ECLI:CZ:US:2008:1.US.811.06.1
sp. zn. I. ÚS 811/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., zastoupeného Mgr. Michaelou Čubíkovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Dobrovského 25, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 50 T 17/2001, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 1 To 29/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 669/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 50 T 17/2001, jímž byl spolu s dalšími deseti obžalovanými uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství, podle §9 odst. 2 tr. zákona k §148 odst. 1, 4 tr. zákona, ukončený ve fázi pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a byl za tento trestný čin a další sbíhající trestné činy odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále požadoval zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 1 To 29/2004, jímž byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně a opětovně mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6,5 roku. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 3 Tdo 669/2006, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadenými rozhodnutími, jimiž byl odsouzen k souhrnnému trestu v trvání 6,5 roku odnětí svobody, bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a rovněž byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jeho věc nebyla spravedlivě projednána a posouzena, rozhodnutí se nezakládají na provedených důkazech a jeho vina nebyla v řízení řádně a spolehlivě prokázána. Uložený trest je proto nespravedlivý a protizákonný.
Podle stěžovatele neexistuje, v rámci provedeného dokazování, žádná výpověď svědka ani žádný listinný důkaz, který by stěžovatele ze spáchání předmětných trestných činů usvědčoval. Vina stěžovatele je založena pouze na výpovědi spoluobviněného I. I., jehož věc však byla vyloučena k samostatnému řízení, neboť jej nebylo možno zajistit. I když měl tento spoluobviněný vystupovat v řízení proti stěžovateli jako svědek, byla použita pouze čtená výpověď tohoto svědka z doby počátku trestního stíhání, který v té době mohl vypovídat tak, jak to pro sebe považoval za nejvýhodnější. Soud proto nepostupoval správně, když nepřikročil ke svědecké výpovědi tohoto svědka. Podle názoru stěžovatele soud, při rozhodování o jeho vině, postupoval zcela v rozporu se zásadou "in dubio pro reo". Navíc pominul skutečnost, že spoluobžalovaný I. I., který stěžovatele jako pachatele ve své výpovědi označil, jej při rekognici neoznačil jako osobu, se kterou spolupracoval. Soud nepřihlédl, při posuzování výpovědi spolupachatele I. k tomu, že je osobou naprosto nevěrohodnou, několikrát trestanou. Ve stěžovatelově trestní věci navíc docházelo k nepřiměřeným průtahům, neboť k pravomocnému rozhodnutí o jeho vině došlo až po jedenácti letech.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Brně plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku ve věci.
Vrchní soud v Olomouci označil námitky stěžovatele jako nedůvodné a rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Nejvyšší soud poukázal na to, že námitky stěžovatele jsou pouze procesního charakteru. V rovině trestněprávní odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. V rovině ústavněprávní uvedl, že je třeba brát zřetel na skutečnost, že mezinárodněprávní smlouvy, jimiž je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Není-li tedy existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat. Nejvyšší soud vzal v úvahu i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04. S odkazem na tento nález podotkl, že ani stěžovatel nenamítal žádné relevantní skutečnosti, které by extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením dokládaly.
Zmíněná vyjádření byla zaslána zástupkyni stěžovatele k eventuální replice dne 28. 2. 2008; právní zástupkyně na ně však nijak nereagovala.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl, jako jeden z jedenácti obžalovaných, uznán vinným z trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 k §148 odst. 1, 4 tr. zákona, ukončený ve fázi pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen za tento trestný čin a další sbíhající trestné činy k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku a byl zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že v průběhu přípravného řízení využil svého práva nevypovídat. Po prostudování spisu uvedl, že ze spoluobviněných zná pouze R. H. a kratší dobu I. I. Není si vědom, že by spáchal trestnou činnost nebo se na ní nějak podílel. V hlavním líčení rovněž odmítl vypovídat, stejně tak se odmítl vyjádřit k seznámení se spisovým materiálem.
Z odůvodnění rozsudku krajského soudu dále vyplývá, že obviněný I. I. nemohl být účasten trestního řízení, neboť se nachází ve věznici v Maďarsku a uložený trest mu skončí až dne 1. 6. 2009. Vzhledem k tomu, že u obviněného I. I. byly splněny podmínky ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu, soud přečetl výpověď tohoto spoluobviněného, učiněnou v přípravném řízení a založenou v trestním spise. Z této výpovědi vyplynulo, že ze strany R. H. a stěžovatele bylo obviněnému I. I. nabídnuto uzavřít obchod, jehož předmětem měl být nákup vysoušecích komor na dřevo. Od obou obdržel I. I. již vyplněné formuláře, tj. faktury i daňové přiznání. I. I. uvedl, že sám poté, co mu stěžovatel sdělil, že z následně vyplaceného nadměrného odpočtu si bude moci ponechat částku ve výši 2 mil. Kč, pochopil, že se nejedná o solidní obchod a chtěl z celé akce vystoupit, což mu však stěžovatelem a R. H. nebylo umožněno. Od R. H. a stěžovatele se také dozvěděl, že celou akci zařizují pro F. N. K prokázání trestné činnosti všech obžalovaných soud poté provedl celou řadu listinných důkazů. I po provedení všech důkazů stěžovatel svou trestnou činnost popíral. Podle názoru soudu byl však usvědčen výpovědí spoluobviněného I. I., která zcela koresponduje s výpověďmi svědků i listinnými důkazy. Soud se dále v odůvodnění rozsudku podrobně zabýval důkazy, které jednotlivé obžalované usvědčily z trestné činnosti.
Soud, po zvážení všech provedených důkazů, dospěl k závěru, že všichni obžalovaní svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, všichni jednali v úmyslu přímém, neboť jejich motivem bylo získání finančního prospěchu neoprávněným uplatněním odpočtu DPH. Při kvalifikaci jednání všech obžalovaných soud vycházel z ustanovení §16 tr. zákona a použil zákon pro ně nejpříznivější, jímž u všech obžalovaných, s ohledem na hranici škod uplatněných v novele zákona č. 265/2001 Sb., se stala právě tato novela.
Při právním hodnocení jednání obžalovaných se soud fakticky ztotožnil s problematikou právního hodnocení zkrácení daně spojeného s neoprávněným požadavkem na nadměrný odpočet DPH, uvedeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaným pod č. 45 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek č. 9/1997, na které krajský soud plně odkázal. Soud tak vzal za prokázáno u všech obžalovaných, že se dopustili trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zákona, i když odstupňovaně podle množství útoků nebo výše způsobené škody. Stupeň společenské nebezpečnosti trestné činnosti obžalovaných je, ve smyslu §3 odst. 4 tr. řádu, dán zájmem společnosti na ochraně majetku všech jejích subjektů, v daném případě finančních prostředků státu spravovaných finančními orgány státu.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci bylo zjištěno, že z podnětu odvolání části obžalovaných, mimo jiné i stěžovatele, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, stěžovateli pak byl, podle §148 odst. 4 tr. zákona za použití §35 odst. 2 tr. zákona, uložen souhrnný trest ve stejné výši, tedy 6,5 roku a pro výkon tohoto trestu byl zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud konstatoval, že řízení předcházející vydání napadeného rozsudku není zatíženo procesními vadami, které stěžovatel namítal a které by měly vliv na správnost napadeného rozhodnutí. Důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel, jsou procesně využitelnými důkazy, neboť byly provedeny v souladu s ustanoveními trestního řádu. Právo obžalovaných na obhajobu bylo orgány činnými v trestním řízení respektováno, obhájci měli možnost účastnit se prováděných výslechů obžalovaných a být ve věci činnými. Obžalovaní měli možnost se k obviněním vyjádřit. Řízení před soudem prvního stupně dostatečně respektovalo zásadu ústnosti a bezprostřednosti při provádění důkazů. Ostatní důkazy byly provedeny v souladu s požadavky zákona. Z hlediska procesního nezjistil odvolací soud žádná pochybení, která by odůvodňovala zrušení napadeného rozsudku.
K námitce stěžovatele, že v hlavním líčení nebyl osobně vyslechnut spoluobviněný I. I., vrchní soud uvedl, že krajský soud vyložil, z jakých objektivních důvodů tak nemohl učinit a proč bylo nezbytné provést tento důkaz v hlavním líčení postupem podle §211 odst. 2 písm. a) tr. řádu. Z výpovědi tohoto obviněného je jednoznačně určen podíl spoluobžalovaných R. H. a stěžovatele na protiprávním jednání, které je jim kladeno za vinu. Jelikož výpověď I. I. z přípravného řízení není relevantním způsobem zpochybněna a je v souladu s dalšími provedenými důkazy ve věci, soud prvního stupně nepochybil, pokud skutková zjištění ve vztahu k zbývajícím spoluobžalovaným založil na tomto důkazu.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu bylo zjištěno, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto. Dovolatelé se domáhali především přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tj. že dovolání de facto uplatnili na procesním, a nikoliv hmotněprávním základě. Jejich námitky tudíž neodpovídaly dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Tomuto dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky stěžovatele vůči přísnosti trestu. Dovolací soud dále poukázal na to, že těžiště dokazování je před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry může doplňovat nebo korigovat pouze soud druhého stupně a řízení o řádném opravném prostředku. Tím je naplněno právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení. Dovolací soud však není třetí instancí, zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku. Je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, s ohledem na zjištěný skutkový stav. Ve věci stěžovatele dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem.
Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především nesouhlasí se závěry obecných soudů, že jeho trestný čin byl prokázán, stejně jako jeho úmysl trestný čin spáchat. Vyjadřuje tak nesouhlas s právními závěry obecných soudů, které svá rozhodnutí opřely o výpověď svědka I. I. i o další listinné důkazy.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud opakovaně judikoval, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů i před Nejvyšším soudem a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Soudy obou stupňů provedly důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Ve svých rozsudcích vyšly ze skutkových zjištění, vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení trestního zákona i trestního řádu. Ústavní soud proto nezjistil nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
K námitkám stěžovatele, uvedeným v ústavní stížnosti, lze poznamenat, že jsou v podstatě totožné s námitkami, které již uplatnil v obou předchozích opravných prostředcích a jimiž se obecné soudy již podrobně zabývaly. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další soudní instance, což mu podle Ústavy ČR nepřísluší.
K tvrzení stěžovatele o "nepřiměřených průtazích" v trestním řízení nutno podotknout, že s ním přišel až v ústavní stížnosti a omezil se jen na konstatování, že "k pravomocnému rozhodnutí o jeho vině došlo až po 11 letech", aniž přiložil jakoukoliv dokumentaci.
Obecné soudy, zejména odvolací a dovolací soud, rozhodovaly již za platnosti §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, a nic nebránilo stěžovateli v tom, uplatnit argument o průtazích v řízení. Této možnosti však nevyužil a dnes je věc ve stadiu, kdy zásah spočívající v průtazích řízení již netrvá.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před soudy obou stupňů nedošlo k porušení základních práv stěžovatele, zakotvených v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu