhodnutí opírá o listiny, které nebyly v řízení jako důkazy čteny. Po přezkoumání spisu Ústavní soud zjišťuje, že s výjimkou rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje č. j. 6047/ZDR-34 ze dne 1. 11. 2004, které bylo k důkazu čteno (č. l. 42), skutečně nebyly další listiny ve spise založené - podle obsahu protokolů z jednání - při ústním jednání čteny. Na druhou stranu však Ústavní soud konstatuje, že tyto listiny založil do spisu sám stěžovatel a tudíž je mu jejich obsah znám. Navíc stěžovatel s těmito listinami operuje jak v samotné žalobě, tak i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že zde sice odvolací soud nepostupoval zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy, jeho pochybení však není tak závažné povahy, že by dosahovalo ústavněprávní roviny a že by bylo způsobilé porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Pokud jde o tvrzení, že obecné soudy neprovedly další důkazy stěžovatelem navrhované, Ústavní soud konstatuje, že ze zásad občanskoprávního řízení nevyplývá, že by soud byl povinen provést všechny účastníky navrhované důkazy. Je však povinen odůvodnit, proč navrhované důkazy neprovedl. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy touto otázkou ve svých rozhodnutích zabývaly a podrobně a náležitě odůvodnily, proč návrhům stěžovatele na doplnění dokazování nevyhověly. Nelze proto ani v tomto směru porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces spatřovat.
Stěžovatel konečně vytýká soudu dovolacímu, že neakceptoval jeho námitky a že se věcí náležitě nezabýval. Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu přezkoumal a usoudil, že se dovolací soud otázkou přípustnosti dovolání v souladu s ustanovením §237 o. s. ř. vypořádal dostatečně. Jeho závěry nevybočují z ustálené rozhodovací soudní praxe a proto ani je nelze považovat za porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí, konkrétně odvolacího soudu i Nejvyššího soudu, jsou logická, srozumitelná, přesvědčivá, nemají charakter svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry uvedených soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - jak již bylo uvedeno - že základní práva a svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu