ECLI:CZ:US:2008:1.US.690.08.1
sp. zn. I. ÚS 690/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Česká státní spořitelna, státní podnik v "likvidaci", se sídlem Praha 1, Václavské nám. 42, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 55, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2007, čj. 28 C 242/2006 - 44, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2007, čj. 69 Co 426/2007 - 68, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti navrhl zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 5. 2007, čj. 28 C 242/2006 - 44, kterým byla ve výroku I. zamítnuta jeho žaloba proti žalované Česká spořitelna, a. s. (dále jen "žalovaná") na vyklizení domu čp. 1841 (dále též "nemovitost") zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu. Ve výroku II. bylo určeno, že žalovaná je vlastníkem označené nemovitosti - domu a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že, podle jeho přesvědčení, bylo označenými rozhodnutími obecných soudů porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Oba soudy postupovaly nesprávně, pokud určily, že i když předmětné nemovitosti nebyly výslovně zahrnuty do seznamu tvořícího přílohu privatizačního projektu, přešly platně prostřednictvím Fondu národního majetku (dále jen "FNM") na žalovanou.
Stěžovatel se dále odvolal na své námitky, uvedené v odvolání. Uvedl, že Ministerstvo financí ČR svým rozhodnutím vyňalo majetek České státní spořitelny (dále jen "ČSS"), ve specifikaci vyplývající z privatizačního projektu s omezením týkajícím se nemovitostí, na které byl uplatněn restituční nárok a převedlo jej na FNM s tím, že bude vložen do nově zakládané České spořitelny, a. s., kterou FNM založil zakladatelským plánem. V tomto plánu je v čl. 2 uvedeno, že společnost přebírá veškerý majetek ČSS a založení společnosti je provedeno bez likvidace ČSS. Podle §11 zákona č. 92/1991 Sb. existovaly pouze dvě možnosti, jak s majetkem naložit. Převést na FNM veškerý majetek privatizovaného podniku a tento zrušit bez likvidace nebo vyjmout a převést jen část majetku privatizovaného podniku, což je právě posuzovaný případ. Zakladatelský plán však uvádí případ první. Protože byly na některé nemovitosti z majetku ČSS uplatněny restituční nároky, a tyto nemovitosti tak nemohly být z majetku privatizovaného podniku vyjmuty, nebylo možno převést na FNM veškerý majetek ČSS a zrušit ji bez likvidace. Bylo nutno převést jen část majetku, kterou však bylo třeba specifikovat. Stalo se tak v příloze privatizačního projektu, která však označený dům v žádné verzi neuvádí.
Soud tak nedostatečně ochránil jeho vlastnické právo k nemovitostem. Nepřihlédl k tomu, že ke dni zpracování privatizačního projektu 27. 9. 1991, ani ke dni 25. 11. 1991, kdy byl privatizační projekt předložen ke schválení Ministerstvu pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR, stěžovatel ještě nebyl vlastníkem předmětné nemovitosti. Vlastnictví nabyl až uzavřením kupní smlouvy a její registrací u Státního notářství dne 5. 12. 1991. Stěžovatel tak nemohl dne 25. 11. 1991 projevit svou vůli převést nemovitost na žalovanou. Předmětná nemovitost v privatizačním projektu zahrnuta nikdy nebyla, a to ani po jeho aktualizaci dne 31. 12. 1991. Proto nebyla z jeho majetku nikdy převedena, a tudíž má k ní stále vlastnické právo.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "soud prvního stupně"), výrokem I. shora označeného rozsudku, zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České spořitelně, a. s., na vyklizení domu čp. 1841, zapsaného v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro hl. město Prahu, výrokem II. určil, že žalovaná je vlastníkem označené nemovitosti. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že stěžovatel, jako státní podnik, byl privatizován ke dni 31. 12. 1991. Ministerstvo financí ČR rozhodnutím ze dne 27. 12. 1991 vyňalo majetek ČSS (ve specifikaci vyplývající z privatizačního projektu) a převedlo jej na FNM ke dni, kdy bude vložen do nově zakládané České spořitelny, a. s., s výjimkou nemovitostí, na které byl uplatněn restituční nárok. Po vypořádání restitučních nároků bude případná zbývající část majetku ČSS převedena na Českou spořitelnu, a. s. Dnem založení žalované je, podle privatizačního projektu, 30. prosinec 1991. K tomuto dni bylo provedeno vložení vyňatého majetku do základního kapitálu žalované podle zakladatelského plánu ze dne 27. 12. 1991. Podle tohoto plánu FNM rozhodl, že žalovaná přebírá veškerý majetek ČSS. Na základě toho dospěl soud k závěru, že vlastníkem veškerého majetku, s výjimkou restitucí, se stala žalovaná, bez ohledu na to, že sporná nemovitost nebyla obsažena v privatizačním projektu ani v jeho přílohách a dodatcích. Pokud by nedošlo k nabytí vlastnictví sporných nemovitostí žalovanou shora uvedeným způsobem, došlo k přechodu vlastnictví vydržením podle §130 odst. 1 a §134 odst. 1 ObčZ. Vzhledem k výsledku dokazování soud dovodil, že žalovaná byla v přesvědčení, že veškerý majetek, vyňatý v rámci privatizace, přechází do jejího vlastnictví. Skutečnost, že sporná nemovitost není uvedena ani v opravě privatizačního projektu ze dne 21. 12. 1995, neprokazuje nedostatek dobré víry žalované, ale pouze opomenutí za situace, kdy stěžovatel nedal, až do roku 2006, žádným způsobem najevo, že by byl vlastníkem sporné nemovitosti.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že vlastníkem veškerého majetku privatizované ČSS, s výjimkou majetku, na který byl uplatněn restituční nárok, se stala žalovaná, bez ohledu na to, že sporná nemovitost nebyla zanesena v seznamu nemovitého majetku v privatizačním projektu, ani nebyla uvedena v jeho přílohách, dodatcích či opravě. Je sice nepochybné, že předmětná nemovitost, kterou nabyl stěžovatel kupní smlouvou ze dne 5. 12. 1991, nebyla zapsána do seznamu, tvořícího přílohu privatizačního projektu, ale tento nedostatek nemůže převážit nad záměrem dosavadního vlastníka převést veškerý majetek, s výjimkou majetku, na který byl vznesen restituční nárok, na jiný subjekt. Otázka záznamu jednotlivých nemovitostí do seznamu v privatizačním projektu má význam pouze deklaratorní.
K námitce stěžovatele ohledně neplatnosti čl. 2 zakladatelského plánu odvolací soud odkázal na ustanovení §11 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., podle něhož pouze v případě, že by na FNM přešel veškerý majetek privatizovaného podniku, muselo by být založení obchodní společnosti časově shodné se zrušením podniku bez likvidace. Pokud v dané věci nepřešel na FNM všechen majetek stěžovatele, ale pouze ten, na který nebyl vznesen restituční nárok, stávající privatizovaný podnik nemohl být zrušen bez likvidace, pokud v jeho majetku část nemovitostí zůstala. To se v daném případě správně stalo, nebyl tudíž ohledně této otázky shledán rozpor zmíněného zakladatelského plánu se zákonem ani s privatizačním projektem.
Privatizační rozhodnutí, včetně rozhodnutí o založení České spořitelny, a. s., bylo výsledkem shodné vůle všech stran, tj. stěžovatele, FNM i privatizovaného podniku. Strany předpokládaly, že veškerý vyňatý majetek přechází, k datu privatizace, na žalovanou, která se tak stává právním nástupcem ČSS. O stanovisku stěžovatele svědčí např. skutečnost, že se o spornou nemovitost od r. 1991 po celou dobu nezajímal, neplatil daně ani jinak do ní neinvestoval. Odvolací soud rovněž poukázal i na prohlášení zástupce generálního ředitele stěžovatele z roku 2005, který uvedl, že na Českou spořitelnu, a. s., přešel veškerý majetek ČSS a že ČSS účetně neeviduje předmětnou nemovitost ve svém majetku. Naproti tomu žalovaná měla od roku 1991 i tuto nemovitost zanesenu ve svém účetnictví jako svůj majetek a s nemovitostí nakládala jako vlastník, včetně provedených investic.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry soudů obou stupňů, tvrdí, že neochránily jeho vlastnické právo k nemovitostem, protože nepřihlédly ke všem předloženým důkazům. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl námitky, které uplatnil již v předchozím řízení, zejména v odvolání. Argumentace stěžovatele se pohybuje na úrovni obecného (podústavního) práva a nepřináší žádnou ústavněprávní argumentaci k prokázání tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud především konstatuje, že pokud jde o otázku hodnocení důkazů, odkazuje na stanovisko opakovaně vyjádřené v ustálené judikatuře, podle kterého jako "soudní orgán ochrany ústavnosti" [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] není další soudní instancí. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném občanským soudním řádem. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou proto záležitostí obecných soudů, jako součásti soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR. To je v plném souladu s ústavním principem nezávislosti soudů [čl. 81 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy].
Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a zejména v řízení o ústavní stížnosti střeží dodržování ústavně zaručených základních práv a svobod. Výjimku z tohoto pravidla tvoří toliko situace, kdy by na úkor stěžovatele soudy vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat úvahy soudu, jimiž se řídil při hodnocení provedených důkazů a činit odlišné skutkové závěry. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování jsou vyvozená skutková zjištění v příkrém nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.
Na druhé straně je však Ústavní soud nejen oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Bylo proto nutné zhodnotit, zda v dané věci jsou splněny podmínky pro zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, spočívající v přezkumu skutkových zjištění a přehodnocení provedeného dokazování. V této souvislosti Ústavní soud především zdůrazňuje, že veškeré námitky odůvodňující ústavní stížnost uplatnil stěžovatel již v předchozích stadiích soudního řízení. Se všemi konkrétními námitkami, týkajícími se hodnocení důkazů, opakovanými v ústavní stížnosti se obecné soudy vyčerpávajícím způsobem vypořádaly a Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné se jimi zabývat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu