ECLI:CZ:US:2008:1.US.746.08.1
sp. zn. I. ÚS 746/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. A. F., CSc., zastoupené JUDr. Vojtěchem Suchánkem, advokátem se sídlem Praha 1, Celetná 11, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, čj. 26 Co 58/2005 - 133, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 1. 2008, čj. 22 Cdo 2836/2005 - 164, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu Praha - západ, ze dne 23. 9. 2004, čj. 8 C 1903/1999 - 107, tak, že žalobce Plynostav Pardubice Holding, a. s., je jediným vlastníkem označených nemovitostí. Stěžovatelka dále požadovala zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2008, čj. 22 Cdo 2836/2005 - 164, jímž bylo její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze zamítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zrekapitulovala obsah obou napadených rozsudků a uvedla, že odvolací soud se zcela bezdůvodně odmítl zabývat její námitkou ohledně nedostatku právní subjektivity kupující strany a v zásadní otázce platnosti kupní smlouvy na předmětné nemovitosti zaujal opačné stanovisko než okresní soud. Jeho postupem tak došlo k porušení dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud aplikoval neplatná ustanovení občanského zákoníku o nutnosti souhlasu bývalého ONV, ačkoliv byl nutný souhlas příslušného MNV. Proto se vůbec nezabýval rozhodnutím MNV v Hostivici ze dne 31. 10. 1972, kterým byly nemovitosti v něm uvedené, včetně pozemku uvedeného v kupní smlouvě, přikázány do bezplatného trvalého užívání JZD v Hostivici. Toto rozhodnutí by bylo nutno, vzhledem k okolnostem, považovat za rozhodnutí, kterým by národní výbor rozhodl negativně o schválení předmětné kupní smlouvy. Nejvyšší soud pak, podle názoru stěžovatelky, zaměnil otázku právní subjektivity a otázku jednání za právní subjekt. Označení kupujícího v předmětné kupní smlouvě je označení odštěpného závodu, tedy složky bez právní subjektivity, která nemůže být smluvní stranou a nabývat nemovitosti. Předmětná kupní smlouva tudíž nemůže být platná.
Z přiložených rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě označených pozemků, které právní předchůdkyně stěžovatelky, F. N., prodala kupní smlouvou ze dne 29. 5. 1969 tehdejšímu Ústřednímu podniku zemědělské techniky, tj. právnímu předchůdci žalobce. Žalovaná stěžovatelka je v katastru nemovitostí zapsána jako duplicitní vlastnice zmíněných pozemků, které měla nabýt děděním. Věc prošla odvolacím i dovolacím řízením, takže naposledy rozhodl Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 23. 9. 2004, čj. 8 C 1903/1999 - 107, tak, že žalobu zamítl s odůvodněním, že kupní smlouvou ze dne 29. 5. 1969 nepřešlo na právního předchůdce žalobce vlastnické právo k označeným pozemkům, protože tato smlouva je neplatná. Neplatnost smlouvy spatřoval v tom, že předmětem převodu byly zemědělské pozemky, k jejichž převodu byl, podle §490 odst. 2 ObčZ, v tehdy platném znění, nutný souhlas ONV, který však nebyl dán. Podle názoru soudu v takovém případě platí, že účastníci od smlouvy odstoupili, podle §47 odst. 3 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb. K odstoupení od smlouvy došlo i proto, že kupní smlouva nebyla do tří let registrována státním notářstvím. Námitku vydržení, vznesenou žalobcem, považoval za neopodstatněnou, neboť mu nebylo možno započíst do desetileté vydržecí doby dobu před 1. 1. 1992, kdy pozemky byly součástí zemědělského půdního fondu.
Krajský soud v Praze změnil rozsudek okresního soudu tak, že určil, že žalobce je jediným vlastníkem nemovitostí, zapsaných na listu vlastnictví č. 1688 u Katastrálního úřadu Praha - západ, ve výroku rozsudku blíže specifikovaných. Konstatoval, že podle §30 odst. 1 zákona č. 104/1966 Sb., o správě národního majetku, se úplatné převody do státního socialistického vlastnictví od občanů a jiných organizací než socialistických řídily předpisy občanského zákoníku. Při posuzování platnosti uzavřené kupní smlouvy odvolací soud vyšel z ustanovení §507a odst. 1 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., podle kterého, pokud není uvedeno jinak, ustanoveními tohoto zákona se řídí i právní vztahy vzniklé v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983. Z toho dovodil, že platnost předmětné kupní smlouvy je třeba posuzovat nejen podle §47 odst. 3 ObčZ, ve znění zákona č. 131/1982 Sb., ale i podle §490 odst. 2 a §134 odst. 2 ve znění této novely. Podle §490 odst. 2 ObčZ, po uvedené novelizaci, byl ke smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a ke smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku, třeba souhlas národního výboru, ledaže šlo o převod do socialistického společenského vlastnictví. Dále, podle §134 odst. 2 ObčZ, převáděla-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývalo se vlastnictví účinností smlouvy. K její účinnosti byla třeba registrace státním notářstvím, nešlo-li o převod do socialistického vlastnictví. Vzhledem k tomu, že těmito ustanoveními se řídily právní vztahy vzniklé v době od 2. 4. 1964, dospěl odvolací soud k závěru, že s ohledem na takto upravenou zpětnou účinnost novely ObčZ nebylo k předmětné smlouvě třeba souhlasu ONV, stejně jako nebylo třeba registrace státním notářstvím. Odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva uzavřená mezi právními předchůdci účastníků je platná. Proto se již nezabýval námitkami žalobce ohledně vydržení vlastnického práva, ani stěžovatelky ohledně právní subjektivity kupující strany.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací, dovolání stěžovatelky zamítl a v odůvodnění svého rozsudku se podrobně zabýval všemi relevantními námitkami stěžovatelky. V podrobnostech nelze než na toto odůvodnění odkázat.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka v ní polemizuje s právními závěry krajského soudu i Nejvyššího soudu a trvá na svých námitkách, které uvedla již v dovolání. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance v systému obecných soudů. Ale tato role Ústavnímu soudu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže vykonávat přezkumný dohled nad činností obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod. Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Na základě ústavní stížnosti stěžovatelky Ústavní soud posoudil ústavnost řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky, jak je uvádí v ústavní stížnosti, nebyla porušena. Oba soudy, odvolací i dovolací, v odůvodnění svých rozhodnutí všechny námitky stěžovatelky zcela přesvědčivě vyvrátily, svá odůvodnění opřely o zcela konkrétní ustanovení zejména občanského zákoníku, hospodářského zákoníku i dalších zákonů. Při posuzování právních závěrů obou soudů nelze pominout, že předmětný spor trvá již 10 let a že v něm bylo rozhodováno několikrát všemi stupni obecných soudů, včetně Nejvyššího soudu. Lze proto konstatovat, že tak byly posouzeny a zváženy všechny důležité aspekty předmětného sporu. Právní závěry rozhodnutí obecných soudů jsou v souladu s provedenými skutkovými zjištěními, která odpovídají provedeným důkazům.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu