ECLI:CZ:US:2008:1.US.916.08.1
sp. zn. I. ÚS 916/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. O., zastoupený advokátem Mgr. Janem Vrbou se sídlem Na Poříčí 116/5, 480 01 Liberec 2, proti usnesení Okresního soudu v České Lípě ze dne 11.12.2007, č. j. 8 C 281/2006-17, a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 26. 3. 2008, č. j. 30 Co 89/2008-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která po doplnění podáním právního zástupce stěžovatele po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími byla zamítnuta žádost stěžovatele (v řízení před obecnými soudy jako žalovaného), aby mu byl pro řízení ustanoven zástupce (z řad advokátů).
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy totiž nevyhověly jeho žádosti na ustanovení zástupce, ačkoli pro to byly splněny podmínky dané ustanovením §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů. Dle názoru stěžovatele soudy v jeho případě vyšly jen z jakéhosi obecného názoru, že v řízení o rozvod manželství nejsou projednávány žádné komplikované otázky, jejichž řešení by nebyl stěžovatel sám s to posoudit a za sebe rozhodnout. Soud se však nijak nezabýval samotnou osobou stěžovatele a neví tedy, zda skutečně stěžovatel je či není schopen v řízení vystupovat sám a účelně se bránit. Má-li být komplikovanost kauzy samé řešena, tak jen v přímé souvislosti s osobou žadatele a ne samostatně a samoúčelně, jak to soudy učinily v případě stěžovatele. Právě „absence zkoumání vztahu závažnosti projednávaného případu ke konkrétní osobnosti žadatele o právní pomoc je dle stěžovatele podstatou pochybení obou soudů“.
II.
Ústavní soud především konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení o. s. ř., tedy podústavního práva obecnými soudy, neboť stěžovatelé mají za to, že soudy obou stupňů v jejich věci nesprávně zhodnotily naplnění podmínek daných ustanovením §30 o. s. ř. Takto pojatá ústavní stížnost, v níž obsažené námitky se v podstatě shodují s námitkami uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud však již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána tehdy, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva stěžovatele. Jinak řečeno, pokud stěžovatelé namítají, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem občanský soudní řád, že tedy porušily právo „podústavní“, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním pořádkem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo pokud by příslušné závěry obecný soud nezdůvodnil buď vůbec nebo by tak učinil zcela nedostatečně, případně uplatnil-li by důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163).
Pochybení takového rázu však Ústavní soud nezjistil.
Stěžovatel staví svou argumentaci v ústavní stížnosti na premise, že soudy v jeho případě vyšly jen z jakéhosi obecného názoru, že v řízení o rozvod manželství nejsou projednávány žádné komplikované otázky, jejichž řešení by nebyl stěžovatel sám s to posoudit a za sebe rozhodnout. Soud se prý nijak podrobně nezabýval samotnou osobou stěžovatele a neví tedy, zda skutečně stěžovatel je či není schopen v řízení vystupovat sám a účelně se bránit.
Tato premisa, z níž stěžovatel vychází, však není opřena o reálný stav. Obvodní soud v napadeném rozhodnutí totiž naopak hodnotil osobnost stěžovatele, když usuzoval z jeho jednání před soudem a z něj učinil závěr – v relaci ke složitosti předmětu projednávané věci - že je „zřejmé, že je schopen své zájmy poměrně kvalifikovaně hájit i sám a že není nijak snížena jeho schopnost prezentovat svá stanoviska před soudem“. Ústavnímu soudu nepřísluší tento závěr obecných soudů přehodnocovat. To platí tím spíše, neuvádí-li sám stěžovatel konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jejich zájmů ustanovit mu zástupce (dokonce advokáta) a soudům vytýká jen neexistenci výslovného řešení této otázky. Jeho námitka tak nese rysy formalistického nazírání na základní práva a svobody.
Ze spisového materiálu, konkrétně z odůvodnění napadených usnesení Ústavní soud usuzuje, že soud prvního stupně i soud odvolací žádost stěžovatele na ustanovení zástupce řádně přezkoumaly a neshledaly ji důvodnou. Svá rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnily a vyložily, že (a proč) neshledaly, že by ustanovení zástupce bylo třeba k ochraně stěžovatelových zájmů (a že nadto nebyly dány předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků dle §138 o. s. ř.). Nelze proto z hlediska ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy, na jehož základě je výlučně založena ingerence Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, obecným soudům ničeho vytknout, zvláště neuvádí-li ani sám stěžovatel konkrétní skutečnosti, které by měly vést k závěru, že bylo třeba k ochraně jeho zájmů ustanovit mu zástupce, dokonce z řad advokátů.
Ústavní soud tedy neshledal relevantní důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadená soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům či svobodám stěžovatele a aby tak svým nálezem zasáhl do jejich nezávislého rozhodování. Není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud řádně shledal a odůvodnil, že pro takové ustanovení zástupce podmínky dané ustanovením §30 odst. 2 o. s. ř. nejsou splněny (srov. obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 684/05).
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu