ECLI:CZ:US:2008:1.US.708.08.1
sp. zn. I. ÚS 708/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ERCÉ, a. s., se sídlem Železničářská 19, Ústí nad Labem, zastoupené JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové nám. 157/30, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 68/2006-75, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 3. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelkou předloženého napadeného rozsudku a doplnění kasační stížnosti vyplývá, že rozhodnutími Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2004, č. j. 10448-1999/120/04, č. j. 10448-2000/120/04 a č. j. 10448-2001/120/04 (ve znění rozhodnutí ze dne 2. 9. 2004, č. j. 10448-2001/oprava/120/04), byla zamítnuta odvolání stěžovatelky proti dodatečným platebním výměrům vydaným Finančním úřadem v Ústí nad Labem dne 29. 3. 2004 pod č. j. 74028/04/214913/6740, 74215,/04/214913/6740, a č. j. 74151/04/214913/6740, kterými jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999, 2000 a 2001, ve výši 150 150 Kč, 315 890 Kč a 386 570 Kč. Citovaná rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem napadla stěžovatelka u Krajského soudu v Ústí nad Labem žalobou, kterou se domáhala jejich zrušení. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 15 Ca 208/2004 - 45 žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozsudku se krajský soud zabýval žalobní námitkou, dle které stěžovatelka neměla důkazní povinnost prokazovat na výzvu správce daně skutečnosti obecně známé, či známé správci daně z jeho činnosti, konkrétně důvody rozdílů mezi souhrnem přijatých zdanitelných plnění vykázaných v přiznání k dani z přidané hodnoty a uplatněnými daňovými výdaji při stanovení daně z příjmů právnických osob. Zde Krajský soud v Ústí nad Labem uvedl, že pouze z důvodu, že se rozdílné údaje týkaly dvou druhů daní, přičemž daňové zákony (zákon o dani z přidané hodnoty a zákon o daních z příjmů) na sebe nenavazují, nelze zjištěné rozdíly, respektive jejich důvody, považovat za obecně známé či známé správci daně. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla stěžovatelka kasační stížností, ve které uvedla, že jakkoli je správce daně povinen vycházet při rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci (§31 odst. 2 daňového řádu), z ust. §31 odst. 3 tohoto zákona vyplývá, že skutečnosti obecně známé nebo známé správci daně z jeho činnosti není třeba prokazovat. V těchto případech tedy daňový subjekt nestíhá důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 9 zmiňovaného zákona. O takovou situaci jde i v případě zjištěného rozdílu mezi přijatými zdanitelnými plněními vykázanými v přiznáních k dani z přidané hodnoty a uplatněnými daňovými výdaji při stanovení základu daně z příjmů právnických osob, kde je správci daně známo, že jím vyčíslené rozdíly mají svůj původ v rozdílných předmětech obou daní. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 11. 2007, č. j. 1 Afs 68/2006-75, kasační stížnost zamítnul s odůvodněním, že důvodů, pro které se výdaj daňově uznatelný u daně z příjmů právnických osob nemusí vůbec projevit u daně z přidané hodnoty, může být celá řada (zdanitelné plnění mohlo být například přijato od osoby, která nebyla plátcem daně z přidané hodnoty, daň z přidané hodnoty na vstupu mohla být stěžovatelkou uplatněna v jiném zdaňovacím období a pod.). Za této situace proto bylo na stěžovatelce, aby tyto jednotlivé případy na výzvu správce daně identifikovala a uvedla, o který z případů vzniklého rozdílu se jedná. Zcela evidentně lze tedy za skutečnost správci daně obecně známou považovat znalost vztahů hmotněprávní daňové legislativy; na daňovém subjektu (stěžovatelce) však bylo, jednotlivé skutkové případy spadající do shora popsaného právního rámce popsat.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud pochybil, když se nevypořádal s jejím tvrzením v kasační stížnosti, že "správcem daně vyčíslené rozdíly nejsou rozhodnou skutečností pro správné stanovení daně z příjmů právnických osob, neboť takové rozdíly vznikají na základě právních skutečností, uvedených v hmotně právních daňových předpisech (zákon o dani z přidané hodnoty a zákon o daních z příjmů) a takové rozdíly nejsou v rozporu s těmito předpisy a nemohou být v rozporu s vytýkaným ustanovením §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů." V této skutečnosti spatřuje stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu věci dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí bylo zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Z obsahu ústavní stížnosti a stěžovatelkou předloženého doplnění kasační stížnosti je zřejmé, že se stěžovatelka v podstatě domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připustil, že v období, kdy nebyl zřízen Ústavou předpokládaný Nejvyšší správní soud, byl sám nucen ve věcech projednávaných ve správním soudnictví provádět v nezbytných případech korekci právních názorů obecných soudů. Započetím činnosti Nejvyššího správního soudu však výjimečné suplování této jeho kompetence pominulo a Ústavní soud není již primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, ale toliko k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Naopak právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší interpretovat jednotlivá ustanovení jednoduchého práva, a to vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod, a zachovávat kautely ústavně souladného výkladu právních předpisů (čl. 4 Ústavy).
Ústavní soud předně konstatuje, že se neztotožnil s námitkou stěžovatelky, že se Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s námitkou stěžovatelky, že rozdíly ve výkaze zisků a ztrát u daně z příjmů právnických osob a v podaných přiznáních k dani z přidané hodnoty nejsou rozhodnou skutečností pro správné stanovení daně z příjmů právnických osob, neboť vznikají na základě právních skutečností, uvedených v hmotněprávních daňových předpisech, nevypořádal, a že tedy napadený rozsudek je pro nedostatek odůvodnění nespravedlivý.
Jak Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 83/84 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34) uvedl, nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy), a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy. V posuzovaném případě však pochybení tohoto rázu Ústavním soudem zjištěno nebylo.
Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 38/95, konstatoval, že daňové řízení je postaveno na zásadě, dle které daňový subjekt má jednak povinnost daň přiznat (břemeno tvrzení), ale také své tvrzení doložit (břemeno důkazní). Tato zásada je vyjádřena v ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění dalších předpisů (dále jen "daňový řád"). Dle uvedeného ustanovení platí, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Dle ustanovení §31 odst. 3 daňového řádu pak není třeba prokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé správci daně z jeho činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České a Slovenské Federativní Republiky a ve Sbírce zákonů České republiky.
Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí stěžovatelce vyložil, že skutečnost, že důvody rozdílu ve výkaze zisků a ztrát u daně z příjmů právnických osob a v podaných přiznáních k dani z přidané hodnoty mohou vyplývat z rozdílné hmotněprávní úpravy daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob, nelze však bez dalšího uzavřít, že jde o skutečnosti podřaditelné pod ustanovení §31 odst. 3 daňového řádu. Vzhledem ke skutečnosti, že důvodů, pro které se daňově uznatelný výdaj u daně z příjmů právnických osob nemusí projevit u daně z přidané hodnoty, je celá řada, bylo na stěžovatelce, aby tyto jednotlivé případy na výzvu správce daně identifikovala a uvedla, o který z případů vzniklého rozdílu se jedná. To (dle stěžovatelky) platí i pro její, Nejvyšším správním soudem opomenutou, námitku. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uzavřel, že v obecné rovině sice mohou vyplývat předmětné rozdíly z odlišné hmotněprávní úpravy obou dotčených daní, to však nezbavuje stěžovatelku povinnosti k výzvě správce daně osvětlit konkrétní důvod vzniklého rozdílu u jednotlivých účetních případů. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který se s uvedenou námitkou stěžovatelky vypořádal způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, naopak dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení daňového řádu byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu