ECLI:CZ:US:2008:1.US.761.08.1
sp. zn. I. ÚS 761/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Severočeská dopravní a. s., se sídlem Teplice, Nádražní náměstí 599, zastoupeného JUDr. Alešem Staňkem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 43, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2008, čj. 10 Co 10/ 2007 - 243, 10 Co 11/2007 - 243, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2008, čj. 10 Co 10/2007 - 243, 10 Co 11/2007 - 243, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích ve výroku o nákladech řízení. Popsal dosavadní průběh řízení o náhradu škody (výživné pro žalobkyni - pozůstalou manželku jeho zaměstnance). Okresní soud stanovil výši tohoto výživného a žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovateli náklady řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též "odvolací soud") změnil rozsudek okresního soudu o nákladech řízení tak, že stěžovateli (v postavení strany žalované) náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Podle stěžovatele tak došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, protože odvolací soud rozhodl v jeho neprospěch, aniž mu poskytl prostor k vyjádření. Okresní soud správně rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit stěžovateli náklady řízení, protože přihlédl nejen k výsledku (stěžovatel byl úspěšný více jak z 97 %), ale především k charakteru celého sporu. Žalobkyně uplatňovala nárok v rozsahu, který jí zjevně nepříslušel. Přihlédl rovněž k trvání sporu, k náročnému dokazování, včetně toho, že žalobkyni mohly být okolnosti celého případu známé ještě před podáním žaloby, z jednání se stěžovatelem i ze šetření Inspektorátu bezpečnosti práce, který šetřil pracovní úraz jejího manžela.
Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Teplicích byla stěžovateli uložena mj. povinnost zaplatit žalobkyni na výživném pozůstalé manželky 20 238,-- Kč a platit jí na výživném, počínaje dnem 1. 10. 2006, částku 929,-- Kč měsíčně. Ohledně částky 854 324,-- Kč, úroků z prodlení a povinnosti platit žalobkyni částku 17 654,-- Kč měsíčně, byla žaloba zamítnuta. Okresní soud vyšel ze zjištění, že manžel žalobkyně zemřel následkem pracovního úrazu, který utrpěl při dopravní nehodě na služební cestě. Stěžovatel se zprostil částečně odpovědnosti za tento pracovní úraz, neboť manžel žalobkyně se na dopravní nehodě, a tím i vzniku škody, podílel zaviněným porušením právních předpisů v rozsahu 70 %. Podle §142 odst. 2 OSŘ okresní soud přiznal, podle výsledků řízení, náhradu nákladů řízení stěžovateli, který měl ve věci větší úspěch než žalobkyně.
Krajský soud v Ústí nad Labem změnil výrok o nákladech řízení tak, že stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznal, v ostatních částech rozsudek okresního soudu potvrdil. Vzal za nesporné, že manžel žalobkyně, jako zaměstnanec stěžovatelky, utrpěl smrtelný pracovní úraz jako řidič autobusu na služební cestě ve Francii. Na dopravní nehodě se podílel tím, že překročil povolenou rychlost a v době nehody měl vysoký počet hodin řízení bez odpočinku. Zčásti se na dopravní nehodě podílel i špatný technický stav vozidla. Odvolací soud konstatoval, že ve výroku o nákladech řízení postupoval okresní soud striktně podle §142 odst. 2 OSŘ, protože poměrně rozdělil náklady podle úspěchu ve věci. Odvolací soud, na rozdíl od soudu okresního, dospěl k závěru, že ve věci jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli podle §150 OSŘ. V dané věci je nutno vzít v úvahu nejen sociální situaci žalobkyně, která dosahuje výdělku v průměru méně než 10 000,-- Kč a vdovský důchod již nepobírá, ale zejména okolnosti případu a povahu sporu. Jedná se o řízení ve věci náhrady nákladů pozůstalé manželky podle zákoníku práce, který upravuje objektivní odpovědnost zaměstnavatele za škodu, kterou utrpí zaměstnanec v souvislosti s plněním pracovních povinností. Ve všech důkazních materiálech je zmíněn technický stav autobusu jako jedna z příčin dopravní nehody. Posouzení, do jaké míry odpovídal za dopravní nehodu manžel žalobkyně v důsledku porušení právních předpisů a do jaké stěžovatel, tak záviselo i na úvaze soudu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právním závěrem odvolacího soudu a jeho postup podle ustanovení §150 OSŘ považuje za zásah do svého práva na soudní ochranu. V ústavní stížnosti opakuje argumenty, které již uplatnil v odvolání. Požaduje tak od Ústavního soudu další přezkoumání svých námitek, které uplatnil již v odvolacím řízení a které odvolací soud dostatečně zhodnotil.
Ústavní soud ale není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, nepřísluší mu tedy do jejich rozhodovací činnosti zasahovat. Prostor k jeho zásahu se otevírá teprve tehdy, pokud by jejich postupem či rozhodnutím došlo k porušení některého ze základních lidských práv a svobod, zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i řízení, jež mu předcházelo, dospěl Ústavní soud k závěru, že v daném řízení k porušení žádného ze základních práv stěžovatele nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje žádné prvky libovůle, je dostatečně odůvodněné a jasně z něj vyplývá, z jakých skutkových zjištění vycházel a jakými právními úvahami se řídil. V předmětné věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu