ECLI:CZ:US:2008:1.US.705.08.2
sp. zn. I. ÚS 705/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Z. V., zastoupené JUDr. Pavlínou Pomijovou, advokátkou se sídlem České Budějovice, Riegrova 2668/6c, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2005, čj. 33 C 127/2003 - 155, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2005, čj. 8 Co 2075/2005 - 195, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, čj. 22 Cdo 726/2006 - 217, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasnou ústavní stížností navrhla zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích, kterým bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. M. a stěžovatelky k domu a označeným pozemkům. Zmíněné nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 000 000,-- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Řízení o návrhu na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo zastaveno. Stěžovatelka navrhla rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2005, čj. 8 Co 2075/2005 - 195, kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen. Požadovala i zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2007, čj. 22 Cdo 726/2006 - 217, kterým bylo její dovolání odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že se svou sestrou - žalobkyní, byly podílovými spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, každá jednou polovinou. Protože mezi nimi nedošlo k dohodě, podala její sestra žalobu u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. S výsledkem řízení stěžovatelka nesouhlasí, protože nemělo dojít k vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním vlastnického práva její sestře za náhradu. Podle názoru stěžovatelky, rozdělení předmětného domu na bytové jednotky bylo možné jak z technického, tak i z právního hlediska. Obecné soudy se náležitě nezabývaly otázkou, nakolik by bylo životaschopné reálné rozdělení domu na bytové jednotky a nakolik by vzájemné vztahy obou stran dovolily tento postup. Pouze konstatovaly, že vzájemné vztahy účastnic řízení jsou dlouhodobě konfliktní, znemožňující účelné a řádné hospodaření se společnými nemovitostmi. V postupu obecných soudů tak došlo, podle stěžovatelky, k porušení jejího základního práva podle čl. 11 odst. 1, 4 a podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z přiložených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. M. a stěžovatelky k domu a pozemkům, specifikovaným ve výroku rozsudku. Nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 000 000,-- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku. Řízení o návrhu na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V souladu s ustanovením §142 ObčZ se soud zabýval možností řešit spor reálným rozdělením předmětu spoluvlastnictví, tj. rozdělením domu na dva samostatné objekty. V daném případě však bylo znaleckým posudkem zjištěno, že klasické reálné rozdělení domu svislou dělící rovinou není možné. Zvažoval i rozdělení domu na dvě jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb., což by bylo jak z technického i právního hlediska možné. S ohledem na zjištěný skutkový stav dospěl okresní soud k závěru, že takové rozdělení realizovat nelze, zejména vzhledem k dlouhodobě narušeným vztahům mezi účastníky při užívání domu. Za situace, kdy žalobkyně a stěžovatelka spolu fakticky nekomunikují, za situace, kdy dochází ke konfliktům mezi stěžovatelkou a manželem žalobkyně, které dokonce musí řešit soud, soud uzavřel, že podmínky pro rozdělení domu na bytové jednotky splněny nejsou. Soud vzal v úvahu i zásadu, že by nikdo neměl být nucen setrvávat ve spoluvlastnictví a být nucen k soužití s druhou osobou ve společném domě a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 559/2004. Při rozhodování, které ze spoluvlastnic dům přikázat, zohlednil skutečnost, že žalobkyně měla větší podíl na získání předmětných nemovitostí, větší měrou se podílela na výstavbě domu a je výlučnou vlastnicí přilehlé zahrady, kůlny i garáže.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné dokazování, ke zjištěnému skutkovému stavu věci přiřadil správné právní závěry. Správně zhodnotil problematický poměr stěžovatelky a manžela žalobkyně jako dlouhodobě konfliktní, znemožňující účelné a řádné hospodaření se společnými nemovitostmi. Za tohoto stavu nelze na žalobkyni spravedlivě požadovat, aby ve spoluvlastnictví se stěžovatelkou setrvala, jak to dovodil i okresní soud v souladu s ustálenou judikaturou obecných soudů. Podle názoru odvolacího soudu okresní soud nepochybil ani v otázce způsobu vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl pro nesplnění podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237odst. 1 písm. c) OSŘ. Odkázal na svůj právní názor, obsažený v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 559/2004, podle něhož soud možnost vypořádání podílového spoluvlastnictví k bytovému domu rozdělením na jednotky posuzuje i z hlediska dalšího možného soužití účastníků v jednom domě. Soud přistoupí k takovému řešení pouze v případě, jsou-li vztahy mezi účastníky po delší dobu nekonfliktní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas s rozhodnutím obecných soudů ve věci. Její argumentace se odvíjí zejména na úrovni podústavního práva a nepřináší žádnou ústavněprávně relevantní argumentaci, kromě odkazů na zmíněné články Listiny. Nesouhlasí s aplikací ustanovení §142 ObčZ ze strany obecných soudů a považuje ji za jsoucí v rozporu s ochranou vlastnického práva, která je zakotvena v Listině základních práv a svobod.
V této souvislosti je nutno připomenout, s odkazem na ustálenou judikaturu, že Ústavní soud není další superrevizní instancí v systému obecných soudů, která by měla napravovat každé jejich (stěžovatelkou tvrzené) pochybení. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není tedy povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, nalezne-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že k porušení žádného základního práva stěžovatelky nedošlo. S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů, tj. zejména soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle apod., lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněná rozhodnutí obecných soudů tyto požadavky splňují. Ve svých rozhodnutích vyšly soudy z provedených důkazů, se všemi argumenty stěžovatelky se vypořádaly a opřely svá rozhodnutí o ustanovení §142 občanského zákoníku, které vyložily a aplikovaly ústavně konformním způsobem. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu