ECLI:CZ:US:2008:1.US.911.08.1
sp. zn. I. ÚS 911/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. A-I., zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, PhD., LL.M., advokátkou se sídlem Vítkova 23, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, č.j. 28 Cdo 4212/2007 - 206, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2007, č.j. 14 Co 58/2007 - 157, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 10. 2006, č.j. 18 C 27/2005 - 114, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou faxem dne 10. 4. 2008 a doplněnou předložením originálu doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 4. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby bylo rozhodnutím soudu jednak určeno, že žalovaná - obchodní společnost Palác Celetná, a.s., není vlastníkem jedné ideální čtvrtiny budovy č.p. 600 a pozemku parc. č. 619 v kat. území Staré Město (obec Hlavní město Praha), dále, aby bylo určeno, že posledním vlastníkem těchto nemovitostí byla v době prohlášení za mrtvou ke dni 26. 4. 1943 A. N., rozená F., a že tyto nemovitosti dosud náležejí do ležící pozůstalosti po této zůstavitelce. Rovněž jím byla zamítnuta žaloba, aby soud určil, že je neplatná trhová smlouva, uzavřená dne 12. 3. 1941 mezi manžely N. a Auswanderungsfondem für Böhmen und Mähren, dále, že je neplatná trhová smlouva, uzavřená dne 8. 2. 1943 mezi Auswanderungsfondem für Böhmen und Mähren a firmou H.F. Döring, že tedy je neplatný převod vlastnického práva k jedné ideální polovině výše uvedených nemovitostí na čs. stát a že nedošlo k převodu vlastnického práva těchto nemovitostí z čs. státu na E. F. a že je neplatná i kupní smlouva mezi ní a akciovou společností Palác Celetná ze dne 9. 3. 1998, a to do převodu jedné ideální čtvrtiny těchto nemovitostí. Citovaným rozsudkem byla posléze zamítnuta žaloba stěžovatelky, že oprávněnou dědičkou jedné ideální čtvrtiny uvedených nemovitostí po zůstavitelce A. N., je právě stěžovatelka. Stěžovatelce jím byla rovněž uložena povinnost zaplatit žalované akciové společnosti na náhradách nákladů řízení částku 12.881,75,- Kč a bylo rozhodnuto, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a dalšími žalovanými nemá z nich žádný právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit žalované akciové společnosti na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 24.514,- Kč. Odvolání stěžovatelky neshledal důvodným, neboť podle názoru odvolacího soudu obvodní soud řádně zjistil skutkový stav věci a tuto projednávanou věc správně posoudil. Soud poukazoval mimo jiné na to, že soud prvního stupně na základě v řízení provedeného dokazování správně dovodil, že u stěžovatelkou uplatněných určovacích žalobních návrhů není dán naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení (ust. §80 písm. c) o.s.ř.).
O dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením tak, že jej odmítl jako nepřípustné, a to s poukazem na právní závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 (publ. pod č. 477/2005 Sb.) a na svou judikaturu reflektující závěry tohoto stanoviska.
Stěžovatelka ve velmi obsáhlé ústavní stížnosti, ve které podrobně zopakovala skutkové okolnosti případu, vymezila, z jakých důvodů měla napadená rozhodnutí porušit její základní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Za hlavní důvod stěžovatelka považuje tu skutečnost, že obecné soudy v napadených rozhodnutích jednak nesprávně aplikovaly zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jednak nepatřičně odkázaly na citované stanovisko Ústavního soudu, s jehož závěry se stěžovatelka neztotožňuje a v ústavní stížnosti s nimi dále polemizuje. Následně stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje i s konkrétními důvody, na jejichž základě obecné soudy dospěly k závěrům ohledně neexistence naléhavého právního zájmu či aktivní legitimace stěžovatelky a které rovněž vedly k zamítnutí jejích žalob na určení. S ohledem na tyto stručně shrnuté argumenty stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Po zvážení argumentů a tvrzení stěžovatelky obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů, které žalobu stěžovatelky zamítly z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, přičemž všechna napadená rozhodnutí v zásadních bodech přímo odkazují či bezesporu vycházejí z citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu.
První senát Ústavního soudu se musí přiklonit k závěru, že tomu, aby se stěžovatelka úspěšně domohla ochrany vlastnického práva cestou určovací žaloby, skutečně brání právní závěry, k nimž dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05. Stanoviska přijatá plénem Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu představují způsob sjednocování rozhodovací praxe jednotlivých senátů Ústavního soudu. Proto, ačkoliv soudce zpravodaj v této věci Eliška Wagnerová se závěry citovaného stanoviska nesouhlasila a připojila k němu i své odlišné stanovisko, není tento její menšinový názor pro posouzení věci relevantní.
Podle stanoviska pléna totiž "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."
Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.
Ať už by tedy v případě právního předchůdce stěžovatelky byly skutkové okolnosti převzetí majetku československým státem jakékoliv, interpretace účinků přijetí restitučních předpisů podaná v citovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vylučuje, aby se stěžovatelka mohla úspěšně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva k majetku, na který se - ať už z jakéhokoliv důvodu - nevztahovaly restituční předpisy.
Vzhledem ke skutečnosti, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je spíše aktualizovaným souhrnem námitek, které byly v téměř shodném znění použity již v dovolání, jehož kopii stěžovatelka sama k ústavní stížnosti přiložila, Ústavní soud zde považuje za vhodné připomenout, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinily obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K výše uvedenému Ústavní soud dodává, že advokát by k věci a ke klientovi neměl přistupovat liknavě. V této souvislosti lze hovořit o selhání kvalifikovaného právního zastoupení, jehož účelem je zaručit řízení o ústavní stížnosti určitý stupeň kvality (srov. Šimíček, V.: Ústavní stížnost. 3. vyd., Linde Praha 2005, s. 218).
S ohledem na shora uvedené, při respektování názoru pléna vyplývajícího ze stanoviska sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2008
Vojen Güttler
předseda senátu