ECLI:CZ:US:2008:1.US.817.08.1
sp. zn. I. ÚS 817/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: SUPPORT DEVELOPMENT s. r. o., se sídlem Praha 9, Chlumecká 1539/7, zastoupeného Mgr. Ladou Behenskou, advokátkou se sídlem Praha 4, Pod Terebkou 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 31. 10. 2006, čj. 37 Cm 63/2004 - 72, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2007, čj. 14 Cmo 69/2007 - 132, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, kterým byla zamítnuta jeho žaloba na zaplacení částky 500 000,-- Kč. Navrhl i zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl rozsudek zmíněného krajského soudu, jako soudu prvního stupně, potvrzen.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že postupem obou obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v článcích 36 - 40 Listiny základních práv a svobod, neboť v nalézacím řízení vyvodily z provedených důkazů závěry, které jsou v ostrém rozporu s obsahem těchto důkazů.
Z rozhodnutí obecných soudů, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou domáhal, aby mu žalovaná J. K., jako bývalá jednatelka společnosti CTL spol. s r. o. v likvidaci, vydala plnění ve výši 500 000,-- Kč, tj. částku, kterou měla přijmout, dne 25. 4. 2000, jako půjčku společnosti CTL spol. s r. o., od V. B., jediného společníka této společnosti. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jeho žalobu zamítl z důvodů, podrobně vypsaných v odůvodnění rozsudku. Z tohoto odůvodnění mj. vyplývá, že žalobou uplatněnou pohledávku společnosti CTL, s. r. o., nabyla, v rámci dobrovolné dražby, společnost SMART Financial s. r. o. (tato společnost pak v průběhu odvolacího řízení postoupila tuto pohledávku společnosti SUPPORT DEVELOPMENT s. r. o., tedy stěžovateli). Ke dni podání žaloby šlo tedy o spor mezi obchodní společností a jejím statutárním orgánem.
Shora označeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud shrnul, že v řízení nebylo zcela bezpečně prokázáno, že V. B. předal žalované částku 500 000,-- Kč.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zcela odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze konstatoval, že stížnost nepovažuje za důvodnou, neboť soud prvního stupně hodnotil všechny důkazy, na kterých žaloba stojí, v jejich souvislosti. Svoje rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Dospěl k závěru, že tvrzená půjčka původního žalobce CTL, spol. s r. o. v likvidaci, od společníka V. B. prokázána nebyla. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova nespokojenost s výsledkem řízení před obecnými soudy. Polemizuje s jejich hodnocením důkazů a předkládá své vlastní, poněkud jednostranné, hodnocení. K této polemice stěžovatele je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává tudíž přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů obecnými soudy. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se tedy zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. K tomu může dojít tehdy, jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Ve zkoumané věci k takovému pochybení nedošlo. V řízení před soudy obou stupňů nebyla porušena žádná základní práva stěžovatele. Jeho postavení účastníka řízení bylo plně respektováno, jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Skutečnost, že obecný soud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94).
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu